W.A.S.P. - Praha, Velký sál Lucerny, 3.října 2025

Má kdysi velice oblíbená heavymetalová kapela z Kalifornie - W.A.S.P. - zažila v pátek v Praze svůj velký den. Dokázala totiž naplnit velký sál Lucerny a svým programem, uvedeným jako připomínku a oslavu především svého kultovního debutového alba z roku 1984, tak podtrhla svůj význam v rámci scény vycházející z hairmetalových osmdesátých let. Věc, kterou bych si jen stěží dovedl kdysi představit. Děje se tak v době, kdy kapela již devět let albově mlčí a kdy zájem o metalovou hudbu onoho období zrovna prochází určitou renesancí. Bylo povzbudivé v Lucerně sledovat složení publika, rekrutujícího se ten den z fans napříč všemožnými generacemi. Obratem k tomu dodávám, že jsem z toho měl vážně radost. Střih.

Únor 1995. Jdu mrazivým zasněženým sídlištěm, abych si půjčil od jednoho kamaráda nějakou nově získanou metalovou hudbu. Hard N´Heavy se tou dobou nachází na svém nejnižším bodě zájmu veřejnosti. Těch spřízněnců, co stále jedou v metalových bandách z USA osmdesátých let, tehdy už moc není a nebo o tom dotyční ani moc nemluví. Vládne mezi námi skepse, kapely padají jedna za druhou, jsou vyhazovány z vydavatelstvích a jejich alba se těší pouze tristnímu zájmu. Bylo mi dvacet a má oblíbená hudba již pár let odcházela na smetiště dějin a to za posměchu okolí. Neztrácím naději, hrnu to do sebe tenkrát fest a získávám nejvyšší míru znalostí. Ano, právě v té době, kdy někdo skáče nadšením nad MACHINE HEAD, jiný je v úžasu z FEAR FACTORY, a další tvrdí, že PANTERA je dokonce o hodně víc než SLAYER, Kaliforňané W.A.S.P. patří v mé fonotéce už asi šest let k čelním představitelům všeho, co mne zajímá. Jsem svým hudebním vkusem doslova a do písmene na vedlejší koleji. Stále mám na paměti, proč se tou dobou nenašel nikdo viditelný, slyšitelný a s vlivem, komu by proměna metalové scény směrem k tvrdším žánrům, ale i alternativě, industrialu, crossoveru a bůhvíčemu ještě, vadila? V časopisech se všeobecně píše, že vše jede ve správných kolejích. Opravdu nikdy v životě jsem se v rámci poslechovosti své oblíbené hudby necítil tak sám jako v polovině devadesátých let. O koncertech (když už ne v plných, tak alespoń v poloprázdných klubech) svých oblíbenců si ještě deset let můžu v Čechách nechat jenom zdát. Ani v první dekádě po konci milénia ostatně nikdo moc nevyvíjí potřebu hlásit se k americké Hard N´Heavy. Většina lidí, která si v daném žánru vyměňovala v devadesátkách nahrávky, tzn. prodávala alba, nahrané VHS s klipy, kšeftovala se zahraničními časáky z osmdesátek a poskytovala nové informace o 80´s dění v Kalifornii, se tady vlastně vzájemně znala. Tím bláznem, který by se roku 1995 v chumlu lidí poslouchajících tou dobou třeba PEARL JAM, přiznal, že momentálně nejvíc baví MÖTLEY CRÜE, W.A.S.P., CINDERELLA či RATT, jsem byl vlastně já. Střih.

Je podzim roku 2025 a situace je diametrálně odlišná, třebaže letité a druhdy slavné kapely již dost zvažují nahrávání řadových alb, o metal je všude neuvěřitelný zájem a koncertní sály praskají doslova ve švech!! I W.A.S.P. dnes dokáží zaplnit Velký sál Lucerny, což je z mého pohledu, tak jak jsem po celých těch pětatřicet let vnímal situaci kolem sebe, něco naprosto neuvěřitelného. Překrásně zdobený, historický interiér asi nejznámějšího koncertního sálu v republice doslova hoří dychtivostí. Pokud by se sem ještě pár lidí navíc vešlo, dali by se počítat již jen na desítky. V davu stojí nejen metalový pamětníci, ale jsou zde zástupci takřka všech generací, fans vzývající černý extrém, hipsteři, rockové maminy, energičtí třicátníci, i naprostá omladina, všichni očekávájí pražský koncert Blackieho Lawlesse a jeho W.A.S.P., který má připomenout debutové album zmíněné kapely, desku, která ve své době značně šokovala americkou puritánskou veřejnost a doslova nakopla Hard N´Heavy za Atlantikem k velké jízdě napříč dekádou slávy. Všichni ti fanoušci a návštěvníci akce musí však v Lucerně od otevření dveří ve vnitřních prostorách sálu dlouho, dlouho čekat, než je vystoupení zahájeno.

S devátou večerní vše vypukne a po chaotickém intru vybíhají na pódium, díky pestrobarevným plátnům umístěným do půlkruhu, zřejmě zde simulujícím podobu jakéhosi šapitó, čtyři vlasáči a rozpoutávají rock´n ´rollovou show. Zvuk by mohl být průraznější a více čitelný, ale postupně se vybírá do poslouchatelné podoby. Blackie Lawless hned nabíhá na vyvýšené místo za svým typickým mikrofonovým stojanem z moto-řídítek, lebky, řetězu a sci-fi dekadentních prvků a svým hlasem okamžitě nenechává nikoho na pochybách o jeho síle a originalitě. Rychlý otvírák „I Wanna Be Somebody“ coby kultovní hymna dav dokonale nažhaví. Blackie působí ve svých osmašedesáti jakoby zastavil čas, vypadá naprosto stejně jako před dvaceti či dokonce třiceti lety, ofinka, černá havraní hříva, pohybově aktivně burcuje přední řady, jeho přiléhavé černé kombiné zdobí navíc na rukávu pravé ruky půlkruhová výseč z kotouče pily, typická proprieta kapely. Po stranách jej doprovází baskytarista Mike Duda a indiánský kytarák Doug Blair, kteří šéfa vydatně podporují back-vokály, za bicími pak famózní Brazilec Aquiles Priester. Pokračuje se další hitovkou „L.O.V.E. Machine“, což dává tušit, že bude první album přehráno hezky chronologicky, což se následně také děje. 

Následuje pekelně žhavá „The Flame“,  má velmi oblíbená skandovačka „B.A.D.“ s hlasovou zainteresovaností většiny borců na pódiu a sociálně kritická „School Daze“. Velký ohlas vzbudí pumelice „Hellion“, doslova pekelný flák se strhujícím drásavým chorálem, při kterém se i v zadní části sálu stojícím odlamují vlasové kořínky z kůže pokrývající lebku. Zvuk je v této části koncertu asi vůbec nejlepší. Stvrzením oslavy je i polobalada „Sleeping (In the Fire)“, patetický, ale vlastně funkční song navozující krásně nostalgickou náladu, zvlášť pak když závěrečné sólo má jistojistě přes dvě minuty. Pokračuje se další hitovkou „On Your Knees“, neboť W.A.S.P. nikdy nebyli těmi, kdo by klečel na kolenou, což Blackie před skladbou vysvětluje scénkou nastiňující obhajování své produkce před někdejšími hlavouny toužícími jej v jeho mládí cenzurovat. V následné „Tormentor“ už je zadní stěna pódia z pláten opatřema třemi obrazovkami, na kterých běží mini film, v roce 1984 natočený coby klip k této skladbě, který však nebyl nikdy příliš propagován a já jsem jej dosud nikdy neviděl. „The Torture Never Stop“ je rozlučkou s debutovou deskou, ale člověk má v tu chvíli spíše přání, aby tahle hudební „tortura“ vážně nikdy neskončila.

Kapela posléze na pět minut odbíhá do zákulisí a vrací se za zvuků intra z alba „Inside The Elecric Circus“, medley k tomuto počinu zahajuje titulní věc, druhá na řadu přichází coverze „I Don´t Need Not Doctor“ od Nicka Ashcrofta, aby na trojlístek skladeb z tohoto období doplnila sérii napumpovaná „Scream Until You Like It“, jež nikdy na žádné studiové desce nevyšla. Poté přichází další zhruba desetiminutové medley k albu The Headless Children“ obsahující zásadní fáze skladeb „The Real Me“ (předělávka THE WHO), protiválečný titulní song a nádherná tklivá balada „Forever Free“. V této fázi prezentace songů z asi nejbombastičtějšího alba historie W.A.S.P. jsem měl pocit, že více vrstevnatý zvuk zrovna nebyl silnou stránkou čtveřice a vše působí jakoby matně, roztřeseně a je překryto přílišným nahalováním kytar. Ano, koncert opravdu mohl být odehrán v o něco lepším zvukovém podání. 

Jako úplný vrchol akce přichází netradičně pomalu se rozjíždějící „Wild Child“, která poté přejde do své klasické podoby se znělým kytarovým partem a rozmáchlou melodií. Song nabírá na tempu a patří posléze k zlatým hřebům akce. Blackie děkuje publiku a informuje o tom, že koncert je součástí rozlučkového koncertního programu kapely v Evropě. Na jeho poslední řeč publikum reaguje srdečným aplausem a kapela brzy vystřeluje další ze svých stěžejních fláků - „Blind In Texas“, hitovku, která svého času, v roce 1985, vydatně bodovala v metalových pořadech na MTV a její klip si získal velkou oblibu. Je konec. Praha zažila povedenou koncertní oslavu jedné z nejzásadnějších hair-metalových kapel osmdesátých let, kapelu, která vždy působila v chumlu ostatních originálně a dokázala se profilovat, kapelu, kterou jsem naživo viděl již počtvrté, nicméně atmosférou páteční akce, celkovou oboustrannou vřelostí i prezentovaným set-listem možná zařadím právě Lucernu do pozice nejlepšího koncertu této kapely, jaký jsem kdy viděl.