VOLBEAT, BUSH, WITCH FEVER - Praha, O2 Universum, 3. října 2025

VOLBEAT jsou u nás oblíbenější, než jsem si myslel. Koncert v O2 Universu, kam se vejde 4 500 lidí, byl vyprodán půl roku předem během cca dvou týdnů. To jsem nečekal a už už to vypadalo, že to celé proběhne beze mě, ale nakonec se nějaké lístky před pár týdny v rámci oficiálního prodeje ještě uvolnily, tak jsem dorazil.

Částečným vysvětlením zájmu může být to, že byla v sále poměrně často slyšet němčina. Šlo o páteční koncert, takže řada našich sousedů zjevně spojila hudební zážitek s návštěvou našeho velkoměsta. Celkově jsou tyhle německé koncertní výlety do Prahy pro mě zajímavé a rád bych jim přišel na kloub. Občas to vypadá jako teutonský nálet. Levnější vstupenky u nás nejsou (VOLBEAT stojí cca 100 Euro u nás i v Germánii) a v Lipsku následně odehráli jeden koncert a v Mnichově rovnou dva ve velké Olympiahalle, takže ani geografie roli nehrála. Hlavní příčinu půl roku vyprodaného koncertu bych v tom asi nehledal, ale rozhodně k tomu přispěli. Každopádně i Češi zjevně holdují těmhle Dánům víc, než jsem si myslel. Rozhodně je to v rámci fandomu genderově vyváženější kapela a složení publika bylo jiné než na tradičních metalových akcích. Výrazně více žen a všude bylo vidět lidi s tričky kapely.

Zářez dánského metalu na globální scéně je ze skandinávských států ten vůbec nejmenší, ale nemůžeme říci, že je nevýrazný. Jednak se tu narodil Lars Ulrich, jednak jsou odsud MERCYFUL FATE a KING DIAMOND. Ale co se týče dnešní oblíbenosti, jsou VOLBEAT jednoznačnými králi, a to nejen v rámci metalu, ale i rocku. Důvodů je vícero. Stojí za tím jednak hudební kvalita jejich materiálu, jednak nesporný interpretační um a pravidelné koncertování. Svébytná kombinace rockabilly a metalu je originální a zábavná. Hlavním tahákem jsou skladatelské schopnosti a skvělý a charakteristický elvisovský vokál kapelníka Michaela Poulsena. On a jeho spolubojovníci v posledních deseti dvanácti letech solí jednu výbornou desku za druhou a ani letošní „God of Angels Trust“ není výjimkou (recenze zde). Někdy od „Outlaw Gentlemen & Shady Ladies“ (2013) přitvrdili a přiklonili se trochu víc k drsnému metalovému zvuku a thrashovým riffům, což prospělo celkovému soundu kapely i podtrhlo její originalitu.

Těžiště setlistu letošního turné i pražského koncertu pocházelo právě z tohoto období s logickým zacílením na poslední album, ze kterého zazněly čtyři věci. Kdybych měl prorokovat, tak odhaduju, že dlouhodobě se z nich v repertoáru mohou uchytit dvě. Jednak první singlovka „By a Monsters Hand“ s výborným sekaným počátečním riffem, zběsilou střední thrashovou pasáží a výraznými melodiemi, která naživo dobře fungovala a publikum řádně pumpovala. Píseň disponuje také sympaticky úchylným videoklipem, který stojí za i opakované shlédnutí. A pak věc s vtipným a krkolomným názvem (už to umím zpaměti!) „In the Barn of the Goat Giving Birth to Satan’s Spawn in a Dying World of Doom“ alias ve „Stodole, kde koza rodí Satanovo potomstvo v umírajícím světě zkázy“. Kolébavá kombinace rockabilly a thrashe, kde vystrkují kozí růžky obě žánrové ingredience, na kterých je styl kapely založen. Živé provedení tohohle songu navíc Poulsenovi přináší záminku přirozeně interagovat s publikem – vtipkovat o názvu, pomlouvat náboženství nebo vyzývat obecenstvo k hýkání a mečení. A pražské publikum hýkalo a mečelo na jedničku. Až jsem byl překvapen, jak živé a spolupracující tentokrát O2 Universum bylo. Nevím, jestli to bylo i vlivem německého osazenstva, ale vepředu to opravdu dobře jelo. Nebavím se o nějakých moshpitech, ty nepříšly a ani nebyly třeba. Publikum ale skandovalo, tancovalo, zpívalo, tleskalo a celkově všemi možnými znaky dávalo najevo, že se baví. Jedna skvělá párty. Grády tomu dodával samozřejmě rozesmátý strýček Poulsen, který je stejně dobrým zpěvákem naživo jako ve studiu. Na jeho hlasu, charismatu a aktivní komunikací s publikem koncert z velké míry stál. Ale snažili se i ostatní. Z bubeníka Jona Larsena jsem po celou dobu sice viděl jen paličky, ale jeho jmenovec basák Kaspar Boye Larsen dokáže být také solidním a zábavným centrem vizuální pozornosti. Hubený čahoun s knírem a v rybářské čepici má image úchyla z osmdesátkového německého televizního seriálu, úplně mu kape slina od úst, naživo jsou jeho pohyby i grimasy zábavné a rozhodně se je na co dívat. Naopak nový přírůstek – tourující kytarista a námezdní veterán Flemming C. Lund – vypadá jako ten největší sympaťák a normální týpek, se kterým chcete pravidelně chodit na pivo. Měsíček s úsměvem od ucha k uchu, triko MEGADETH a neustálé pobíhání a snaha o co největší kontakt s diváckým osazenstvem. Pokud bych měl vypíchnout pár songů, tak lidé s nadšením přijali hitovky „Lola Montez“ a „Fallen“, roztančili se při „Die to Live“ a uronili slzu během předzávěrečná „Still Counting“, kdy Poulsen na pódium vytáhl asi deset děcek/teenagerů, z nichž minimálně jednomu se poté vůbec nechtělo dolů. Výborně fungovaly také dvě připomínky předchozího alba v podobě „Shotgun Blues“ a „Devil Rages On“. Kombinace příjemné atmosféry, kvality písní, dobrého zvuku a nasazení kapely i nadšení publika proměnila páteční říjnový večer v jeden z nejlepších letošních koncertů.

V O2 Universu ale nevystoupili jen VOLBEAT, přestože oni byli pro mě hlavním tahákem. Svou půlhodinku dostala nejdřív manchesterská ženská skvadra WITCH FEVER, ze kterých jsme viděli hlavně vokalistu Amy Walpole a basistku Alex Thompson, které se zhusta vydávali na molo do středu arény mezi diváky. Děvčata hrají jakýsi grunge/goth/punk/alternativní rock a bylo to celkem zajímavé, občas se zabrousilo i do divotvornějších rytmů a sebevědomí a pódiová prezentace jim také nechybělo. Nic pro mě, spíš pro kolegu Tomáše, ale těch pár desítek minut jsem si užil. Z Tomášova ranku byli také následující vystupující. Tentokrát dost slavná britská grunge legenda (?) BUSH. Na domácí poslech je to pro mě utahané a monotónní, i když pár favoritů u nich taky mám. Naživo ale dobré. Zpěvák-krasavec Gavin Rossdale je kvalitní frontman, který má zjevně koncertování rád a kontakt s publikem ho asi taky baví. Civilní projev, dobré hlasové rozpoložení i zajímavý způsob tance/poskakování. V jednu chvíli se i vydal do publika a jednu z písní prozpíval a protančil nejdřív pod pódiem a pak na tribunách. Takhle vypadá správné zaujetí a kdo to viděl, tak určitě nezapomene.