WYTCH HAZEL - V: Lamentations

80%

Tak tohle je docela parádní prácička, u které by se dalo mylně zauvažovat nad rovnicí: WYTCH HAZEL+ důkladná PR masírka = GHOST, nebylo by to však úplně přesné a k těmto Angličanům spravedlivé, jsou totiž lepší než slavná kapela Tobiase Forgeho. V jejich zvuku heavy metal získává až jemných, detailně prokreslených kontur, působí skoro až hladivě a je zároveň plný hravosti hardrockových sedmdesátek. Tento výsledek se však dostavuje, aniž by kapela slevila z nároků fanoušků pravověrného ostrovního heavy metalu a šla naproti komerčním proudům. Zkrátka a dobře, WYTCH HAZEL nejdou cestou prvoplánovosti, své postupy nezjednodušují, ale naopak, za jiných okolností těžkotonážní styl metalové muziky předkládají s velkou porcí umu a nadhledu.

Výborně vyznívala již minulá, dva roky stará deska „IV: Sacrament“, ale letos na „V: Lamentations“ dostáváme ještě vyzrálejší a skladatelsky zručnější dílo, které snese srovnání s velkými milníky aktuálního heavymetalového retra. Na WYTCH HAZEL se mi líbí, kterak nepotřebují do svých skladeb zapasovávat banální stylová klišé, ale naopak, pokojně utvářejí svůj vlastní výraz, ve kterém se jim hezky žije. Ano, jejich svět má opravdu velké kouzlo. Fakt, že jde o křesťanskou kapelu, jejíž náměty skladeb se týkají duchovních stránek bytí, víry, oddanosti a spirituality, je vlastně podružné. Na své snové pouti využívají předobrazů svých velkých vzorů a sice pozoruhodných britských (v několika málo případech i amerických) kapel z let sedmdesátých a osmdesátých. Je vlastně jedno, zdali se do jejich postupů promítají spíše vlivy kapel jako JETHRO TULL, WISHBONE ASH, BLUE ÖYSTER CULT, THIN LIZZY, a nebo o něco řevnivější a mladší formace z NWOBHM v čele s... ano, samozřejmě IRON MAIDEN.

Zvuk WYTCH HAZEL má v sobě znovu charakteristickou snovost a skladby na posluchače metalové hudby musí působit až zvláštně úhledným dojmem. Své dělá rovněž hlasový projev frontmana Colina Hendry, který podobně jako Forge nesází příliš na emoční stránku a už vůbec ne rozsah, naopak jej posiluje určité výrazové charisma a vyklidněnost. Opravdu zde nemáme co do činění s nějakým uřvaným vypjatým ječákem a přebujelými emocemi. Příkladná je výrazová ustálenost a vyrovnanost tohoto kvarteta z Lancesteru.

Tou nejdůležitější složkou zdejších skladeb jsou znovu kytary, které obhospodařuje mozek celé formace Alex Haslam. Především on staví zvuk WYTCH HAZEL do jeho poutavé podoby a vdechuje mu život. Víte to již od úvodní jízdy „I Lament“, která je charakteristická svým povzbudivě cválavým tempem a parádní kytarovou vyšívánkou po vzoru starých dobrých IRON MAIDEN. Charakter hudby WYTCH HAZEL je však klidný, to je hlavní rozdíl oproto veteránům metalového dávnověku. Fakt nemáte u jejich hudby pocit, že posloucháte styl, který vzešel z předměstí a z dělnických čtvrtí průmyslových center staré dobré Anglie. Kapela, skrze vlastní umělecký záměr, dost často přechází až k hardrockovým motivům, kde je odhalena, jako bájná středověká krajina před rytířem na cestě do Svaté země, náhle se v těch skladbách ukazuje všechna ta panoramatická krása. A tak po další svižně rockující vypalovačce „Run To Race“, s cílem udržet proměnlivost a pestrost díla, dostávají prostor skladby pozvolnějšího a hlubšího rázu jako „The Citadel“ nebo „The Demon Within“.

Další velkou chvílí tohoto alba je rozmáchlá a co do kytarové práce a struktury pečlivě šlechtěná „Woven“, která platí za jakési tajné srdce alba. Mě však velmi upoutala, dalo by se říct skoro až uhranula, také následující pozvolná hymna „Heavy Load“, v níž se zračí ona typická hloubka a čistota projevu právě WYTCH HAZEL. Za jiných okolností by si člověk řekl, že jde o další doomem načichlou heavy věc po vzoru GRAND MAGUS, ale to by byla chyba, protože WYTCH HAZEL ve svém snažení jdou prostě o poznání dál. Závěrečná erupce „Healing Power“ je dalším z okouzlujících vyvrcholení této pozoruhodné metalové desky, která se u mne stává albem letošního léta. 80% je plně zasloužených.

17.07.2025	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz