THERAPY? - Troublegum

100%

„Když vy NIRVANU, tak my THERAPY?!“ Dovolím si na úvod parafrázovat slavnou hlášku z jedné české komedie z osmdesátých let. Ačkoliv samozřejmě parta z Belfastu nikdy nedosáhla velikosti svých souputníků z amerického Aberdeenu, několik paralel se v jejich historii objeví. Dostaneme se k tomu. První deska „Nurse“ pomohla THERAPY? vystoupit z undergroundu a slušně se etablovat na alternativní scéně. Protože se kluci práce a koncertování obzvláště nebáli, jezdili po různých štacích jako o život, skládali nové songy a zanedlouho byli opět ve studiu.

Začalo to nenápadně. Jestli si vzpomenete, kytarista a zpěvák Andy Cairns vyrůstal na pop punkových věcech jako THE UNDERTONES a BUZZCOCKS. Měl v sobě cit pro popovou melodiku, a i v několika písničkách na debutu to už probleskovalo. V březnu 1993 vypustili do světa EP „Shortsharpshock“, které plně odpovídalo svému názvu. Bylo krátké, ostré a šokující. Singl, který zatřásl světem a katapultoval THERAPY? směrem k rockovému mainstreamu se jmenoval „Screamager“. Tohle byla úplně jiná liga. Jasný hit, který mohl oslovit punkáče, alternativce, vyměklé metláky a dokonce i běžného posluchače odpoledního vysílání rádia na středních vlnách. Sekaný punkový riff, dravá rytmika, výrazná melodie. Dostatečně tvrdé a alternativní, zároveň ale zapamatovatelné a přijatelně popové. A k tomu parádní text, kterým se Andy vracel do teenagerských let a díky tomu dokázal zaujmout mladé fanoušky. Vycházel samozřejmě ze svých zkušeností a prožitků a dotýkal se nízké sebedůvěry, pocitu vyloučenosti a nejistoty: „With A Face Like This, I´Wont Break Any Heart, And Thinking Like That, I´Wont Make Any Friends“ (s takovým ksichtem nikdy nebudu lámat srdce holek, a s tímto přístupem si nenajdu ani žádné kamarády). Reakcí pak byla rezignace a nihilismus: „Screw That, Forget About That, I Don´t Want To Think About Anything Like That“ (kašlu na to, zapomenout, už na tyhle věci nechci myslet. Protože se s tím stejně nedá nic dělat: „I´ve Got Nothing To Do, But Hang Around And Get Screwed Up On You“ (nemůžu s tím nic udělat, tak se budu jen poflakovat a kašlu na vás).

Možná to je primárně popis situace mládeže v Severním Irsku v osmdesátkách, ale upřímně, kdo z nás podobné pocity v patnácti nezažíval? Tohle je prostě generační výpověď jako řemen! Při bližším pohledu na text písně si můžeme všimnout dvou věcí, které se stanou charakteristickými pro blížící se desku. Na rozdíl od „Nurse“ bude nové album hodně osobní. Andy a potažmo kapela šáhnou pro inspiraci do svých životů a mladosti. V angličtině je na to krásný termín „teenage angst“, který se dá volně přeložit jako „mladická úzkost/trýzeň“.

Popisuje to stavy na prahu dospívání, kdy se nám bouří hormony, přepadávají nás frustrace, lomcuje námi vzdor. A druhá věc je samotná konstrukce textů. Žádné dlouhé sloky plné vyplakávání a sebelítosti. Naopak, krátké, břitké slogany, ze kterých je okamžitě jasné o čem Andy zpívá, a zejména si to každý fanoušek může hned zpívat s ním. Další změnou je zvuk. Industriální-noise rock debutu začíná být nahrazován punk-metalem s výraznějším melodickým akcentem. Na EP skupina spolupracovala s anglickým producentem Chrisem Sheldonem, kterému se tato nová tvář THERAPY? okamžitě zalíbila a sondoval, jestli mají v šuplíku další podobné skladby. Kapela, která původně váhala, jestli je tohle pro ně ta správná cesta, se rozhodla zariskovat, a přece jen to zkusit. V rychlém sledu se v červnu objevilo další EP „Face The Strange“ s titulním singlem „Turn“, který byl další fantastickou šlehou. Je temnější, má gotický vibe, opět silnou melodickou linku a drtivý drive. Obě EP výrazně bodovaly v hitparádách a kolem kapely se začínal vytvářet slušný hype.

V nabitém koncertním programu si kapela našla 10 dní, aby napsali další várku nových songů. S nahráváním to bylo náročnější, zejména kvůli jejich vytíženosti. Studiová práce proběhla ve třech session, ve třech různých studiích v Anglii. V únoru 1994 konečně nastal ten den, kdy se země zatřásla a na pultech obchodů se objevil „Troublegum“. Zřejmě vám už došlo podle hodnocení, že tuto desku mám vážně rád. Ale ne tak obyčejně, jako spousty dalších. Tohle je deska, kterou mám ve svém „All Time TOP10“ nejvíc nejoblíbenějších alb historie. Dodnes jí pravidelně poslouchám, miluji jí od prvního do posledního songu a nikdy mě neomrzí.

„Troublegum“ je výbuchem taktické jaderné zbraně. A vy bohužel nejste ve krytu, takže si ten nápor vychutnáte hezky napřímo. Je přímo nacpaná krátkými, jednoduchými a hymnickými songy, ze kterých čiší nasrání. Riffy jsou brutálně agresivní. Punkově rychlé, metalově ostré. Přímo cítíme, jak Andy nemilosrdně trápí struny své kytary. A to je pořád nic proti Fyfemu a jeho bicím. Toho před nahráváním musely naštvat přítelkyně, máma, babička, teta i ségra dohromady. Jako by se snažil rozsekat i Andyho riffy a zvítězit v souboji o titul agresor roku. Michael samozřejmě nemůže zůstat pozadu, takže si taky hezky přisadí v tomto souboji THERAPY? versus celý svět. Nebo spíše celý vesmír. Mezi skladbami jsou minimální mezery, někdy jedna dohraje a bez pauzy hned startuje další. Prostě smršť, hurikán. Je to ale velký paradox, protože když si pustíte jakýkoliv rozhovor s kapelou, jsou to úplní míliusové. Milý, přátelský, usměvavý, skromní. Navlečení v černých hadrech a s touto muzikou ale fakt vypadají a znějí drsně.

Texty jsou jednoduše geniální. V pár slovech popsaný příběh nebo situace, do sloganů vetknuté poselství. „Nowhere“, kde se zpívá „…going nowhere…“ (jdu nikam) o tom, jak mladí jdou stejnou cestou jako jejich rodiče, až se stanou přesně tím, proti čemu rebelují. „Trigger Inside“, kde řve, že „…I got a trigger inside…“ (mám v sobě spoušť) o osamělosti, vyloučení a o tom, jak člověk může vybouchnout a stát se třeba sériovým vrahem. Nebo „Hellbelly“ a epická hláška „…Jesus without the suffering…“, o tom, jak chceme dosáhnout slávy a úspěchu, ale bez obětí, odříkání a utrpení. Téma víry, odkazy na církev nebo biblické příběhy se na albu vyskytují vícekrát. Je to asi pochopitelné, vzhledem k tomu, jak silně křesťanství obecně promlouvalo do životů běžných lidí v této době v Severním Irsku.

Kapela krásně pracuje i s náladou a atmosférou jednotlivých písní. Máme zde velice přímočaré punk metalové kousky jako otvírák „The Knives“, zmiňovanou téměř pop-punk-rockovou hitovku v euforické náladě „Screamager“, pulzující alternativní „Hellbelly“ s nádechem stadionového rocku, nebo komplexní „Stop It You´re Killing Me“, začínající v těžkém a dusivém valivém rytmu a následně se rozjíždějící do rychlé sloky a ještě rychlejšího refrénu. Jeden z mých osobních favoritů je „Die Laughing“. Opět zde dostáváme dramaturgicky parádně propracovaný konstrukt, kde na ploše necelých tří minut zažijeme art rockový úvod, grungeový nástup, pop-rockový melodický vrchol, alternativně-noiseovou mezihru, a to vše podpořeno dalším parádním textem o ztrátě zdravého rozumu a nástupu šílenství. Další grungem nasáklý kousek je těžkotonážní riffovačka „Unbeliever“. Co si budeme povídat, grunge plus THERAPY?, to nemůže dopadnout špatně. Andyho rezignovaně stoický zpěv dodává songu až brutálně mučivou atmosféru. „Trigger Inside“ jsem už zmiňoval, tak jen doplním, že hudebně je to šílená riffovačka ve stylu MELVINS říznutých rezkým punkrockem. Malý temný klub, stovka zpocených řízků, adrenalin tříská na všechny strany. V tom se po prvním refrénu song zastaví, jen basa pár vteřin tvrdě hraje jednu notu. Tohle je přesně ten moment, kdy emoce najednou explodují.

Máme zde i hosty. V „Lunacy Booth“ Andyho podpoří Lesley Rankine, zpěvačka alternativců SILVERFISH. A je to parádní spolupráce. Lesley střídá polohy z naštvané nepříjemné čarodějnice do vyšponovaného falzetu psychicky labilní chovankyně uzavřeného oddělení, zatímco Andy zpívá hezky a jemně, jako by se měl stát její příští obětí. Cover „Isolation“ od legend JOY DIVISION se taky mimořádně povedl. Původní minimalistická verze je zde doplněná o šťavnaté kytary, tempo se trochu zrychlilo, celkově song zmohutněl, ale při tom si dokázal zachovat původní poselství. Na začátku zmiňovaná „Turn“ je dalším výjimečným kouskem. Její sonický náboj nás úplně pohltí a potemnělá atmosféra zhypnotizuje. Je intenzivní, drásavá, neklidná, místy milosrdná, aby hned vzápětí bez slitování útočila.

„Troublegum“ je neskutečně sevřená a kompaktní deska. Chytí a nepustí. Jeden vál za druhým. Místy nám nechá malinko prostoru se nadechnout, aby nás hned vzápětí smetla další vlna riffů, nekompromisních refrénů nebo intenzivních meziher. A v roce 1994 byli THERAPY? i ve výborné koncertní formě. Na Monsters of Rock v Donningtonu odpoledne, za denního světla, rozskákali desítky tisíc metláků. V Readingu už dostali seriózní slot po setmění, a pod pódiem rozpoutali peklo. Fascinující, jak si lidi dokázali užít koncerty i bez mobilů… Deska katapultovala kapelu do první ligy mainstreamu. Jejich popová melodika byla tak povedená, že je přijali i přes tvrdost a agresivnost hudebního doprovodu. Prodalo se nakonec přes milion kopií alba, což bylo neuvěřitelné číslo. Předskakování AEROSMITH, společný cover „Iron Man“ s Ozzym, halové turné, desítky tisíc fanoušků, vyprodané koncerty. Tomuhle se vážení říká zasloužený úspěch.

Vraťme se k mojí odvážné teorii o podobnosti historického vývoje NIRVANA versus THERAPY?. Dávám na stůl tři argumenty. První deska. Obě kapely s ní udělali výrazný krok z undergroundu, prokázaly svůj potenciál, představily nové pojetí alternativního rocku. Druhá deska. Popové eposy zabalené do alternativního obalu. Totální šlehy. Dokonalé kolekce. Proniknutí do mainstreamu. Leknutí se, jestli nezašly až moc daleko. Proto u třetích desek opatrný návrat do alternativnějších vod, ale bez kompromisů ohledně kvality. Dál už bohužel není co srovnávat, ale teorie to není špatná, viďte?

09.05.2026	Diskuse (5)	Tomáš