VERO - Razor Tongue
VERO jsou klasickým příkladem náhodného objevu, který mi udělal velkou radost. Parádní indie rock, s výborným zvukem, zajímavou dramaturgií a velmi dospělým projevem. Proto bylo pro mě následně překvapením, že je to vlastně holčičí kapela, jejichž věkový průměr je hodně nízký. A přesto, že znějí hodně americky, jsou ze Stockholmu ve Švédsku. Kytarová scéna ze země tří korunek mi dlouhodobě dělá radost, takže si je dopisuju na seznam.
Kytaristky Amanda Eddestal a Clara Gyokeres založili kapelu spolu se zpěvačkou a baskytaristkou Julii Boman kolem roku 2020. Na první desce „Unsoothing Interior“ (2022) si holky ještě hledaly svůj sound. Byl to hodně alternativní indie rock, který evidentně čerpal z americké scény z období konce osmdesátých a začátku devadesátých let. Zvukově i stylově zde na první dobrou cítíme zejména SONIC YOUTH, ale bez jejich noisových eskapád. Trochu říznosti tam přilévá quite-loud-quite dynamika po vzoru PIXIES, nádech psychedelie pak přidává rozměr tajemnosti. Na debut to vůbec není špatné, i když materiál postrádá větší propracovanost a působí mírně jednotvárně a zvukově je trochu plochý.
Naproti tomu je letošní novinka „Razor Tongue“ obrovským krokem správným směrem. Kapela si našla polohu i zvuk, který jí perfektně sedí a deska díky tomu zní skutečně parádně. K nahrávání si přizvaly kamaráda Mille Hokengrena, který se společně s kapelou podílel i na produkci desky. Dalším do party je pak Christopher Gothberg, který kromě spolu-produkce pokryl i nahrávání a mix. V DIY stylu si zřídily zkušebnu lomeno nahrávací studio, které se stalo jejich bezpečným útočištěm a pomohlo v nich nastartovat kreativní proces. V potemnělých zimních měsících se tam rodil nový materiál, který byl prakticky okamžitě i zaznamenáván. Ve vší syrovosti, instinktivně, bez dodatečných úprav a zjemňování. A přesně tak to i zní. Živě, přítomně, bezprostředně. Myslím, že se povedlo zachytit napětí okamžiku, nálady, rodící se nápady i kreativní oscilace. Proti debutu se projev kapely ale posunul k výrazně svalnatějšímu a mohutnějšímu zvuku, melodie jsou jasnější a celek působí zřetelně dospělejším dojmem. Základem je opět alternativní rock, ale s přesahy spíše k jeho tvrdším odnožím, třeba grunge. Nápadně lepší je i zpěv. Ležérní, mírně znuděná poloha Julii vysloveně sluší.
Ve skvělém otvíráku „Dead Train“ nemají daleko třeba k HOLE, L7 nebo VERUCA SALT. Zatímco tady je tempo spíše poklidnější, pokračování v podobě „Kick“ hezky zatopí pod kotlem. Heslovitý zpěv v refrénu zde naopak přehodí výhybu směrem ke Kim Gordon a SONIC YOUTH v jejich grungeovém období kolem alb „Goo“ a „Dirt“. A do třetice všeho dobrého „Calico“ přidává k už zmíněným ingrediencím psychedelickou garage-rockovou špínu z katalogu BLACK REBEL MOTORCYCLE CLUB. Zvuk je vysloveně lahodný. Uctivě vzhlíží v retro ohlédnutí do devadesátek, ale zároveň není pochyb, že jsme v roce 2026. Basa krásně mlaská, bicí jsou jasné, kytary chvíli špinavé, pak zase zemitě drsné, ale občas umí být i moderně indie rockové. V podobném duchu jako první tři skladby se v podstatě nese i zbytek desky. Songy se pravidelně překlápějí tu více do grungeových odstínů, jindy zase spíše k alternativním polohám. Celé album se nese v neklidné, potemnělé atmosféře, s nádechem éterické tajemnosti. Kdyby mi někdo řekl, že to produkoval Butch Vig, bez váhání bych tomu věřil. Většina písniček je usazena spíše ve středním tempu, což mi ale vůbec nevadí, protože to k těm songům přesně takto sedí. Julie musí být velkým fanouškem SONIC YOUTH, neb její vokální polohy jsou bez pochyby silně ovlivněné specifickým zpěvem a frázováním Kim Gordon. Její hlas je skvělý. Pevný, k jejímu věku až překvapivě vyzrálý a i mírně drsný. Často se pohybuje v nižších registrech, což jí dodává ještě mohutnější a vážnější vyznění.
V závěru desky dva songy mírně zjemní výrazivo a přidají více melancholie a baladického nádechu. Nejsou možná tak silné jako zbytek kolekce, ale rozhodně bych je za vatu nepovažoval. Poslední kousek „100 Calls“ pak opět nabere správné tempo a dokonce i nezvykle euforickou atmosféru.
VERO se od debutu neskutečně posunulo po všech stránkách. Člověku se ani nechce věřit, že takhle parádní zvuk dokázaly děvčata (samozřejmě s pomocí zúčastněných pánů) vysmolit v improvizovaném studiu ve zkušebně. Je to velice silná kolekce, která má vše, co moderní alternativní rock potřebuje. Dobré songy, patřičnou atmosféru, výborný zvuk a jasnou tvář.
| 30.04.2026 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
