THRICE - Horizons / West

80%

Veteráni post-hardcorové vlny ze začátku nového tisíciletí z Irvine v Kalifornii, THRICE, si už vybudovali na scéně stabilní pozici, ze které už evidentně neplánují žádné revoluční počiny, a tak se soustředí na to, co umí nejlépe. Mají definovaný svůj styl, svůj zvuk a kvalitativní laťku, kterou udržují na velice slušné úrovni. Je to jedna z těch kapel, která je možná lehce nenápadná, ale jednou za pár let se připomene novým materiálem, který vždy potěší a ukáže kapelu, která má pořád co říct.

Kvarteto budující svojí muziku kolem charakteristického drsného chrapláku zpívajícího kytaristy Dustina Kensrueho se samozřejmě za téměř třicetiletou existenci nějakým způsobem vyvíjelo a dnes je jejich tvorba jednak pomalejší a hloubavější, než za mladých divokých časů, jednak stylově a zvukově výrazně barevnější a otevřenější. Jestli to mám zjednodušit, tak už to není hudba na divoké křepčení, ale spíš na poklidnější vychutnávání. Zaměřili se více na práci s atmosférou, stylově se rozkročili od tvrdšího indie rocku až po emo rock, ale nebojí se pracovat ani s výrazivem typickým pro art rock nebo experimentálnější polohy, včetně elektroniky. Důležitým faktorem je pak i důraz na melodické pojetí skladeb, které sice málokdy jsou přímočarými hitovkami, ale pořád jde primárně o písničkové struktury, a ne o avantgardní konstrukty. Tato podoba, které se kapela drží zhruba od reunionu v roce 2016, jenž následoval po několikaleté pauze, je nejednou přirovnávána pocitově k tvorbě legendárních DEFTONES a není to vůbec špatný příměr. Samozřejmě THRICE nejsou metalovou kapelou, ale některé tvrdší kousky mají k těm „měkčím“ songům od DEFTONES skutečně hodně blízko. Primárně jde ale o muzikální koncepty obou kapel, které pracují s podobnými vizemi, samozřejmě servírovanými v jiném balení. „Vážná“ muzika, která v sobě ukrývá sdělení, řeší důležitá témata vyžadující aktivní participaci posluchače. Komplikovanější dramaturgie, propracované instrumentální výkony, důraz na atmosférické vyznění skladeb, práce s náladami, střídání intenzivních a poklidnějších pasáží. Ideálně si k tomu sednout, zavřít oči, nechat se muzikou pohltit a na pár desítek minut zapomenout na svět kolem.

V roce 2021 vydala kapela desku „Horizons / East“ a dnešní „Horizons / West“ je jejím přirozeným pokračováním. Skladby vznikaly v podstatě v jedné várce, proto i alba znějí velice podobně. Nebál bych se materiál označit za dvojalbum, které bylo z nějakého důvodu rozděleno a vydáno zvlášť. Obě alba se můžou pyšnit krásným zvukem. Je plnotučný, technicky špičkový, někdy hodně tvrdý a svalnatý, někdy naopak křehký a jemný. Přesně takhle si představuji moderní nezávislou desku, která nedělá kompromisy ohledně kvality, ale zároveň zní pořád přirozeně alternativně a není sprzněna soudobými studiovými efekty. Velice citlivě pracují i s elektronikou, která má striktně podpůrnou funkci a kde naštěstí nešli cestou dnes moderních retro zvuků, ale hledali aktuálně znějící, spíše temně působící výrazivo. Tady bych se je pro změnu nebál přirovnat k NINE INCH NAILS. Dalo by se říct, že album s podtitulem „East“ je přece jen přístupnější, prosluněnější, jak to obvykle bývá i z pohledu světových stran, zatímco část „West“ reprezentuje konec, závěr, západ slunce a nastupující tmu.

THRICE je přesně ten typ kapely, se kterou vás baví stárnout. V jejich tvorbě dnes už převládá zralost a zkušenost, dá se říct, že i jistá forma profesionality. Pod povrchem a mezi řádky ale zároveň probleskuje ta původní ostrost a tvrdost, která charakterizovala jejich začátky. Možná už nejsou tak nekompromisní, ale o to více jsou naopak zajímavý. Nepodléhají trendům, mají svůj svět, který už jen postupně cizelují pro potěšení sebe i svých fanoušků. A mě to takhle dokonale vyhovuje.

Přes všechnu tu studiovou péči se povedlo u desky zachovat naturální syrovost, která materiálu dodává na uvěřitelnosti a dokresluje vážnost jednotlivých písní. Zmiňovaný zpěvák Dustin je obdařen velice hlubokým hlasem, se kterým doslova kouzlí. A tím nemyslím žádné virtuozity, právě naopak. Jeho zpěv je velice klidný, rozvážný, dá se říct, že až minimalistický. To kouzlo spočívá v emocích. Vyzrálost, zkušenost, moudrost, ale i bolest nebo radost, všechno to dokáže dokonale zhmotnit a přispět tím k ještě větší sofistikovanosti skladeb. Musím zmínit i basu Eddieho Breckenbridge, která dostává hodně prostoru a v mixu je vytažena hezky do popředí.

Album je výjimečně vyrovnané a těžko hledat slabší místa. A zároveň se nebojí být i pestré, jak dokazuje hned úvodní „Blackout“. Skladba startuje v pomalém post-rockovém módu postaveném primárně kolem elektronických zvuků, aby se v druhé půli rozjela do slušné post-hardcorové vypalovačky. Emočně nabitý „Albatross“ míří do emo rockových vod a je zřejmě nejpřístupnější skladbou alba s výraznou melodickou linkou. Moderním indie rockem je další přímočarý song „Holding On“. Valivá a temnotou obtěžkaná „The Dark Glow“ pak vytváří kontrast, přidává na tvrdosti a přibližuje se ke zmiňovaným DEFTONES. Výborná je pak další rychlejší věc „Crooked Shadows“, která vynikne svým agresivním nábojem a zvukově nechá vzpomenout na pozdní SOUNDGARDEN. Předposlední song „Vesper Light“ pak přichází dokonce i s náznakem djentu, zabaleném v post-hardcorovém kabátě.

Silnou stránkou alb jako „Horizons / West“ je jejich dlouhověkost. Posluchač se do nich prokousává postupně, neotevřou se na první dobrou. Lákají nás zpět, hledat další nepovšimnuté zvuky, motivy, linky, propojovat vjemy, skládat puzzle velkého obrazu. Ano, vyžadují určitou trpělivost, ale odměňují jí násobně svojí vnitřní krásou.

25.11.2025	Diskuse (0)	Tomáš