WIND ROSE, ORDEN OGAN, ANGUS MCSIX - Praha, MeetFactory, 21. října 2025

Chcete zajít na zábavný koncert, kde budete spokojeně křepčit nebo halekat? Máte rádi chytlavou a nekomplikovanou hudbu, která ale vůbec není primitivní? Milujete Tolkiena, ale víc než vyfintěným melancholickým elfům jste vždycky fandili zemitým trpaslíkům? Pak jste určitě zamířili třetí říjnový týden do pražské MeetFactory, kde se konal sraz ne srpů, ale cepínů a kladiv.

První pražské headlinerské vystoupení WIND ROSE bylo cca dva měsíce vyprodané, což se pro tyhle powermetalové Italy rovná synonymu velkého úspěchu, vždyť do tohoto prostoru byli při své poslední pražské návštěvě před deseti lety (Hansi, už je čas…) natlakováni i BLIND GUARDIAN. Je možné, že jsme svědkem zrození další powermetalové legendy, jaké má náš zdejší německo-český prostor tak rád.

Už když jsem podle kolejí kráčel do tohoto svou venkovskou schránkou dezolátně působícího smíchovského místa, cítil jsem tu příjemně veselou a optimistickou atmosféru. Jako kdyby podél cesty tekla medovina, ze které se všichni napili a zvedlo jim to náladu. Nový (nejde napsat moderní) powermetal nás opíjí svou přímočarou nekomplikovanou silou. Jak je ale v tomto stylu zvykem, tak u toho balancuje na hraně. Pár kroků a můžete spadnout do propasti trapnosti. Když ale člověk odhodí předsudky a napije se medoviny, tak to zvlášť na koncertě začne splývat.

První ze tří powermetalových ansámblů toho večera byl přesně ten, který by byl pro mě v běžném čase za hranou. Ale tady jsem medovině podlehl a nekomplikovaně se bavil. ANGUS McSIX není vůbec můj šálek čaje, ale mělo to energii jako prase. Podobně jako hlavní hvězdy večera, i tihle se převlíkají do kostýmů. A jde okolo nich celá story. Působí to jako Masters of the Universe - meče, lasery, čarodějové, kápě, svaly. Vymyslel to před čtyřmi lety někdejší zpevák GLORYHAMMER Thomas Winkler a frontman ORDEN OGAN Sebastian Levermann. Winkler mezitím odešel, aby trávil víc času s rodinou, ale víc než důstojně ho nahradil majitel dalšího solidního ječáku Sam Nyman. Koncepčně jde o nějaký příběh boje dobra se zlem, kde Nyman zajišťuje roli prince Jasoně. Levermann tu obstarává kytaru a navlečený do kostýmu hlavního zlouna, jakéhosi Skeletora ve filtršatech. Bububu. Hned od první písně je celá MeetFactory na nohou a skanduje se, tleská a tančí. Zjevně nás čeká dobrá párty, mává se meči, hrozí, chvilku na pódiu běhá dinosaurus. Zní to přiblble, ale funguje to. Písně jsou solidní, výkony dobré, jen trochu víc vzduchu by to chtělo, prosím.

V narvaném sále je vlhko a nedýchatelno, přesunuju se tedy následně blíž k pódiu (nalevo, do míst, kde jsou otevřená vrata ze zákulisí). Táhne tu sice zima, ale je to tu o 100% lepší než dusno a vedro ve zbytku sálu. Občas se říká, že je některá kapela nedoceněná a u ORDEN OGAN to opravdu platí. Výborná hudba, dobré nápady, prvotřídní provedení. Z nějakého důvodu to ale prostě neklaplo, měli by být velcí, ale nestalo se. Stejně jedou dál a pořád vydávají nadprůměrné desky. Na rozdíl od Anguse i trpaslíků nemají jasnou story ani nehrají divadýlko. Jasná image vystavěná na konkrétním fantaskním příběhu je v dnešním power metalu velké plus. Němci však dělají „jen“ hudbu, ale dělají ji dobře. U nás jsou častými hosty, takže jsem je viděl za poslední roky už poněkolikáté. Nejvýš stavím vystoupení na loňském Meltafestu probíhající ve velké síle za končícího deště, ale ORDEN OGAN nezklamou nikdy, je to kvalita obsahem i provedením. 

Energeticky se oproti předchozím předskakujícím trochu ubralo, ale zase se zvedla kvalita předváděného materiálu. Jde většinou o středně rychlé powermetalové hymny s chorálově zpěvnými refrény. „Order Of Fear“ bylo překřtěno jako loni na „Order of Beer“, což umožňilo aktivnější vokální participaci publika, tentokrát se dokonce místo refrénu zpívalo rovnou „Pivo, pivo, pivo“ v češtině. Neznalému čtenáři to může připadat jako buranská camraláda, ale byla to legrace. ORDEN OGAN jsou celkově odlehčení a pohodoví, ale nijak vtíravým způsobem, prostě parta kámošů, co vyrazila na turné po okolí. Jestli nás GHOST nebo IRON MAIDEN žádají o vypnutí mobilů během vystoupení, tihle na tom jsou naopak. „Náš management nám říká, že naše sociální sítě nestojí za nic, tak prosím tuhle píseň natočte na mobil a někam to hoďte…“ Tři čtvrtě hodinka dobré hudby i zábavy odplynula až příliš rychle.

Jsou to právě italští WIND ROSE, kteří ukazují Němcům, jak na to a rychle se derou tam, kde by ORDEN OGAN už měli dávno být. Tykají si se sociálními sítěmi, mají funkční marketing a všichni na scéně je už znají – prostě „ti trpaslíci“. Jestli se nepletu, jak by řekl Sam Hawkins, tak pozorujeme rodící se hvězdu na začátku jejího diagramu posloupnosti. Při své první historické návštěvě Prahy v rámci headlinerské pozice vyprodali rovnou MeetFactory. Pokud budou takhle pokračovat, tak budou za pár let stejně velcí jako POWERWOLF, kterým tu loni předskakovali a roztancovali tenkrát celou sportovní halu. Podobně záživné a energické bylo i tohle vystoupení. V publiku se míhali nafukovací cepíny (dvěma z nich jsem dostával zezadu občas do hlavy), medovina tekla proudem a trpaslíci nahoře na pódiu i pod ním byli rozjaření a v bodré náladě. Jak v tomhle vedru vydržel tlustý principál Francesco Cavalieri ještě křepčit navlečený v brnění a houních, je mimo mé chápaní, ale jelo se naplno. 

Loňská deska „Trollslayer“ patří k těm spíše slabším, ale hrály se z ní ty lepší věci, včetně superrychlého otvíráku „Dance of the Axes“ a hymnického zavíráku „Rock and Stone“, který halekala celá hala. Zejména první polovina koncertu byla natlakována muzikálně skvělými čísly a diváctvo na vrcholu blaha. Pak se trochu zvolnilo a ukázalo se, že dávné věci jako „The Returning Race“ nebo „To Erebor“ už prostě nemají tu hudební sílu, kterou jsou schopni trpaslíci schopni vytvořit dnes, ve třetím věku. Jako úkrok mimo pak působila pocta Ozzymu „Shot in the Dark“, která se svou přímočarou popovostí do úderných trpasličích powermetalových rytmů a riffů vůbec nehodila. Finální plejáda největších hitů však opět MeetFactory zválcovala. Jednu negativní poznámku ale mám. Cavalieri je opravdu špičkový frontman a bavič, ale s jeho zpěvem naživo to není kdovíjaké. Což je v rámci kapely založené na velkolepých chorálech docela problém. Dokonce to vypadá, že jsou na tom lépe zpívající kytarista Claudio Falconcini a basista Cristiano Bertocchi. Otázkou je, zda by to vůbec šlo bez doprovodných sborových vokálů z pásku a jestli na ně Italové nespoléhají až moc. Tady jsou POWERWOLF minimálně o jeden den běhu vlčího stáda napřed.