ZZ TOP - Pardubice, Enteria Aréna, 6.července 2026

Jako u nedávného koncertu Alice Coopera se ani v případě ZZ TOP nepovažuju za pravověrného fanouška. Ale podobně jako u detroitského démona tak nějak pozoruju i tyhle texaské bluesmany celý svůj život. Rozhodně tak byl důvod se na ně konečně vypravit i live. Zajímavé je, že stejně jako hororový dědeček poctili Česko vousáči svou návštěvou dosud pouze sedmkrát, naposledy před sedmi lety. Frekvence to není valná, čekal bych víc. O to větší důvod tedy vyrazit na koncert, který může být klidně v našich vodách tím posledním. Billymu Gibbonsovi táhne na sedmasedmdesát, a kdo ví, jak dlouho se mu bude chtít ještě harcovat po světě. I když… bluesmani mají tvrdé jádro a dost často to táhnou, dokud jim tělo finále neřekne ne. Během pardubického klání jsme se bohužel museli obejít bez bubeníka Franka Bearda, což jsem zjistil až v průběhu koncertu. Hlavu bicmana mi totiž zakrývaly činely, ale to mlácení mi přišlo na téměř osmdesátníka nějak moc energické. Kvůli zdravotní indispozici byl Frank na turné nahrazen technikem Johnem Douglasem, který tyhle záskoky pro svého šéf čas od času dělal i v letech dřívějších.

Kde už loučení proběhlo definitivně, je u basisty Dustyho Hilla, který odešel hrát blues tam nahoru v roce 2021. Za čtyřmi strunami jej naživo nahradil rovněž jeho technik, v tomto případku Elwood Francis. Náhrada solidní. Disponuje nejen podobně impozantním vousiskem, ale také muzikantskými dovednostmi a minimálně takový občasný pozorovatel jako já nepozná rozdíl. Kacířské samozřejmě je, že se nenarodil v Texasu. Naštěstí to bylo v také stoprocentně jižanském Kentucky. Vousatci neměli předkapelu, což je na jednu stranu škoda. Protože kdo jiný by měl dělat osvětu a ukázat Evropě nějaké nové mladé americké bluesmany? Na stranu druhou – pro nás, co jsme přijeli na otočku z Prahy, nebylo nutné ten zájezd nějak moc protahovat. V pardubické Enteria Areně jsem byl poprvé, stejně tak jsem vlastně ani nikdy pořádně nebyl v Pardubicích. Hala je poměrně příhodně situovaná asi dva kilometry příjemnou chůzí od vlakového/autobusového nádraží. Vstup byl organizován přehledně, jen uvnitř se nedalo prakticky nic objednat. Fronty na pivo asi u dvou píp na celou halu vypadaly, jako když přivezli za komunismu lego a přímo na ploše se nedalo koupit vůbec nic. Ještěže nešlo o dlouhý koncert.

Mělo se začínat v osm večer, ale jelikož chodí bluesmani vždycky pozdě, tak se startovalo o půl deváté. Musím přiznat, že jako mladému mi tyhle pozdní začátky nevadily a přišli mi normální. Dnes mi to přijde nedospělé a nedůstojné. Když vezmu, že tam zbytečně čekalo půl hodinu 7000 lidí, tak to dělá asi 145 zbytečně ztracených dní, protože si tři nějací prďolové nejsou schopni nastavit time management. Tři prďolové, kterým navíc platíme nemalé peníze. Polehčující okolností bylo, že můj zpáteční rychlík už v tuto chvíli hlásil tři čtvrtě hodiny zpoždění, tak jsem aspoň nemusel odcházet dřív. Okolo mne se to v publiku hemžilo tričky ZZ TOP, Harley Davidson, LYNYRD SKYNYRD, ale viděl jsem i KREATOR nebo SLIPKNOT. Ze zaplněné haly bylo znát, že Texasané u nás fanoušky mají. Podobně jako v případě mnoha dalších legendárních interpretů, které jsem v poslední době navštívil, tvořily základ starší ročníky, ale s výrazným poměrem mladých a teenagerů. Publikum mi alespoň vepředu moc živé nepřipadalo, naštěstí kolem mě bylo pár energičtějších jedinců, kteří se snažili koncert trochu rozhýbat. Fascinující bylo i po mé pravici stojící duo týpků, kteří si už značně obveselení přinesli pro každého zásobu dalších tří piv, aby byli po půl hodině zas na suchu. Kam to ukládali, je záhadou. Ti také nevydrželi stát na místě, ovšem ze zcela jiných příčin.

Kostru setlistu ZZ TOP nemění desítky let a je plný osvědčených položek, což je pro fanouška mého typu zcela v pořádku. Stejně tak to myslím přivítal i zbytek haly. Začínalo se „Got Me Under Preassure“ z nejúspěšnější desky „Eliminator“ (1983), které se prodalo asi 15 milionů kusů a ke které jsme se v průběhu večera vrátili ještě třemi superhity „Sharp Dressed Man“, „Gimme All Your Lovin´“ a „Legs“, jež okolostojící většinou nadšeně hýkali nahlas. Z mých dětských let mi deska utkvěla hlavně klipy se spoustou sexy oblečených, ale nesexy ženštin, chlupatými kytarami a až otravně všudypřítomným 1933 Fordem Coupé. Show prakticky žádná, sice esteticky poskládané Marshally, ale bez obrazovek, za pódiem jen plachta zobrazující barevnou posprejovanou zeď se jménem kapely. Dobře, je to blues, ale spíš mi to zavání snahou uspořit co nejvíce dolárků. Nakráčel jsem jako obvykle dopředu, tak jsem měl solidní přehled, ale ti vzadu asi moc neviděli. Ono se toho stejně na pódiu moc nedělo. Bubeník jel jednoduše kupředu bum/čvacht a oba vousatci se většinou pohybovali v okruhu pár čtverečních metrů od svých mikrofonů. U tohoto typu koncertu se fakt vyplatí být vepředu. Problematický byl i zvuk. Letitá otázka, zda se dá koncert blbě nazvučit, i když hrají jen tři nástroje, byla konečně zodpovězena. Lze to. Gibbons měl jako správný šéf kytaru dost nahlas, basa byla pod tím taková rozplizlá a matná a nejmíň byly slyšet bicí. Zvuk byl tedy seřazen zcela dle hierarchie trojice a podle hesla - Silnější pes…

Průšvih to nebyl, spíš to znělo odbytě, ale v kombinaci s dobrou muzikou šlo i tak nakonec o dobrý koncert. ZZ TOP moc plodní v tomto tisíciletí nejsou. Od časů skvělého alba „Rhythmeen“ (1996), které jsem sjížděl jako teenager, vydali jen tři desky. Tu poslední přitom před čtrnácti lety. Smrtí basisty Dustyho Hilla v roce 2021 se studiová kariéra dvojitých zet asi uzavřela definitivně a Gibbons produkuje jen sólovky. Až na „I Gotsta Get Paid“ z poslední kolekce „La Futura“ (2012) se setlist tedy skládal ze samých starověkých až pravěkých kusů. Hodně mě bavilo stařičké blues „Jesus Just Left Chicago“, výše zmíněné hitovky nebo svižné čipernosti „Pearl Necklace“ a „My Head´s in Mississippi“. Gibbons i na svůj věk vše odehrál spolehlivě a i hlasově byl v pohodové formě. Většinou zpíval stylem svého typického chrapláku, ale při hitovce „Legs“ přešel do čistého vokálního rejstříku a prokázal, že je i ve svém věku technicky vynikajícím a tónově sebejistým „normálním“ zpěvákem.

Hlavní část programu trvala přesně hodinu a pak následovali čtyři přídavky, z nichž finální klasika „La Grange“ (zpopularizovaná nesčetněkrát ve filmech) potvrdila, že je stále jedním z největších odpichů v rockovém světě vůbec. Škoda matného zvuku a nijaké show. Ale i tak nám ZZ TOP předvedli zač je v Pardubicích blues.