WET LEG - Moisturizer

70%

WET LEG svým eponymním debutem v roce 2022 pořádně rozvířili vody indie rockové scény. A když píšu pořádně, tak myslím fakt hodně moc. Start z prvního místa albového žebříčku doma v Británii, 14. místo v Americe, dvě sošky Grammy, spousta ocenění doma. A všechno si to zasloužili, album bylo skutečně vynikající. Pětice z Isle Of Wight se letos připomíná druhou deskou a změny jsou evidentní úplně ve všem. Od image kapely, která z intoušsky, hipstersky, šíleně trendy a vágusovského modelu přesedlala do téměř uniformně a sterilně bílé, vysportované vizáže zpěvačky a kytaristky Rhian Teasdale, až po zvuk a dramaturgii songů. Zatímco debut byl sbírkou přímočarých indie rockových vypalovaček, které působily neskutečně svěže a aktuálně, novinka je výrazně experimentálnější, zvukově pestřejší a stylově rozkročenější. Nebudu vás zbytečně natahovat, debut podle mě zůstal nepřekonán, ale „Moisturizer“ v žádném případě není špatná deska.

První singl „Catch These Fists“ mě na jaře trochu vystrašil a chvíli mi trvalo, než jsem mu přišel na chuť. Podobně to bylo i s těmi dalšími a upřímně jsem měl trochu obavy, jak nakonec bude znít celá deska. Nechal jsem se nachytat svými očekáváními, které si představovaly další album ve stylu debutu. Více jsem se snad ani nemohl mýlit. Ačkoliv se o produkci opět staral Dan Carey, který spolupracoval třeba i s FOALS nebo FONTAINES D.C., výsledek zní jakoby to nahrávala úplně jiná kapela. První dojem je určitá chladnost a odtažitost. Zatímco debut byl hřejivý, hravý a ironicky uštipačný, novinka je vážnější a spíše sarkastická. Působí až post moderním dojmem, neosobně, nejasně. Stylově zde narazíme na pestrou směs od post punku, přes new wave, indie pop/rock, a celé to je zahalené do specifické artové mlhy.

Otvírák „CPR“ buduje potemnělou atmosféru skrze mohutnou basu, doplněnou pak o new wave refrén s falzetovým zpěvem. Zvuk je bohatý, máme zde i elektroniku a synťáky a i kytary jsou překvapivě ostré. Z úplně jiného soudku je „Liquidize“. Klasický intoušský indie rock, relativně jemný a přímočarý, postavený kolem výrazné melodické linky. „Catch These Fist“ se točí kolem kvílivého kytarového motivu, který je hypnotický a otravný zároveň. Songu ale dodává jasnou charakteristiku. Trojice původně jen nádeníků pro koncertní turné, kytarista/klávesista Joshua Mobaraki, basák Ellis Durand a bubeník Henry Holmes, se postupně stala plnohodnotnými členy kapely a ti při přípravě alba již fungovali spolu se zakládajícím duem, zmiňovanou Rhian a druhou kytaristkou Hester Chambers. A byl to rozhodně dobrý krok, protože tahle sestava šlape výborně. Joshua dodává přes klávesy zvuku na barevnosti, Ellis má cit pro jednoduché a výrazné basové linky a Henry je výborný bubeník. Jeho styl je docela tvrdý, nebojí se hrát ostře, sází tam agresivní přechody a táhne kapelu z hipsterských cajdáčků vstříc rockovějším vodám. „Davina McCall“ je jemnější melancholická věc ve stylu skotských TRAVIS. Výrazné bicí jí ale nenechají sklouznout do rozplizlé slaďárny. 

Skvělý sound má „Jennifer´s Body“, připomínající FOO FIGHTERS kolem alba „One By One“. Song sice možná není po dynamické stránce výrazný, ale má zajímavý přízemní drive. Povedla se i následující „Magnetout“ s mazlavým zvukem kytar a heslovitým refrénem. „Pond Song“ je pak hozená do osmdesátkové estetiky po vzoru THE CARS, která se v závěru rozjede do překvapivě mohutného rockování. Minimalistický synth-pop „Pokemon“ díky slušnému tempu taky není špatný. A vzápětí hned nejtvrdší kousek kolekce, „Pillow Talk“. Špinavá a agresivní píseň někde na pomezí stoner a garage rocku s prvky grunge je tuze povedená. Parádní kytary, parádní bicí. Závěrečná trojka songů je trochu slabší, nebo možná spíše ne tak výrazná. I když závěrečná „U And Me At Home“ se svým psychedelickým nádechem a zajímavým vlnivým riffem ve stylu devadesátkových RIDE má svoje specifické kouzlo.

Songy se pohybují kolem rozumných tří minut a kolekce díky tomu slušně odsýpá. Stylová otevřenost může někomu vyhovovat, někomu naopak ne. Já myslím, že to ustáli relativně slušně a až na trochu nudný závěr mě to jako celek baví. Ve zvuku nacházíme odkazy na osmdesátky i devadesátky, ale zároveň album zní velice aktuálně a moderně. Bude rozhodně zajímavé sledovat, kam se budou WET LEG dále vyvíjet.

29.07.2025	Diskuse (6)	Tomáš