ARCH ENEMY, ELUVEITIE, AMORPHIS - Praha, Sportovní hala Fortuna, 18. října 2025

Pražské koncerty ARCH ENEMY mají minimálně dvě tradice. Jednak se konají ve Sportovní hale na Výstavišti (pětkrát za posledních deset let), jednak jezdí Švédové v dobré společnosti. Loni na podzim to byli SOILWORK a IN FLAMES, o dva roky předtím CARCASS nebo BEHEMOTH. I letos šlo o vytříbenou sestavu účinkujících, takže návštěva tohoto koncertu u mě patřila k dlouho očekávaným událostem. (Gazďa)

Krásná sobota v Praze. S kolegou Mauglím jsme nejprve zašli do Ďolíčku na odpolední fotbalový zápas Bohemians s plzeňskou Viktorií, kde jsem měl možnost vidět opravdu hodně frustrovaných lidí nadávat na moje milované město, přičemž jsem na té hlavní tribuně ani nedutal (u jediného a rozhodujícího gólu plzeňského bombarďáka Rafiu Durosinmiho jsem se radoval jenom tak vnitřně) :-), a poté se šlo na metalový koncert ve Velké hokejové hale na Výstavišti, jehož středobodem byla samozřejmě věhlasná skvadra Michaela Amotta ARCH ENEMY, představující se již dvanáct let s modrovlasou krásnou Alissou ve svém popředí. Musel jsem být znovu na značce v sektoru před pódiem, kam brzy přišel i Gazďa. Slušné redakční zastoupení na koncertních akcích tak začíná nabírat na síle, na velíně tudíž vládne spokojenost. (Stray)

Kvůli sobotnímu výletování jsem bohužel nestihl americkou neo-death bandu GATECREEPER. Dorazil jsem až na druhé z kvarteta účinkujících. AMORPHIS před měsícem vydali svou patnáctou fošnu „Borderland“, která mi přijde hodně slabá, a to mě moc nebavila ani předchozí deska „Halo“ (2022). Finové mají navíc podivnou tendenci hrát na turné z novinek spíš ty slabší věci. Ale sleduju je už od ranných devadesátek a mám je prostě rád, takže když přijedou do Prahy, nevynechám. Živě to nebývá žádná velká pařba, kluci tam spíš jen tak stojí a pohupují se a jediný, kdo projevuje větší aktivitu, je zpěvák Tomi Joutsen disponující jak vynikající technikou čistého hlasu, tak dokonalého growlu. Zvuk měla kapela křišťálově jasný a všechny nástroje byly dobře slyšet, vizuální stránka byla jako obvykle esteticky působivá a také Joutsen vysekl obvyklý nadprůměrný výkon. Vše běželo v předem očekávaných mantinelech, ale i tak to bylo jedno z těch slabších vystoupení AMORPHIS, co jsem zažil. Víc jim sedí menší pódia, kde se při bližším kontaktu s publikem alespoň trochu odvážou. Ve větších halách působí dost chladně. Zejména mě ale nebavil setlist, který obsahoval devět spíše těch nudnějších skladeb jejich kariéry. Z poslední desky zazněly dvě a naživo fungovala rozhodně lépe druhá singlovka „Bones“ se sice trochu polopatickým, ale celkově úderným refrénem. I „Dancing Shadow“ si vybrali jako jednu z písní k propagaci desky, tady jsem nicméně neshledal příliš zajímavého ani při domácím poslechu ani naživo. Z lehké letargie mě tak vytrhla až závěrečná pecka „The Bee“, která byla ale také provedena na půl plynu a kvůli předskokanské roli i s necitlivě zkráceným majestátním úvodem.

Finští AMORPHIS mne už dávno přesvědčili, že mohou být silnou koncertní atrakcí. Doma mám minimálně polovinu jejich alb, rád jsem je dvakrát shlédl na Brutal Assaultu a jednou také na Metalfestu, ale na jejich samostatný koncert bych už asi nešel. Tento jejich pražský výstup na mne dělal dojem rutiny a byl držený v mantinelech jejich únosně epického a chytlavého pojetí, bez náznaku byť jen něčeho navíc. Zvuk byl čistý, umírněný, hezky se poslouchal, ale band na druhou stranu rozhodně nestrhl. Škoda, protože zkušeně se prezentující Joutsen na to opravdu má. Ve zhruba z poloviny (možná trochu víc, protože hala se pozvolna plnila až s nástupem dvou hlavnějších kapel) zaplněné hale mne upoutala celková skladba publika, kterou tentokrát tvořili převážně fans z řad mileniálů, převážně třicátníci - max čerstvý čtyřicátníci, tedy v průměru mladší osazenstvo, než na jaké jsem zvyklý z koncertů třeba thrashových či heavymetalových hvězd osmdesátých let. 

Následující ELUVEITIE přinesli o poznání víc energie, ale také méně kvalitního, ale o to hlasitějšího zvuku. Zatímco AMORPHIS jsou naživo bandou introvertů, zde máme naopak co do činění s expanzivními performery. Nahrává tomu i samotný styl hudby alias folk metal kombinovaný s blackem. Pod taktovkou ďábelského principála Chrigela Glanzmanna to do nás tvrdě sypali, zatímco andělská poloha reprezentovaná vynikající vokalistkou Fabienne Erni přinesla jemnost a odlesk keltských táborových ohňů. Dokonale se to doplňuje a kapela disponuje jak silou tvrdého metalu, tak písňovou melodičností. ELUVEITIE jsou špičkou dnešní drsné formy folk metalu a všechny ty píšťaly, housle, niněry a harfy se jim dobře daří propojovat s tradičním metalovým spodkem. Jejich letošní počin „Anv“ považuju za vydařenější než desku AMORPHIS, škoda, že z ní během desetipísňového setu zazněly jen dvě skladby („Premonition“ a „The Prodigal Ones“). Fanoušci chtějí slyše hity, ale opravdu není nutné hrát pořád dokola „Rose for Epona“ nebo „Inis Mona“, zvlášť když mají Švýcaři kvalitní široký repertoár, na který se naživo nedostává. Bylo to ale celkově dobré, minusem však zmíněný bordelivý zvuk, což je u tak velkého ansámblu problém.

ELUVEITIE do svého programu nastoupili dost zprudka a bylo zjevné, že mají rádi pohyb po pódiu stejně jako Gazďa stadiónové vytleskávání a přebujelé interakce mezi kapelou a publikem. Jenže ten večer onu přemotivovanost vykazovala nejen početná švýcarská družina, ale zřejmě i její zvukař, který koncert vyhnal do nesnesitelně přeřvaného a výrazně nastředovaného bolehlavu. Něco podobného jsem naposledy zažil snad někdy v devadesátkách, když ještě bylo cool strhávat halové rekordy hlasitosti. Pokud k tomu přičteme všechny ty rejdivé zvuky folklórních nástrojů, mohl si návštěvník akce v těchto chvílích připadat skoro jako v blázinci. Výstup byl plný nasazení, během kterého ELUVEITIE dokázali, že nejsou zrovna prvoplánovou folk-metalovou kapelou, ale naopak si docela tykají s metalovým extrémem. Jejich vokální klenot Fabienne Erni by za jistých podmínek mohla působit osvěžujícím dojmem, ale v tomto zvukovém pojetí se i její emocionalita tak nějak slévala s masou hluku. Šlo však poznat, že se jejich písně poslouchat dají a občas se v nich dostavuje zajímavý moment. Sice bych uvítal, kdyby (pokud možno) zahodili tu flétnu někam do bedny s harampádím a s housličkami to až tak moc nepřeháněli, ale to už je otázka formy provedení a vkusu posluchače.

Ať se děje cokoliv, když sem v poslední dekádě zavítají ARCH ENEMY, musím se prostě jet podívat jak jim to s Alissou parádně šlape. U mne patří rozhodně mezi kapely, které jsem v životě viděl nejvícekrát - velmi pravděpodobně desetkrát nebo i mírně víc. Chyběl jsem snad jen před rokem. Ačkoliv by někdo mohl namítat, že kapelní stroj na peníze je až tak bezchybně a přemrštěně seřízen či vyštelován, že to celé pod závojem skvěle rozehrané marketingové partie ztrácí na přidané hodnotě, necítil jsem se ani trochu ochuzen. Mě však jejich koncerty opravdu baví. Je v nich nasazení a velká profesionalita, takže je celkově beru jako mistrovské metalové představení, kde má každý prvek svou podstatnou roli. Kdo jde na ARCH ENEMY, ten zkrátka dostane přesně to, co čeká. Zde se opravdu nehraje na experimenty a posluchač je vržen do devadesátiminutového metalového reje, který má přesnou dramaturgii, atraktivitu i náboj, protože jej ve valné míře opanovávají důrazné hitovky. Je poznat, že kapitán Michael Amott právě tímto svým projektem dnes naplno žije a kormidluje jej po tři dekády k absolutnímu vrcholu úspěšnosti tvrdé hudby. V poslední dekádě snad nejviditelnější kapela svého druhu tak začala platit za nezastavitelnou mašinu. V Praze byl výstup mezinárodního kvintetu velmi profesionální a zvuk po většinu koncertu špičkový. Na každém postu stál skvělý muzikant, takže co by si víc kdo od této mainstreamové metalové grupy roku 2025 přál? V Praze samozřejmě zazněly převážně songy z období zpívaného Alissou a jen v ojedinělých případech se sáhlo k nějaké dělovce z dob její předchůdkyně Angely Gossow. A protože současná Princess se pořád udržuje ve skvělé formě a je schopná oddiktovat celý koncert bez prodlev, nemohl jsem být na značce nespokojen! Závěrečná otázka tedy zní: Pojedu v létě na ty Mástry nebo ne?

Do třetice dobrého skvělých zpěváků a zpěvaček jsme se dostali k hlavním hvězdám. Alissa White-Gluz se vrátila k tmavomodré barvě vlasů, která ji dělá trochu serióznější a možná i elegantnější. Ve svém frontwomanství byla zas o něco přesvědčivější a sebevědomější, což je důležité, protože právě ona show táhne. Daniel Erlandsson se skrývá za bicími a basista Sharlee DAngelo i šéf a kytarista Michael Arnott jsou víc muzikanti než baviči. Nový kytarista Joey Concepción sice dokonale proháněl hmatník, ale jinak spíš splýval s okolím. Těžko si představím, že by bez fascinující modrovlásky byli ARCH ENEMY dnes tak velcí a aspirovali na jedny z headlinerů velkých festivalů. Na skvělé vystoupení na Metalfestu před dvěma lety pražský koncert neměl, ale jinak ho řadím k těm lepším, co jsem od nich viděl. Zvuk zůstal sice vytažen zbytečně nahlas, ale byl venkoncem čistý a přehledný. Setlist považuju za téměř dokonalý. Kapela je na vrcholu svých sil i popularity, takže jeho těžiště tvoří skladby, které nazpívala Alissa. Hrálo se pouze s několika (důležitými) sáhnutími k dávnějším hitům. Song „The Eagle Flies Alone“ má 110 milionů zhlédnutí na YouTube, „War Eternal“ 50 milionů. Neexistuje deathmetalová kapela, která by v tomto ARCH ENEMY konkurovala. Z novinky „Blood Dynasty“ zaburácely čtyři kusy, z nichž v živém repertoáru by mohly zůstat „Dream Stealer“ a zejména „Liars and Thieves“, která už teď dle mého názoru patří mezi moderní klasiky souboru. Nakonec jsem se přinutil a během tradičně finální „Nemesis“ jsem si šel i zaběhat a zastrkat se do mosh pitu. Kdo má chuť, tak si je může opět dát na příštím Masters of Rock.