URIAH HEEP, HEAVY PETTIN - Praha, O2 Universum, 30.října 2026

Bylo to opravdu naposledy? Ke konci roku 2024 oznámil Mick Box, že URIAH HEEP se chystají pověsit koncertování na hřebík a vydají se na několikaletou rozlučkovou šňůru, během které navštíví tolik míst na zeměkouli, kolik bude jen možné. Boxovi je devětasedmdesát, a přestože se zdá pořád při síle, tak se i během současného turné musel několikrát léčit s nejrůznějšími problémy. Až na klávesistu Phila Lanzona jsou ostatní členové o generaci či dvě mladší než zmíněný poslední člen původní sestavy, ale pokud to zabalí Box, tak se asi zjevně rozloučí všichni. Tak nějak ale cítím v kostech, že ostravské a pražské štace nebyly ty úplně poslední v českých luzích a hájích a že se k nám v rámci „Magician´s Farewell Tour“ ještě vrátí, minimálně na nějaký festival. Uvidíme. Každopádně vyprodané O2 Universum dosvědčovalo, že návštěvníci z různých částí republiky berou rozlučku vážně, protože jinak kapela jezdí do cca polovičního Fora Karlín.

Urijáši jsou jedni z největších koncertních tahounů historie a podle stránky setlist.fm na území Česka absolvovali historicky okolo padesáti koncertů, mimochodem několikanásobně více než na sousedním Slovensku. Jde také o jednu z těch větších kapel, které se k nám podívali už za komunismu, neb u nás absolvovali v roce 1987 vystoupení v Ostravě a Hradci Králové. Celkově pak mají za sebou globálně těžko uvěřitelných více než 4000 koncertů, první z nich v roce 1969. Uff, loučí se s námi skutečně jedna z velkých legend hudební historie. Shodou okolností u nás z velké čtyřky sedmdesátkového hard rocku zavítali v říjnu rovnou obě dvě zbývající grupy. A o koncertu URIAH HEEP lze říct to stejné, co o DEEP PURPLE o dva týdny dříve. Obří dávka profesionality, přiměřené nasazení, dobrá hudba a celkově solidní výkon starých pardálů.

Předtím než na pódium vyběhly legendy, čekalo nás ještě jedno těleso. HEAVY PETTIN z Glasgow pojmenovaní podle klasické desky UFO. V osmdesátých letech vydali tři alba a byli považovaní za druhou ligu melodického hard rocku. Loni přišli po více než třiceti letech s novinkou a vyrazili na turné s Urijáši. Snažil jsem se tyhle Skoty před koncertem naposlouchat, ale ani po opakované snaze mě toho v hlavě moc neutkvělo. V O2 Universu pohoda a charismatický frontman, ale takovýchto kapel jsou mraky.

Z těch padesáti českých koncertů URIAH HEEP jsem jich zažil pět a z toho dva můžu označit za fenomenální. Ten na Lochotíně v sedmnácti při turné k „Sonic Origami“ (1998) byl nejen první, ale úžasný i svým krásným prostředím, kde bezeslovný refrén k „Lady in Black“ zpíval celý amfiteátr. A pak Forum Karlín v roce 2022, kdy přijeli s opožděnými oslavami padesátin a přehráli najednou dvaadvacet fláků, některé z nich hodně nečekané.

Takhle dobrý letošní koncert nebyl, ale šlo o pěkný poctivý standard. Třináct věcí, většinou těch běžných a nijak překvapivých. Začalo se „Grazed by Heaven“ z „Living the Dream“ (2018), což je taková nemastnota neslanota, ale Britové ji z nějakého důvodu mají naživo rádi. Stejně je divné, že z poslední a dobré desky „Chaos & Colour“ (2023) přehrávají neustále jen „Hurricane“ a „Save Me Tonight“, které zrovna patří k těm slabším kusům zmíněné nahrávky. Tyhle nové věci jsme si odbyli v první části koncertu, aby se následně z klobouku tahala čísla přísně jen z toho nejstaršího a nejslavnějšího období 1970 až 1973. Na rozdíl od turné k padesáti letům tak není možné mluvit o nějakém pestrém představení celkové kariéry. Z méně obvyklých skladeb jsme se dočkali asi jen „Shadows of Grief“ s výrazným klávesovým motivem, kterou si mistr za klapkami Phil Lanzon dost užíval. Ten je obecně vedle frontmana Bernieho Shawa pódiově nejvýraznějším členem kapely a při vší úctě k Berniemu dnes i možná vokálně nejjistějším členem tělesa. Bernie je každopádně výborný lídr a zábavný konferenciér, který dokáže celým večerem nenásilně provázet. Sem tam prohodí nějaký vtípek nebo se i něco zajímavého dozvíme. Tak třeba, že paličky bubeníka Russella Gilbrooka jsou od firmy Pellwood z pošumavských Čestic u Volyně nebo že jedna z akustických kytar Micka Boxe pochází od jiné české společnosti, tentokrát Furch z Dolních Němčic na Břeclavsku. Z Uherského Brodu kousek odsud také pocházela Shawova žena Radka, která před třemi lety bohužel zemřela. Pouto téhle kapely k naší zemi je tak mnohem silnější než těch občasných pár slov česky, které Bernie utrousí. A můj strýc Pavel, který mě do téhle kapely před třiceti lety uvedl, je také z Brodu…

Koncert je na sezení, což je vzhledem k typu publika asi logický krok. „Kolik je vás tu mladších pětatřiceti let?“ ptá se Bernie a ze sálu se ozývá nadšený pískot a nějaké ruce i letí nahoru. Naprostá většina návštěvníků je ale staršího ranku, a i já se svými šestačtyřiceti patřím do té juniornější půlky. Už během první části večera ale někteří lidé vepředu vstávají a uličky O2 Universa se postupně plní víc a víc. I stará garda chce rockovat. Za kapelou je jen plachta, žádné obrazovky ani koncertní serepetičky. Možná chtějí ušetřit peníze, možná jen Britům není větší show prostě vlastní. Lidi ale přišli na muziku a ta je dobrá. I na balkóně, kde tentokrát sedím já, je každá píseň doprovázená bouřlivým potleskem.

Příjemný večer se překlápí do druhé půlky. Desetiminutovou „The Magicians Birthday“ jsem vždy považoval za zbytečnost a nudu a Boxovo protahované sólo můj dojem jen potvrzuje. Naopak ještě delší „July Morning“ je tak skvěle dramaturgicky vystavěná a zahraná, že se stává prvním ze dvou vrcholů koncertu. Hned poté následuje ten druhý, kterým je minimálně pro mě vždy „Lady in Black“. Dvouakordovka, kterou původně nechtěl Byron vůbec zpívat, rozhlučí sál pod námi. Dole se lidi vydávat zvuky nebojí. Naopak v mém sektoru zpívám možná úplně sám, ale nic si z toho nedělám. Přišel jsem se bavit…

Dáma v černém ukončila hlavní část setu a přicházejí dva přídavky. Nejdřív „Sunrise“ a pak obligátní vypalovačka „Easy Livin´“, která je najednou až příliš krátká. Uteklo to. Třináct písní, hodina a půl dobré muziky. Vstávám a nořím se do obrovského chumlu před jezdícími schody, které nás mají propustit z haly. Všude okolo jsou usměvavé tváře a lidé si povídají, že to bylo dobré. Budou chybět…