VICIOUS RUMORS - The Devil´s Asylum

80%

Opět bez většího očekávání či zájmu. O nevděčném a vlastně i smutném údělu amerického power metalu už jsem psal v recenzi na poslední album PHARAOH. Ve stručnosti připomenu: Jste skvělí hudebníci, hrajete parádní, nota bene melodický metal, ale je vám to prd platné, z malých či menších klubů se nejspíš nikdy nevymaníte a na žebříčky prodejnosti rovnou zapomeňte. Komerčně úspěšnější éra uvedeného metalového subžánru trvala velmi krátce a skončila na začátku devadesátých let. Výjimku v daném směru netvoří ani VICIOUS RUMORS, jedni z nejvýznamnějších a zároveň posledních přeživších.

Na úvod ještě stručné repete z historie tvrdé hudby. Vznik zmíněných Američanů se datuje až do roku 1979. Debut jim vyšel o šest let později. V rozmezí čtyřiceti let vydali dalších třináct studiových alb, to poslední pak vyšlo letos na konci prázdnin. Pár z nich by se dalo označit za žánrovou klasiku, na čemž měl lví podíl výtečný, bohužel však předčasně zesnulý zpěvák Carl Albert. Kvalitu byste každopádně nedokázali upřít žádné řadovce, ano, ani proklínané „Something Burning“ (1996), představující typický produkt doby. Groove byl naštěstí postupně vytlačen, zůstala jen hutnost klasicky pojaté kytarové stěny a nekompromisní rytmika. Na duo Geoff Thorpe (kytara) a Larry Howe (bicí) je prostě spolehnutí. Geoff táhne káru od začátku, Larry od roku 1986 absentoval ve studiu jen jednou. Dotyční jsou samozřejmě excelentní hráči. V kapele tudíž vždy působila jen kytarová a baskytarová elita. Kdysi zde začínal i virtuóz jménem Vinnie Moore (UFO), zapomenout bych neměl ani na Stevea Smythe (ex-FORBIDDEN, TESTAMENT, NEVERMORE). Vokalista formátu Alberta se však nahrazuje podstatně hůře. Od druhé poloviny let devadesátých zde post frontmana trpí personální nestabilitou. Žádný ze zpěváků, ačkoliv podal skvělý výkon, nestačil s kapelou dostatečně srůst. O příčinách uvedeného stavu by se dalo spekulovat. Něco jde nejspíš za náročným Geoffem, něco za tvrdým chlebíčkem v undergroundové branži. Naštěstí, ultimátní produkce zkušeného Juana Urteagy uvedený problém už nějaký čas (zhruba dvacet let:-)) šikovně zakrývá. Dotyčný dokáže ze všech zúčastněných vyrazit maximum, vyvolat mocného ducha zašlých časů, což výsledek nakonec vždy posouvá nad průměr, přestože samotný materiál představuje „jen“ solidní standard skvěle vybavených instrumentalistů majících svůj žánr takříkajíc v krvi.

K novince jsem proto přistupoval s tím, že si po delší pauze znovu užiji onen metalově písničkový standard v nadstandardním provedení. Zklamán jsem rozhodně nebyl, jinak bych teď nepsal tyto řádky. Postupně navíc dochází k onomu klasickému jevu, že čím déle „The Devils Asylum“ poslouchám, tím víc se mi líbí. V první řadě lze vypíchnout bezchybnou produkci. Urteaga je starý lišák, který ví přesně, co skladbám podobného rázu prospívá, a vše tomu podřizuje. Dalo by se říci, že se mu stabilně daří vytvořit sound, který reflektuje – obecně i konkrétně vzato – jak minulost, tak současnost, a to v poměru plně vyznívajícím pro ortodoxní minulost.:-) U kytar tedy zachoval tvrdost, aniž by stavěl na cizorodém groovu. Z toho plyne, že doprovody znějí i v hodně tvrdých momentech harmonicky. Iluze enormně výkonného koncertního dvojzápřahu je rovněž dokonalá. Silově působí také zpěv, nechybí masivní vícehlasy a „prorocky“ se nesoucí echa, která do jisté míry kompenzují nevýraznost některých melodických linek. Rytmika totálně hrne. Vše dohromady tvoří specifický trademark. Baskytara je o chlub méně výrazná než v případě Grega Christiana (ex-TESTAMENT), jehož nástroj rozechvíval minulé album. Samotný materiál působí dost pestře. Hlavním úkolem produkce tudíž nebylo ještě více podtrhovat poměrně limitované množství zajímavých momentů, ale především vše scelit, což se povedlo téměř na jedničku.

Každý zkušenější posluchač tvrdé hudby musí na „The Devils Asylum“ odhalit a vzápětí ocenit řadu esenciálních prvků, které se vyskytují napříč všemi melodičtějšími metalovými odnožemi. Úvodní „Bloodbath“ obnáší typicky hřmotnou power/speed jízdu, jejímž úkolem je dokázat, že tady je náš svět ještě v pořádku. Všichni hrají jako z partesu, kytaristé bravurně sólují a zpěvák Brian Betterton, alias Chalice, dokazuje, že byl další dobrou volbou, možná dokonce vynikající, pravděpodobně tedy nejlepší možnou.:-) Nevěřící by o tom mohl přesvědčit druhý song v pořadí. Jak to říci a nepřehánět, v „Dogs of War“ se pod kytarovou taktovkou Geoffa sráží staří QUEENSRŸCHE se starými NEVERMORE. Nevím, zda má daná položka vše, moc ji k tomu však nechybí. Laťka se rázem dostává opravdu vysoko. Po takové hymně musí přijít propad. V heavymetalově uvolněné „Crack the Sky in Half“ se však žádné drama nekoná, brutální sólo a povedený refrén posílají kapelu do dalšího kola. Na odhalené kořeny amerického power metalu se sází i v „High Hell Hammer“. Na temnou stranu se přejde v „Butchers Block“, naléhavost narušují pouze vstupy se zvukem slide kytary a závěrečný sólový rozjezd. Takhle nezní etudy, ale mistrovský kurz, který člověk uslyší leda u KING DIAMOND nebo ANNIHILATOR.

I dalším skladbám dominují klasické hodnoty. Ve „Wrong Side of Love“ se dostáváme až na úroveň razantnější produkce Alice Coopera. Refrén následující „Boring Day in Hell“ dokonce „cukruje“. Přestože o pekle, zní poměrně white.:-) Docela překvapení. Jak už jsem naznačil, kapela se na nové desce nevydala cestou většího tlaku, ale pestrosti čerpající z celého spektra amerických metalových odnoží navazujících na tradiční evropský hard rock a heavy metal. Ortodoxnější příznivce oněch zatěžkaných power/speed/thrash věcí by mohla trochu odškodnit poslední čtvrtina alba. Titulní skladba, jež nahrávku uzavírá, nemá v daném směru chybu. Nechci však, aby výše zmíněné řádky vyzněly tak, že je nová nahrávka podstatně měkčí než předchozí. Ne není(!), jde jen více k power metalovým kořenům.

Výsledek není ohromující, velmi zábavný však určitě. Nechce se mi hovořit o druhém dechu či návratu do formy. VICIOUS RUMORS jsou totiž už ve finále, které v roce 2025 díky Chaliceovi, Urteagovi a dalším zvládají s velkou noblesou. Dovoluji si proto přihodit desítku navíc.

11.09.2025	Diskuse (3)	Pekárek hackl@volny.cz