VUNDABAR - Surgery And Pleasure
Ačkoliv by nás název kapely mohl foneticky směřovat do Německa, VUNDABAR jsou z Bostonu. Reprezentují moderní pojetí amerického indie rocku. Ačkoliv jsem je objevil až letos s aktuální deskou „Surgery And Pleasures“, pár let na scéně už působí. Konkrétně 13, a tohle je jejich šestá řadovka. Mezitím jsem si stihnul poslechnout také tři další jejich desky a můžu konstatovat, že jejich produkce je velice vyrovnaná. Ačkoliv žádná deska není úplně vynikající, všechny se pohybují v ranku „slušný průměr až nadprůměr“. A na každém albu se najde několik velice povedených songů, které jednak ukazují, jak se kapela vyvíjí a zároveň přináší zajímavé momenty, postupy nebo zvuky.
Trio v klasickém složení kytara-basa-bicí, neboli Brandon Hagen, Zack Abramo a Drew McDonald vychází z dlouhé a bohaté historie amerického indie rocku. Evidentně nemá zájem dělat větší kompromisy směrem k mainstreamu a tak se dlouhodobě pohybuje na nezávislé scéně. Přitom to ale není žádná neposlouchatelná avantgarda, naopak spousta songů má vysloveně popový nádech, samozřejmě v rámci žánrových mantinelů. Je taky pravda, že časem VUNDABAR lehce obrušují hrany a ubírají z experimentátorství své ranné tvorby. Což ve finále nemusí znamenat nic negativního, když je to naopak vykoupeno právě větší přístupností materiálu. V hudbě kapely zaslechneme odkazy na různé pod-žánry kytarové muziky, jako třeba math rock, post-punk, surf rock, nebo i grunge a špetku noise. Další vrstvou jsou pak tendence dodat materiálu artový a experimentálně progresivní nádech. V dramaturgii skladeb a zejména projevu Brandona se odráží stopa Davida Byrnea a jeho TALKING HEADS. Jím inspirovaná kytarová hra, napůl recitovaný zpěv, rozcuchaná melodika, to vše se zde prolíná s modernějším zvukem a postupy kapel z post-mileniální éry jako třeba YEAH YEAH YEAHS, WE ARE SCIENTISTS, CLAP YOUR HANDS SAY YEAH, nebo i novodobých PIXIES.
Kdybych měl vybrat nejpovedenější kousky, tak hned otvírák „Life Is A Movie“ je pořádná šleha. Začíná v duchu new rave jako taneční kousek s kytarami, pak přes post-punkově pojaté mezihry metamorfuje do hutného refrénu. „Stallion Running“ je hypnoticky rozcuchaná, kytarové vyhrávky bojují proti mohutné base, zpěv prohnaný efektem zvýrazňuje klaustrofobický pocit. Nejvíc se mi líbí „Spades“ s mírně tajemnou atmosférou plnou špinavých kytar až na hranici grunge, agresivních bicích a s parádním psycho textem. V podstatě jediným pomalým songem je „I Need You“ a povedl se na výbornou. Několikrát naznačí nástup k dramatickému rozvinutí, ale jen nás škádlí. Až ke konci se z atmosférických poloh nakonec přece jen nadechne a dočkáme se i toho slibovaného finále. Přesto, že je to v podstatě asi nejvíc konvenční písnička na albu, je skutečně velice silná. Zajímavá je i „Easy Does It“ s jemnou indie slokou kombinovanou s hlučným a divokým refrénem. Ostatní songy nejsou vyloženě špatné nebo „vatoidní“, ale jsou jen řekněme standardní. Důstojně doplňují kolekci, ale nemají žádné větší ambice. Materiál drží slušně pohromadě přesto, že jednotlivé skladby pokrývají docela široký zvukový a náladový rozptyl. Jakoby byly provázané nějakou neviditelnou nití, která je drží v jedné rovině. Díky tomu ale album baví, přináší důležitou pestrost v kompaktní formě.
Jestli můžu mít lehkou kritiku k mixu, tak jsou to zbytečně utopené a nevýrazné bicí u většiny písniček. Jsou samozřejmě slyšet, ale Drew je skvělý bubeník s velice specifickým stylem hraní a někdy je těžké vychutnat všechny nuance jeho hry. Chvíli hraje tvrdě a agresivně, aby následně svou soupravu jen jemně hladil. Netradiční přechody, rytmika bez hranic. Obecně živá vystoupení kapely jsou velice zajímavá. Za prvé je evidentní, jak si hudbu užívají. Jsou tak trochu hračičkové, kteří i ze hry ve studiu dělají menší show. Mimika, grimasy, teatrální přehrávání. Tady jsou ty kořeny té zmiňované artové a experimentální scény. David Byrne nebo Karen O to nedělají jinak. Brandon je pak až pološílený kytarista a excentrický zpěvák. Na starších albech s oblibou lítal po hmatníku kytary nahoru dolů, sázel tam spoustu neklidných vyhrávek a kratičkých elementů a úspěšně tím rozbíjel standardní písničkovou strukturu. Nějakým nevysvětlitelným způsobem to ale přesto neznělo jako progresivní masturbace, i když už jen z pohledu na jeho styl hraní se mi kroutila hlava. Po každé podobné ekvilibristice se z toho vždy nakonec vynořila písnička, která měla hlavu a patu, melodii i dramaturgii. Navíc to doplňoval velice specifickým zpěvem, plným falzetů, téměř mluveného slova, recitací a nesourodých melodických linek, aby z toho nakonec vykoukl slušný refrén a song najednou začal dávat smysl. Na aktuální desce už to zdaleka není tak výrazné, ale všechny zmiňované prvky zde pořád taky najdeme. A to je v pořádku, je to přece nezávislá muzika.
Zajímavá kapela, zajímavé album. Sice mám tušení, že nikdy neproniknou do první ligy, ale zastávají důležité místo pro fajnšmekry a pomáhají posouvat a obohacovat americkou indie rockovou scénu.
| 05.09.2025 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
