WALTARI, JOLLY JOKER AND THE PLASTIC BEATLES OF THE UNIVERSE - Praha, Palác Akropolis, 20.března 2026

Tenhle březnový pátek jsem si přišel splatit jeden velký dluh, protože finské cross-žánrové šášuly WALTARI jsem nikdy naživo neviděl. A to přesto, že jsem již v devadesátých letech vlastnil nevalně stočené kazety „Torcha!“ (1992) „So Fine!“ (1994), „Big Bang“ (1995) a jejich o rok mladší deathmetalovou symfonii. Během let jsem pak tyhle Finy pojmenované podle slavného spisovatele Miky Waltariho postupně přestal sledovat, když jsem jen čas od času letmo zkontroloval, že kvalita jejich produkce zůstávala i během dalších desetiletí solidní. Z teď už mi neznámého důvodu jsem pak blížeji prozkoumal desku „Bellow Zero“ (2009) a tou si potvrdil, že stále zůstávají skvělí, abych jim pak zas řadu let věnoval spíš minimální pozornost. Každopádně teď přichází čas to napravit. Loňská a už patnáctá deska „Nations Neurosis“ ukazuje, že si parta okolo Kärtsy Hatakky stále udržuje jak prvotřídní skladatelské schopnosti, tak velkou dávku své originální bláznivosti. Stále bezvadně, a navíc zcela přirozeně kombinují rock, metal, rap, pop, disco, elektroniku a funk. Třicet let poté, co jsem poprvé v jejich případě zmáčknul tlačítko „play“, tak nazouvám škorně, šplhám zezdola na Žižkov a vcházím pln nostalgických dojmů do Paláce Akropolis, kam jsem poprvé vstoupil, když tu byl v roce 1997 Ronnie James Dio.

Akropole je jedním z mých oblíbených sálů. Podzemí paláce z dvacátých let fungovalo nejdřív jako divadlo, například v rámci vlastnictví takzvaného Spolku přátel žehu, a několik let zde vystupoval i Rudolf Hrušínský nejstarší, tatínek slavného filmového herce. Pak se tu vyráběly gramofonové desky a jehly nebo tu byl sklad textilií. Dnes slouží opět jako víceúčelový umělecký sál. Je to elegantní a příjemný prostor, kde se člověk většinou nemačká a kde je odevšud dobře vidět.

V pátek mělo vystupovat i belgické sludge metalové duo PVRS, ale ti nepřijeli kvůli nemoci, takže jsme se nakonec museli spokojit jen s jednou předkapelou. JOLLY JOKER AND THE PLASTIC BEATLES OF THE UNIVERSE je devadesátková legenda českého crossoveru, která se svým stylem k WALTARI pěkně hodí. Znám je spíš podle jména – a až na provařenější fláky jako „Raketou do tmy“ nebo „Bublina“ – méně hudebně. Trio pod vedením praštěně působícího baskytaristy a zpěváka Petra Kumandžase hraje kombinaci českého bigbítu, funku a psychedelie. Můj kámoš, zvukař, Bob, kterého jsem potkal o pár dní dříve na BETWEEN THE BURED AND ME, povídal, že Kumandžasův systém nekonečně zapojených krabiček je noční můra nazvučit, protože každou chvíli něco vypadne. Celkem mě to překvapilo, protože zvuk tria zní jednoduše a přirozeně. Poslouchat to nebudu, ale příjemná česká muzika solidně plnící úlohu předkapely.

WALTARI byli u nás vždy hodně oblíbení a měli to tu rádi, takže dělávali i zájezdy napříč Českou republikou. Současné turné ani tímto slovem asi nemůžeme nazvat, spíš jde o minivýlet do Československa: České Budějovice, Praha, Žilina a pak zpátky domů. Také pohledem na jejich webovou stránku zjistíme, že i loni vystupovali jen u nás a v domovském Finsku. Na tomto crossoverově-metalovém poli prostě vzniklo československo-finské přátelství, a to bylo patrné i během celého večera v Akropoli. Mix starších generacích si přišel zavzpomínat na muziku svého mládí, ale čtyřicátníky a padesátníky sympaticky doplňovali i mladší, kteří tvořili možná třetinu publika. Sál pro 700 lidí nebyl narvaný k prasknutí, ale solidně zaplněn, což v konfrontaci s tím, že WALTARI mají na YouTube u svých nejnovějších singlů typicky 10 000 zhlédnutí, jen opět dokládá ten status, kterého specificky v Česku dosáhli.

Už od první písně tak měli Finové publikum na své straně, což se postupně během koncertu dále zvyšovalo, jak se lidé zahřívali a přecházeli jsme k těm známějším věcem. Zejména zpočátku jsme slyšeli věci z novinky, které byli nejméně čtyři, ale možná jich bylo i více, nedokázal jsem přesně určit. Každopádně hned jako druhá byla skvělá punkrocková vypalovačka „Do You Accept?“ a pak jsem určitě během večera rozpoznal ještě singlovku „Major Mistake“, „Sun“ a coververzi chytlavé drift-phonkové hitovky „Murder Plot“ původně od KORDHELLA. Že živě tahle kapela nemá chybu bylo jasné hned od začátku, ale opravdová šíře jejího záběru a kvalit se ukázala ve třetím kusu setu, což byla „A Sign“ alias ukázka z legendární desky „Yeah! Yeah! Die! Die! Death Metal Symphony in Deep C“ (1996), což byla vůbec jedna z prvních fošen symfonického metalu, a to dokonce v deathmetalovém hávu. Zpěvák a basista Hatakka nás protáhl osmiminutovou exhibicí špičkového progresivního deathu, kde prokázal i své prvotřídní growlerské umění. Pro návštěvníky letošního Brutal Assaultu šlo o první ochutnávku, jelikož Finové nám tam hodlají tohle mistrovské dílo předvést ve speciálním setu celé, a to s podporou Bohemian Symphony Orchestra Prague. „Budeme na to muset ještě hodně trénovat,“ zahlaholil chlapík s červenými vlasy a vizáží mírně dobromyslnějšího klauna Pennywise z románu „To“. Je to vidět i z klipů, ale pro mě jako premiérového návštěvníka koncertu bylo příjemným potvrzením, že Hatakka je prvotřídní frontman, který svou energií a celkovým hereckým uměním dokáže vystoupení vytesat i do formy divadelní představení. Hattakovy proslovy mezi písněmi jsou přirozené, rád burcuje publikum, má skvělou a všeříkající mimiku, dobré taneční pohyby a během rapperských pasáží se mění v pravou hip hopovou hvězdu. Pokud frontman dokáže lidi dostat do varu a navázat s nimi přirozený kontakt, budou mu prostě žrát z ruky, což je přesně případ Hatakky. Vrchol nastal během čtvrté páté „The Stage“, kterou zpívala celá Akropole, aniž by ji někdo musel nutit a burcovat, což často vidíme u jiných produkcí. Z tohoto vrcholu už jsme nesestoupili, naopak následovaly opakované orgasmy, z nichž nejsilnější přišel asi u legendární „So Fine“, během které se frontman pustil i do crowdsurfu.

Na WALTARI je prostě vidět, že jsou vyhraní dlouhými léty praxe a že je šaškování před lidmi pořád baví. O tom, že jsou jako Finové také perfektními hudebníky, nemusíme ani mluvit – Skandinávci zjevně prstoklady stupnic trénují už během pobytu v plodové vodě. Končilo se coververzí THE CURE „A Forrest“, kterou si už kapela dávno přisvojila a o které možná ani většina lidí v sále nevěděla, že ji původně složil někdo jiný. Příjemný a energií nabitý večer. Nashle na Brutalu!