BIG BIG TRAIN - Woodcut
Zpětně mě mrzí, že jsem nedal nejnovějším deskám 1914 (recenze zde) a MORON POLICE (recenze zde) sto procent. Ale stovka je pro mě prostě něco, co nedokážu dát z ruky a potřebuju ji pořádně zhodnotit až s odstupem. Tyhle dvě desky se u mě doma každopádně mezitím otočily mockrát a třeba k MORON POLICE utíkám, když potřebuju trochu veselosti a optimistické hudby do smutného dne. Přemýšlet, zda je elpíčko nadčasovým dílem a má všechny dílky dokonale vyskládané jako „Dark Side of the Moon“ je tak možná zbytečné. Když je to skvělé a pouštíte si to pořád dokola, tak asi nedává smysl nad tím tolik hloubat. Se skvělými deskami se každopádně v mé diskografii v poslední době roztrhl pytel.
Nejnovější počin BIG BIG TRAIN jsem si i tak nechal trochu usadit. Album vyšlo na začátku února a já tak měl dost času prozkoumat, jak často se k němu budu vracet. Odpověď je už jasná – s podobnou frekvencí jako v případě dvou zmíněných 90% alb, kterým bych dnes dal stovku. Navíc nejsem tak pilný pisálek jako Stray nebo Tomáš, takže mi všechno dýl trvá. Měl jsem čas… všechno se tedy nakonec sešlo a já zde mám svou vůbec historicky první stovkovou recenzi.
BIG BIG TRAIN nejsou u nás známou veličinou. Nikdy u nás nekoncertovali a ani to v blízké době neplánují. Vidět je i poblíž za hranicemi, je takřka nemožné. Letos na podzim se k nám přiblíží nejvíc, když vystoupí v říjnu v městečku Aschaffenburg nedaleko Frankfurtu nad Mohanem. Je to daleko, ani já nepojedu. Známí u nás nejsou, nepíše se o nich, nemluví. Už si nepamatuji, kde jsem na ně přesně narazil, ale mohlo to být cca před deseti lety a určitě na nějakém zahraničním webu. Poslechl jsem si – něco se líbilo víc, něco míň, ale už jsem je nepustil ze svého orbitu. A přitahovali mě stále víc. Nejdřív kroužili někde ve vzdálenosti Pluta (vím – už to není planeta, ale já se narodil v minulém tisíciletí), pak najednou přeskočili někam k Saturnu, a nakonec… ejhle… štrádují si to nečekaně na orbitu Země přímo v mé nejtěsnější blízkosti. Znáte to taky, postupně mezi vámi a nějakým interpretem během let vznikne ono překvapivě silné pouto.

Kapela z jihoanglického přímořského letoviska Bournemouth prošla před několika roky zásadní přeměnou a chvíli to vypadalo dokonce na konec kapely. Frontman a jeden z hlavních autorů hudby David Longdon náhle zemřel po nočním pádu ze schodů ve svém domě. Druhý z lídrů, basista George Spawton se po nějakém čase přemítání rozhodl pokračovat a kapela po novém frontmanovi sáhla mimo Anglii. Nepříliš známý Alberto Bravin se ukázal jako skvělá volba. Přinesl do kapely čerstvý vítr, potřebnou energii a skvadru otřesenou nečekaným odchodem kamaráda a jednoho z lídrů pomohl opět postavit na nohy. Zásadní bylo, že se ukázal také jako mimořádně schopný a plodný skladatel. Výsledkem nové spolupráce byla velmi dobrá deska „The Likes of Us“ (recenze zde) a teď máme v rychlém sledu za sebou druhý počin obrozené sestavy.
Když se probírám tímhle albem, dere se na jazyk, dokonce víc než kdy dříve, slovo GENESIS. Ten příklon tam vždy byl a David Longdon místy dokonce hodně připomínal mladého Petera Gabriela. Z někdejšího progresivního folk-rocku s jemnými pastorálními kompozicemi s občasným příklonem k tvrdšímu progu se teď ale „vlakvedoucí“ posunuli do přímočaře rockového až hardrockového hávu, kde je inspirace těmito velikány více než jasná. Stále na albu zůstává dost někdejší nástrojové barevnosti, obohacené houslemi Clare Lindley, ostatně violoncellem a klarinetem dokonce celá deska začíná. Na albu slyším i flétnu, trubku, křídlovku, pozoun nebo lesní roh. Zvukově i kompozičně kapela přitvrdila a důraz klade na drsnější a rockovější nástroje – kytary, klávesy, basové vyhrávky a pestré bicí Nicka D´Virgilia. Když máte v řadách někdejšího bubeníka SPOCK´S BEARD, tak se prostě asi musíte pustit do rytmických hrátek, jinak byste ten potenciál prostě nevyužili… Když jsem prvně slyšel první singl a úvodní skladbu „The Artist“, nebyl jsem příliš přesvědčen a poslech dalších skladeb jsem načas odložil. Zpětně, a i v kontextu celého alba, ale i tuto píseň považuju za zcela funkční a dokonalou. Dobře ilustruje aranžérský přístup tohoto septetu. Začínáme jemnou (myslím, že dvanáctistrunnou) kytarou, k níž se přidává flétna a melotron, a následně vše rozčísne drsnější synkopovaný rytmický motiv s výraznou basou doprovázený harmonicky dokonalými vokály. Jako kdybychom se vraceli do slavných desek GENESIS „Nursery Cryme“ (1971) a „Foxtrot“ (1972), jen s dnešním dokonalým zvukem jednadvacátého století. Hlavní melodie se pak proplétá s progovými hrátkami drajvovanými bubny a basou, abychom na konci dopluli do velkého finále, kde se z genesiovského alterega opět přesouváme blíž k původním BIG BIG TRAIN. V sedmé minutě se boj zklidní, vše až na kytaru ztichne a nad bitevním polem zazní majestátní motiv polnice, který dá následně v aranžmá pro celou kapelu vzpomenout na někdejší folkovější léta. Velkolepé, ale to nejlepší nás teprve čeká. Následuje jemnější tříminutová „The Lie Of The Land“ přecházející z duetu mezi klavírem a hlasem ve sloce do rockovějšího a opět synkopovaného refrénu, aniž bychom se tentokrát pouštěli do větších progových hrátek. Nejsou tu potřeba, motivy jsou kvalitní samy o sobě. Podobně silná je i následující čtyřminutovka „The Sharpest Blade“, ve které se houslistka Clare Lindley ukazuje jako přinejmenším stejně působivá zpěvačka jako Bravin.
Nemá smysl se tady probírat celým albem. Některé skladby mám jen rád, některé miluju, ale žádnou z nich nemusím při poslechu přeskakovat. Nejsou zde vycpávky, jen výborné a dokonalé věci. Navíc jde o album v pravém slova smyslu, kde se motivy proplétají dějem a objevují se a v různých aranžích vrací, a deska tak tvoří dojem barevného a přesto jednolitého celku, který se vám nechce vypnout, jelikož vás neustále táhne dál. Kdybych si měl vybrat, tak kromě zmíněných songů upozorním ještě na jemnou „Arcadia“ s velkolepým závěrem podbarveným houslemi, podobně laděnou „Chimaera“, dramatickou „Dead Point“, „Cut and Run“ s neuvěřitelně dobrými a vpravdě genesiovskými klávesovými vyhrávkami ke konci, a nebo singlovku „Counting Stars“, která ukazuje, že BIB BIG TRAIN si dokážou tykat i s rockovými power-baladami.
O čem přesně deska pojednává, jsem upřímně moc nestudoval. Třeba se do toho někdy pustím a dodá mi to další rozměr. Inspirací byla údajně návštěva Munchova muzea v Oslu během turné, kdy se Bravin a Spawton nadchli technikou dřevořezu a inspirovali se jí pro příběh, jak se rodí umělecká díla – od myšlenky až po jejich fyzickou realizaci. Příliš mě tenhle koncept zkoumat nebaví, tak se zatím do textů neponořuji. Hudba mi stačí a ta je dokonalá. Šestašedesát minut muziky, které utečou jako voda a vy i po hodině chcete víc.
| 06.04.2026 | Diskuse (0) | Gazďa |
![]() |

