TIGERCUB - Nets To Catch The Wind

80%

Britské alternativně rockové trio z Brightonu TIGERCUB se v polovině minulého desetiletí objevilo na scéně v rámci vlny kapel, které resuscitovaly grungeové základy a propojovaly je do moderní kombinace s aktuálním alternativním rockem. DINOSAUR PILE-UP, DEMOB HAPPY, ROYAL BLOOD nebo BAND OF SKULLS spojovala osoba producenta Toma Dalgetyho. Ten jim dokázal vtisknout velice aktuální zvuk, který sice jasně odkazoval na devadesátky, ale přitom nepůsobil jako vyžilé retro. Tom měl prsty i v prvním singlu TIGERCUB, a dnes se kruh uzavírá, protože konečně produkoval i plnohodnotnou desku kapely.

Po prvním albu „Abstract Figures In The Dark“ (2016) se kapela na pět let odmlčela a už jsem jí považoval za ztracenou. Naštěstí se v roce 2021 vrátila s deskou „As Blue Ad Indigo“ a výrazně přitvrdila. Jednou nohou se prakticky ocitla v metalových vodách. V rychlém sledu následovala další řadovka „The Perfume Of Decay“, která vyšla u labelu Loosegroove Records, který patří Stone Gossardovi z PEARL JAM. Dáme si i menší historickou paralelu? Tak jo. V roce 1998 Loosegroove Records vzalí pod svá křídla jinou začínající kapelu podobného ražení. A evidentně mají dobrý čich na talenty. Ta kapela se jmenovala QUEENS OF THE STONE AGE.

Jak se sluší a patří, muzika tohoto rockového power-tria je vystavěna kolem poctivých plnotučných riffů. Na tom se nic nemění ani s letošní novinkou. Přesto mi deska zněla od začátku nějak jinak než zbytek diskografie. Musel jsem se jí chvíli prokousávat a postupně rozklíčovávat novou formulku, kterou zde kapela použila. Dramaturgicky se toho až tak moc nezměnilo, na první dobrou jsou to TIGERCUB, tak jak je znám a mám rád. Hlavní rozdíl je ve zvuku nahrávky. Ačkoliv zde máme pořád aktuální mix alternativního rocku a metalu, neo-grunge, občasné stoner vsuvky, tento základ je nově lehce dochucen osmdesátkovým popraškem. Jasný a krystalický zvukový povlak ve stylu mainstreamových ikon jako DEF LEPPARD, AEROSMITH nebo MÖTLEY CRÜE zjemňuje zemitost a abrazivnost typického vyjádření kapely a dodává mu příjemnou odlehčenost. Charakter hudby se tím ale rozhodně nezměnil, je to jen mírná modifikace a další vývojový stupeň.

Co se týče typického rukopisu kapely, tady se TIGERCUB drží osvědčených pozitiv a sociálních jistot. Riffová smršť, dunivé bicí, tak akorát aktivní v typicky britském stylu, masivní basa čechrající hlubokými tóny naše vnitřní orgány. A do toho překvapivě jemný hlas zpěváka a kytaristu Jamieho Halla. Je teda pravda, že na téhle desce zatím zpívá asi nejvíc „agresivně“, jestli se tento příměr vůbec dá v souvislosti s jeho citlivým hlasem použít. V minulosti to byly vysloveně brutální kombinace drtivých riffů a téměř folkově jemného zpěvu, přičemž tohle kombo generovalo velice specifický hudební zážitek. Dnes je Jamieho projev dospělejší a rockovější, a výborně zapadá do podobně vyzrálého hudebního podkladu. Dokonce se mi zdá, že už ani není tak cíleně utopený v mixu jako na předchozích deskách, což je jen další velké plus.

Obecně je stylová pozice kapely trochu schizofrenní. Jestli je budeme řadit k rocku, tak jsou spíš na jeho nejtvrdším konci, zatímco když je posuneme k metalu, budou naopak spíše na konci měkčím. „Tvoje problémy na moji hlavu“ říkáte si teď nejspíš. A máte úplnou pravdu. Obecně mě stejně vždy bavily kapely, které se nebály propašovat poctivé metalové riffy i do jinak relativně „měkkých“ skladeb. MUSE, ROYAL BLOOD, THERAPY?, jen abych jmenoval pár obvyklých podezřelých. A TIGERCUB k nim patří hne od začátku. V některých skladbách, jako třeba „Fall In Fall Out“ to dokonce nemá daleko zvukově a stylově ani třeba k RAMMSTEIN v době alba „Sehnsucht“.

Silnou stránkou TIGERCUB byly vždy výrazné melodie, které nejsou nijak přehnaně podbízivé, ale dokážou strhnout a mají kvality poctivého stadionového rocku. „Stuck In The Melancholy“ v tomto exceluje, masivní „My Paper Heart“ kontruje perfektně vycizelovanou formulkou quite-loud-quite. Odlehčenější „Muse-ovka“ „Magic Sleep“ je jednou z mála rychlejších skladeb, a vůbec to není špatné. Kvalitu kapela prokazuje i v hloubavějších a košatějších skladbách, typicky ve středním tempu, kde více prostoru dostávají i instrumentální pasáže v podobě různých meziher, sól nebo zdobivých kytarových elementů. Zde zmíním „Nightmares“, která si svých více než šest minut zaslouží do poslední vteřiny.

Mimořádný drahokam si kapela nechala na úplný závěr desky. „Sadness, Don´t You Worry“ svádí v mé hlavě tvrdý bratrovražedný souboj s první singlovkou z debutu „Control“ o titul nejlepší skladby kapely obecně. Obě skladby spojuje potemnělá atmosféra s jemným nádechem tajemna, která nás rafinovaně hypnotizuje. Nenápadně působící skladby pak explodují do emotivních refrénů, vzrušení a nálady námi lomcují jak silný vichr mladým stromkem, zvukové vlny nás zalívají ze všech stran.

TIGERCUB si s letošní novinou „Nets To Catch The Wind“ připisují další velmi silnou položku do své už beztak hodně povedené diskografie. Opět výborný zvuk, opět výborná produkce, opět výborné skladby. Kapela dnes působí dospěleji než kdykoliv předtím, nebojí se vykročit i k více melodickým polohám, protože si je absolutně jista svojí pozicí a sílou.

05.06.2026	Diskuse (0)	Tomáš