WOLF ALICE - The Clearing

40%

Zvlčená Alice nám postupem let krotne. Cestou hlubokým lesem teď navíc poztrácela kytary a zkouší se vymlouvat na umělecké ambice. Uvěříme jí, nebo jsou to jen pohádky? Časy grungem nasáklého alternativně rockového debutu jsou definitivně pryč. A že to byl debut! I další dvě následující desky byly velice povedené, i když už bez grungeových reminiscencí. No a jak se teda povedla letošní novinka? Dle britského hudebního tisku, pro které je to jedna z vyvolených oblíbených kapel, famózně. Já britský pas nevlastním, dopady mých plků na prodeje jsou limitně blízké nule, takže si můžu dovolit být upřímný. Je to jednoznačně a bez diskuzí jejich nejslabší deska. Protože jsou ale vážně výborní skladatelé a muzikanti, nepovedlo se jim úplně potlačit vlastní „já“ a pod vrstvami nudy a wannabe uměleckých konstruktů občas přece jen vykoukne něco zajímavého, něco, co předtím uměli dělat v podstatě levou zadní.

Stylové veletoče jsou vždy rizikové. Dokáže kapela najít v nové poloze opět pevnou půdu pod nohama? Dokáže přesvědčit, že nový směr je správný? Udrží si „staré“ fanoušky? Osloví „nové“ fanoušky? U WOLF ALICE mě to překvapilo o to víc, že to nebyla žádná zamrzlá partička, která by už jela jen setrvačností a pořád dokola to samé. Vždyť jejich debut „My Love Is Cool“ vyšel jen před deseti lety a na každém ze tří dosavadních alb se celkem přijatelně rozvíjeli a obměňovali zvuk i strukturu své tvorby. Londýnské kvarteto vedené zpívající kytaristkou Ellie Rowsell, s kytaristou Joffem Oddiem, basákem Theem Ellisem a bubeníkem Joelem Ameyem sice přestupuje do první ligy ke Columbii, ale samotný tento fakt asi nebude jediným důvodem takto výrazné změny. Ve spolupráci s americkým producentem Gregem Kurstinem, který kromě spousty velkých popových jmen spolupracoval třeba i s FOO FIGHTERS, nahráli v Los Angeles kolekci písní, které jsou pevně usazené v soft a pop rockových vodách a mají silný retro nádech sedmdesátých let.

Sama kapela přiznává, že chtěla vytvořit moderní verzi hudby FLEETWOOD MAC z jejich nejsilnějšího období. Záměr dobrý, provedení slabší. Jednak to místy s tou popovostí už kapánek přehnali, a v podstatě slovo „rock“ můžeme z popisu skladeb jako „Just Two Girls“ nebo „Safe In The World“ s klidným svědomím vypustit. Ty mají blíže k nějakému hybridu soulu, r´n´b a disca. Kde vidím největší slabinu alba je absence výrazných, nebo alespoň zajímavých melodií. Na každé předchozí desce jich bylo požehnaně, nebáli se být i trochu experimentálnější, ale fungovalo to. Mělo to jiskru, bylo to svůdné, zůstávalo to v paměti. Teď je to nevýrazné a rozplizlé, nezapamatovatelné. A to se netýká jen jednoho dvou songů do počtu. Jako fanoušek pozitivního myšlení ale obracím kartu a budu hledat to, co funguje. Do alternativního country rocku hozená „Passenger Seat“ možná není světoborná, ale tohle jsem od WOLF ALICE vážně nečekal, takže dávám plusové body za odvahu. Zajímavým je i první singl „Bloom Baby Bloom“. Sice jsem si na něj chvíli musel zvykat, ale má svoje kvality. Zajímavé klavírní intro, Ellie zpívající falzetem, promyšlené budování napětí. Song se košatí a proplouvá spoustou protichůdných poloh, které ale nakonec spolu vlastně fungují. Od uřvaného alternativního rocku až po zasněný space rock. 

Otvírák „Thorns“ je jedním z mála výraznějších pomalejších songů. Povedená melodická linka, příjemná orchestrace a pohodová atmosféra zde společně fungují velice efektivně. Jednoznačně nejlepším songem alba je „White Horses“. Držet se v jeho intencích, mohlo to být skvělé album. Výborný alternativní rock s americkým nádechem nekonečných dálek má neskutečnou atmosféru, podpořenou i zajímavým konceptem, kdy sloku zpívá bubeník Joel a zasněný refrén pak Ellie. Má to drive, má to energii, zajímavou dramaturgii, skvělé. Zvuk nahrávky samotné je technicky vynikající, akorát tomu chybí kytary. Ellie má krásný hlas, který je specifický a vládne velkým rozsahem. A nebojí se ho použít. Opět zde předvádí celou paletu svých pěveckých poloh, ve všech zní sebejistě a přirozeně. O to větší škoda, že songům chybí větší důraz na melodie a drive. Samotný její hlas to pak neutáhne. Většina songů jsou spíš pomalejší kousky, maximálně ve středním tempu. Ale na to se nemůžou vymlouvat. Vždyť ani FLEETWOOD MAC nebyli žádní honiči zběsilého tempa, a přesto jejich songy nenudily. Můj hlavní dojem z desky je urputná snaha být „umělecký“. Což se možná povedlo, ale já jsem kluk z vesnice a malého města, a holt těmto umělcům z Londýna asi nerozumím.

10.09.2025	Diskuse (1)	Tomáš