THERAPY? - Semi_Detached

70%

O pomíjivosti slávy a přízni osudu a zejména hudebních médií se THERAPY? přesvědčili po vydání třetí desky „Infernal Love“ (1995) na vlastní kůži. A navíc dost brutálním způsobem. Zatímco ještě rok předtím byli všude glorifikováni, pravidelně se objevovali na titulcích hudebního tisku, předskakovali pro legendární kapely jako AEROSMITH, vyprodávali menší haly při vlastním turné, bodovali v hitparádách a prodávali stovky tisíc alb, teď bylo vše jinak. S nástupem britpopové vlny se do popředí zájmu dostaly kapely jako BLUR, OASIS a SUEDE. Partička z Belfastu zároveň cíleně opustila úspěšnou formulku použitou na „Troublegum“ a vydala se více artovým a experimentálním směrem, který už z principu nenabízel takový hitový potenciál jako předchozí deska. Prodeje ještě sice nebyly katastrofální, ale vydavatelství doufalo v lepší čísla. Koncerty se musely přesouvat do menších prostor. A i spojenci v podobě hudebních médií se jim obrátily zády a najednou bylo všechno špatně. Jejich hudba prý byla zastaralá, trapná a směšná. Ok, dejme tomu, každý má právo na názor. Pak se to ale posunulo i do osobní roviny, a zejména Andy Cairns začal být vysloveně mediálně šikanován. Prý je tlustý, nehezký, je to buran, má trapnou bradku, nemoderní vlasy… Co si budeme povídat, britský hudební tisk měl vždy silnou tendenci k nekontrolovanému kokotizmu.

Kapela tím vším samozřejmě trpěla. Zejména když už prakticky více než 5 let byli na nekonečném turné. Vyčerpanost se projevovala různými způsoby. Nejdřív se úplně rozpadla komunikace uvnitř skupiny. Bubeník Fyfe to začátkem roku 1996 definitivně zabalil a kapele dal vale. Andy pocity osamělosti a izolace kompenzoval alkoholem a drogami. Jedině basák Michael se udržel jakž takž příčetný. Proto byl konec turné k desce „Infernal Love“ v druhé polovině roku 1996 určitým vysvobozením pro všechny zúčastněné. Vzali si několik měsíců pauzu, a snažili se dát svoje životy opět dohromady. Až v roce 1997 se opět setkali a začali připravovat další desku.

Na producentskou židli opět usedá Chris Sheldon, který se osvědčil už na „Troublegum“ a zřejmě i díky němu se kapela opět vydala cestou jednodušších, přímočarých songů, se silným akcentem na melodiku. Samozřejmě nehodlali bezhlavě opakovat svojí druhou řadovku, takže „Semi-Detached“ zní víc alternativně, není tak tvrdá a je hravější a plná zajímavých nápadů. Kapela teď působila jako regulérní kvarteto, když do své sestavy přijala cellistu a zároveň kytaristu Martina McCarricka a taktéž bubeníka Grahama Hopkinse, který naskočil do sestavy po odchodu Fyfeho. Nikam nespěchali. Nahrávání proběhlo v několika fázích v Oxfordu, Randalstownu, Bathu a Londýně.

Andy se vyhrabal ze svých závislostí a pozitivnější životní období se odzrcadlilo i v písničkách, které skládal. Střízlivým pohledem se rozhlíží kolem sebe a komentuje dění. Neřeší vlastní traumata nebo depky, zaměřuje se na každodenní situace. Z alba vyzařuje optimistická nálada, hudebně zde opět narazíme ne pestrou škálu stylů. Od alternativního rocku, přes powerpop, ale i špetku noisu, metalu, hardcoru.

Desku otevírá rezký první singl „Church Of Noice“ s rock´n´rollovým riffem kombinovaným s noisovými prvky a slušnou melodickou linkou. Výborný song, který ale propadl. Opět zde máme jejich typický živočišní drive, sympatický civilní projev obyčejných kluků od vedle a nepředstíranou radost z rockové muziky. Dalším povedeným songem je temnější „Black Eye, Purple Sky“ se skvělými sonickými kytarami, které neúnavně táhnou písničku dopředu, až jim rytmika téměř nestíhá. Že to s výlety do popových (nebo spíš powerpopových) vod kapela myslí vážně, dokazuje druhý singl „Lonely, ´Crying Only“. Pro mě je to už teda silně na hraně, ale tak pro jednou jim to snad i odpustím. Zpátky do alternativnějších vod zamíříme s „Born Too Soon“. Kytary jsou znovu špinavější, riffy hutnější, basa drzá a vtíravá. Moc, moc dobré. Ještě alternativnější je pak „Safe“, která si lehce pohrává s noisem i industriálem a v některých momentech klepe až na dveře metalu. Je to vítané vyvážení k některým až příliš popovým skladbám. Perfektní peckou je „Straight Life“. Přesně takhle má znít moderní devadesátkový alternativní rock. Skvělý zvuk, pulzující rytmika, emotivní atmosféra. Pořád je to dost melodické, ale zároveň relativně tvrdé a jasně se vymezující proti mainstreamu.

„Heaven´s Gate“ pak stvrzuje mimořádně silný střed desky. Burácivé kytary ve stylu „Troublegum“, ale podvědomě cítíme, že atmosféra je pozitivnější a méně agresivní. To je taky jedním z hlavní rozdílů. Tahle deska nepůsobí ani nasraně jako druhý zářez, ani paranoidně jako třetí kousek. Vyzařuje jakousi vnitřní pohodu, nenucenost a zábavnost. No uznejte, co jiného než čistá radost z muzicírování může být „Don´t Expect Roses“? Houpavý rytmus v punkovém stylu ale s ostrými powerpopovými kytarami je ve finále uhrančivě euforickým nakopnutím. Na konci si kapela ještě dovolí popustit uzdu experimentům a zařadí i dva avantgardnější kousky. „Tramline“ je špinavá industriálně-noisová kompozice, kde je zpěv ukrytý pod vrstvou zmutovaných nepříjemných efektů. Za mě zbytečnost. „The Boy´s Asleep“ je výrazně lepší. Drásavá balada, temná a skličující, je hodně minimalisticky vystavěná a svým konceptem mírně připomíná hit „Diane“ z předchozí desky.

THERAPY? sice byli pořád pod A&M Records, ale že by jim vydavatelství věřilo, nedej bože se snažilo jim pomoct, to se říct rozhodně nedá. „Infernal Love“ sice distribuovali i za oceánem, ale žádný větší komerční úspěch se nekonal. Po neúspěchu singlů ze „Sem-Detached“ byly další plány na proniknutí do Ameriky rovnou zrušené, a i doma se label choval ke kapele více než macešsky. Situace eskalovala koncem roku 1998, kdy jim jednoduše zrušily smlouvu a nechaly je napospas osudu. A to doslovně. Kapela totiž chystala evropské turné, které musela narychlo zafinancovat z vlastních zdrojů. Příběh se pomalu uzavíral a THERAPY? se systematicky vraceli do undergroundu. Nevzdali to ale. Fungují dodnes. Na kontě už mají 14 řadovek, některé silnější, některé řekněme průměrnější, pravidelně hrají, spíše menší kluby samozřejmě, ale těší se statusu až po mnoha letech doceněných legend. Nejsou to revolucionáři, kteří zatřásli hudebními dějinami, spíše ti „working class heroes“, kteří rockovou muziku svojí poctivou prací táhnou neustále dál. Nehledě na trendy, popularitu nebo prachy. A to se počítá!

23.05.2026	Diskuse (0)	Tomáš