TRIOSPHERE - Oceans Above, Stars Below
Tak tu máme další metalový přírůstek do sbírky italského vydavatelství Frontiers. O sázku na jistotu se přitom jedná jen v jistém smyslu. Pravda, norští TRIOSPHERE mají už něco za sebou, v rámci scény jsou respektovaní a pro dobrou melodii nejdou daleko. Nelze je nicméně považovat za onu komerční jistotu, případně za velké jméno „před důchodem“, jež by mohlo ještě párkrát vzplanout či se dát ochotně a rentabilně dovytěžit. V daném případě jde vlastně o sympatický vydavatelský krok, kterým se posluchačům dostává powermetalové kvality a méně známé kapele poslední šance dostat se k širšímu publiku, aniž by musela dělat citelné kompromisy. Něco takového po ní evidentně nikdo nechtěl. Spíš se zde vše zásadní dobře protnulo či překrylo. Pokud dosavadní progové prvky vůbec oslabily, stalo se tak jedině ve prospěch kvalitních melodií a solidní kytarové power nálože.
Jak už jsem naznačil, TRIOSPHERE nejsou žádní nováčci. Jejich diskografie ovšem netvoří dlouhý seznam. Přestože hrají již od roku 2004, představuje album „Oceans Above, Stars Below“ teprve čtvrtou plnohodnotnou nahrávku. Pokud by chtěl někdo bez dalšího zmínit, že zřejmě dávají přednost kvalitě před kvantitou, asi bych s takovým tvrzením problém neměl. Pokaždé, když jsem si od nich něco pustil, začala mi totiž hlava spokojeně pokyvovat. Výjimkou nebyla ani novinka, kterou jsem se nakonec rozhodl prozkoumat o něco zevrubněji a v patřičném kontextu. Z dostupných pramenů pak bohužel vyplynulo, že dlouhá pauza předcházející vydání nové desky nemusela být jen důsledkem perfekcionistického přístupu.
U zrodu TRIOSPHERE stáli výborná zpěvačka a baskytaristka Ida Haukland s technicky velmi dobře vybaveným kytaristou Mariusem Silverem Bergesenem. Zmíněné kreativní duo ještě v roce 2004 doplnil bubeník Aare Jørgensen a o dva roky později i další kytarista Tor Ole Byberg. Zmíněná sestava pak natočila tři vyrovnaná alba. Debutem „Onwards“ z roku 2006 zaujali, takže o další dvě řadovky už se postaral německý label AFM. V roce 2014 střídá Ørjana za bicími Kenneth Tårneby. Slibně rozjeté aktivity naneštěstí přešly v letech 2016 až 2020 do dlouhého útlumu, o jehož důvodech se dá jen spekulovat. Zájem AFM vyprchal. Novinka, ohlášená v květnu tohoto roku, tudíž představuje faktický comeback. Ida pak pro web Kevy Metal k samotnému restartu dodala následující: „Byli jsme víceméně připraveni začít nahrávat již v roce 2020. Pak ale udeřila pandemie a objevila se spousta dalších věcí, takže chvíli trvalo, než bylo album konečně hotové. Stručná a nepříliš informativní odpověď zní, že život jde dál. Ale nikdy jsme se nerozešli a Marius píše písničky pořád. Myslím, že měl nějaké riffy hotové už v době, kdy jsme vydali naše předchozí album. Od té doby se toho samozřejmě napsalo hodně. Co se týče vokálních melodií, některé z nich jsem připravila, až v roce 2022 těsně před jejich nahráváním ve Fascination Street Studios…“ V souvislosti s nahráváním Ida dále pochválila přístup již poměrně renomovaného Alexandera Backlunda, spjatého například s posledními nahrávkami 1914 a IN MOURNING. Mix pak obstaral starý známý Jens Bogren. Sound nahrávky, snad kromě níže položených bicích, tedy ničím nevybočuje. Formálně mu ovšem není co vytknout a hudbě sedí.
Deska „Oceans Above, Stars Below“ přináší kromě instrumentálního intra a outra desítku různorodých, kvalitativně však vyrovnaných písní, které mají nejen pobavit, ale i předat emoce. Jejich dokonalým přenašečem je silný hlas Idy, bez které by kapela prostě nemohla existovat. Jde o poznávací znamení a současně o element, který posouvá kapelu z nadprůměru k vrcholům. TRIOSPHERE s ním v pohodě ustojí momenty typické jak pro melodický hard rock skandinávského střihu až po power, či dokonce thrash metal. Hudbu ve stylu NEVERMORE nebo COMMUNIC každopádně nečekejte. Ze skladby typu „Shorelines“ museli být ve Frontiers nadšení. Materiál nepostrádá tlak ani dobré a občas hodně tvrdé riffy, dominují mu však melodie, o něž se starají nejen vokály. Pod vypjatými slokami a refrény se takřka permanentně dějí zajímavé věci. Silný hlas Idy trochu klame, ale TRIOSPHERE jsou primárně o kapele; o kapele založené na vyrovnané chemii mezi zpěvem a kytarami, k níž přistupuje stoprocentní rytmika. Když teď poslouchám „Lightning in a Bottle“, mimochodem už sedmou hitovku v pořadí, začínám na podobný piedestal stavět také rytmickou sekci. Ida hraje lehce harrisovským stylem a společně s variabilním, přesto důrazným Kennethem vše ukázkově hrnou. Progresivně metalové elementy nastupují v některých riffech a zejména ve virtuózně pojatých sólových mezihrách a předělech, po kterých se kapela (znovu)napojuje na leitmotiv té které skladby. Chytré klávesové aranžmá neruší, jen podtrhuje.
Přichází „Cadence of Chaos“ a v jejím úvodu popový sbor jako od ABBY. Sloka poté graduje do refrénu s dvoukopákovou palbou a Idiny prsty dávají slušně zabrat tlustým strunám. Velká spokojenost rázem přerůstá v nadšení. „Síla melodie“ v podání těchto Norů – a ve spojení s texty o tom, „že věci možná nejsou tím, čím se zdají být, ale že to nutně neznamená, že jsou špatné“ – ukazuje svou nejkrásnější podobu. Závěrečná violoncellová sonáta „Gjenklang“, čerpající z některých refrénů, nechává člověka naštěstí vydechnout a zároveň vše dokonale pečetí. Je pravdou, že z hlediska oné progrese se album drží poměrně při zemi. Novinka však měla v prvé řadě potvrdit kontinuitu a přinést dobré písně, což se také povedlo. Některé momenty naznačují, že citelný potenciál se nalézá v samotném zpěvu. Odvážnější producent by s ním bezesporu dokázal pracovat více. Uvidíme. Teď se snad začne pořádně koncertovat. TRIOSPHERE se příští rok chystají vyrazit na pódia častěji a pár syrových záznamů na netu naznačuje, že živě jsou opravdu dobří, tak třeba budeme mít štěstí a na nějaké akci se s nimi potkáme.
| 15.09.2026 | Diskuse (0) | Pekárek hackl@volny.cz |
 |
