WALTER SCHNITZELSSON - Tí druhí
WALTER SCHNITZELSSON z Bratislavy jsou zajímavý zjev slovenské indie scény. Jejich první deska „Fever“ (2013) vtrhla na tehdejší scénu s mladistvým elánem a milou drzostí kombinujíc vlivy THE STROKES a THE HIVES a špetku THE WHITE STRIPES se specifickou karpatskou melodikou. Zněli světově a přitom jste hned tušili, že nejsou ani z Ameriky ani z Ostrovů. Sympatický garážový nádech, cit pro silné songy, zajímavá dramaturgie. A výborné koncerty. Všechna esa v rukávu. A někde se to zaseklo. Z různých důvodu nekuli železo, dokud bylo žhavé a na druhou desku „Sugar Kids Won´t Stop Screaming“ se muselo čekat 6 let. A byla minimálně stejně dobrá jako debut, s kvalitnější produkcí a zvukem, rozvíjela a modernizovala to, co kapela uměla nejlíp. A zřejmě je to prokletí, ale opět se věci na šest let zasekly. Když mě ale kamarád na jaře upozornil na jejich nový singl „Betónové bozky“, zpozorněl jsem. Slovenský název? Doteď jeli nekompromisně angličtinu. Je to jen singlový výstřel do tmy, nebo bude i něco víc? Každopádně jsem si rychle našel klip na YT a byl to teda nářez. Na jejich poměry překvapivě tvrdá skladba, zajímavý klip a moc povedený text. Ano, je to vždy obrovský risk přejít z angličtiny do slovenského (nebo českého) jazyka. Najednou jdete s kůži na trh před celým národem, ne jen před těmi, co rozumí angličtině. Která navíc dokáže i spoustu nesmyslů, patetičnosti a trapnosti celkem slušně zamaskovat.
„Waltrovci“ se s tím letos nemažou a kompletně celá novinka je ve slovenštině. Kvalita textů je skutečně vynikající, až si člověk říká, proč s tím nezačali už dřív? Asi to tak ale mělo být a až teď k tomu evolučně dozráli. Každopádně i po hudební stránce přitvrdili, takže ty songy, které byly na předešlých albech onehdy nejtvrdší, jsou tady spíš ty měkké. Fajné, jak se říká na Slovači. Zřejmě je zatím i rozšíření původního rockového power tria o dalšího kytaristu, zvuk je hutnější, často používají kvanta kytarových efektů a z pozic přímočarého garage rocku se posunuli do tvrdšího alternativního rocku.
Co mě ale na albu baví nejvíce, je generační výpověď ukrytá v písničkách. Ne, není to manifest mladé generace o klimatické tísni, zlých boomerech, kteří je nechápou, nebo o storičkách na Tik-Toku (snad jsem to napsal správně, nikdy jsem na Tik-Toku nebyl…). Tohle je naopak maximálně syrový, realistický, ale zejména civilní manifest o každodenním životě ve věku 35+ (což je i název jedné ze skladeb). Vztahy, rodina, změna životních priorit, stárnutí, všechno tam najdete. Když zpívají, že vymění ponocování a „namiesto ťažkých tém, mať ráno ťažký kľud“, přesně vím, co myslí a podepisuju v plném znění. A pokračují „nemám za čím utekať, nebojím sa zostať doma“. Oni mi snad čtou myšlenky! Je to takové zatím ještě milosrdné intro do krize středního věku. O něm možná bude další album za šest let. Už teď se těším. Všechno je to ale podané s obrovskou dávkou nadhledu, ironie a někdy i hodně černého humoru. Žádné patetické vyplakávání, ale sarkastické komentování a vyrovnávání se s novou životní situací.
Album rafinovaně otevírá titulní skladba „Tí druhí“, která svou pohodovou atmosférou a kytarovými motivy v havajském stylu má za cíl jediné – dokonale zmást fanoušky. Hned si řekneme no jo, kluci stárnou, už to není jako za mlada, vyměkli, ubrali tempo. A hned první vynikající text, plný výmluv na „ty druhé“, kteří můžou za vše, zejména samozřejmě nezdary. Klamný manévr se povedl na 100%. Útok ve formě „35+“ je proto absolutně nečekaný. Špinavé kytary, parádní tempo a smršť textařských parádiček je jako elektrošok přímo do mozku. Kdo to ještě nezažil na vlastní kůži, může si gratulovat. Ale věřte tomu, jednoho dne se vám to taky stane. „Dobrý Ujo, pomaly si zvykám, zdraví tá pekná, teraz mi vyká...“ A doma to pokračuje. „Som už trochu starý na toto besné tempo, hovoríš mi, že tých 10 drepov ešte zvládnem“. Po garážově industriální valivé „Anti-party team“, pokračujeme dalším skvělým indie rockem v podobě „Nervy“. Zmiňovaná singlovka „Betonové bozky“ za necelé tři minuty stihne projít tolika různými zvukovými polohami, že to člověk ani nestíhá sledovat. Špinavý garage rock, stoner, indie, moderní hard rock. Ironická „Nič“ je dokonalá po všech stránkách. Kdo jste někdy byl ve vztahu, nebo máte pubertální děti, bude vám její název znít povědomě. Je to totiž obvyklá odpověď na otázku „co ti je?“. A přesně na tom je postaven celý song. Výborná je i „Debilko“. Rozchodová písnička, kterou napsal v té době končící původní bubeník kapely, byla i formou milé rozlučky s ním. Po klidnější a temnější písni „Čiara“ přichází ještě závěrečná textařská exhibice „Lietadlo“. Berou si zde na paškál dezinformační scénu živenou spřízněnými politiky a skládají z jejich vyjádření a postojů geniální obraz dnešní doby a jejího virtuálního obrazu na internetu. Refrén „valí sa na nás vlna bratislavských hipsterov, človek aby sa tu bál poslať aj deti von…“ dokonale vystihuje mentální svět části populace. Takže honem honem, zamykat, pálit CD-čka a zpátky k tradičním hodnotám.
10 svižných songů na 27 minutách je s přehledem to nejlepší, co na slovenské kytarové scéně letos vzniklo. Waltrovci mě zatím nikdy nezklamali, ale teď šli ještě o krok dál. Doslova mi vyrazili dech. Moderní indie rock pro naší generaci.
| 12.11.2025 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
