THERAPY? - Nurse

80%

Belfast, Severní Irsko, osmdesátá léta. Nebylo to úplně idylické místo k životu. Politické napětí a sektářské násilí mezi katolíky a protestanty, takzvané „Troubles“, probíhaly už druhé desetiletí a nikdo už nevěřil v rychlé ukončení a vyřešení situace. Do toho ekonomická krize a dusivá atmosféra ve společnosti. Protože jsem ale realistický optimista, vždy se snažím ve věcech hledat pozitivní stránky. Nelehké časy pro život se většinou odzrcadlí v umění a tady to nebylo jinak. Už v osmdesátkách začala irská hudební scéna silněji promlouvat i mimo ostrov samotný a v devadesátkách se to pak změnilo v invazi menších rozměrů. THE UNDERTONES, U2 nebo Sinéad O´Connor následovaly MY BLOODY VALENTINE, THE CRANBERRIES, ASH, JJ72. Začátkem desetiletí se na pár let do rockového mainstreamu vyšvihlo i energické trojčlenné rockové uskupení skromných a mimořádně pracovitých sympaťáků s podivným názvem THERAPY?. Zanechali sice krátkou, ale velmi významnou stopu na historické mapě alternativní scény, která se v té době stala tavícím kotlem různých stylů. Vše bylo povoleno, hranice neexistovaly.

Kapelu v roce 1989 založil kytarista a zpěvák Andy Cairns společně s bubeníkem Fyfe Ewingem. Andy přitom původně mířil na kariéru basáka. Jako mladík totiž žral pop-punkové kapely jako THE UNDERTONES, STIFF LITTLE FINGERS a BUZZCOCKS, od kterých pak konvertoval k postpunku THE FALL, MAGAZINE a JOY DIVISION. Výrazné basové linky charakteristické pro tyto styly se následně promítly i do jeho kytarové hry a typologie riffů. Na pozici basáka nakonec vzali Fyfeho spolužáka Michaela McKeegana a tím byla sestava kompletní. Michael preferoval tvrdší hudební styly. Byl fanouškem THIN LIZZY, KISS nebo thrash metalu. V osmdesátkách všichni tři chodili na všechny možné koncerty. Ono jich zase až tak moc nebylo, protože kvůli bezpečnostní situaci se velké kapely Belfastu obvykle vyhýbaly, a tak zůstala jen alternativní a undergroundová scéna. Punk, postpunk, hardcore, indie, metal, industrial, noise. Všechno to postupně absorbovali a na rozdíl od hudebních médii ani moc nerozlišovali, co je co. Od začátků využívali každou příležitost hrát. Díky tomu si postupně budovali fanouškovskou základnu. Předskakovali každému, kdo o ně stál. RIDE, TEENAGE FANCLUB, TAD, FUGAZI, BABES IN TOYLAND, HOLE. Po dvou úspěšných EP si je konečně všimly i větší labely a smlouvu jim nabídli A&M Records. Nabízenou šanci pak protestant, katolík a třetí do party, který pocházel ze smíšeného manželství, využili naplno.

Krátká vsuvka – jak jsem se k albu dostal já? Když v roce 1993 vydali singl „Screamager“, byl jsem jím úplně posedlý. Vzal jsem teda své úspory, vlítl do hudebního krámu, našel kazetu THERAPY?, zakoupil jí a už se těšil na parádní zážitek. A ten se nedostavil. Dokonce ani zmíněný singl tam nebyl. Koupil jsem si totiž právě debut „Nurse“, který zněl ale že úplně a totálně jinak. Byl divný, strašidelný, nemelodický. Kazet jsem měl ale v té době málo, tak jsem to prostě poslouchal a postupně se mi to vrylo do mozku. Když jsem se k této desce po letech vrátil, zjistil jsem, že jí najednou vnímám úplně jinak. Tehdy jsem na ní prostě ještě nebyl připraven.

Většinu desky kapela nahrála v Loco Studios ve Walesu pod producentským vedením Harvey Birella. Ačkoliv se dostali pod velký label, nahrávka svým zvukem a style mířila skálopevně do alternativních vod, bez evidentních ambicí proniknout do mainstreamu. Což bylo pochopitelné, vždyť kapela v podstatě pořád působila na undergroundové scéně. Výsledkem je deska, která by se dala charakterizovat jako industriální-noise rock, s prvky metalu, punku, alternativního rocku a psychedelie. THERAPY? byli silně ovlivněni tvorbou kapel jako THE JESUS LIZARD, SONIC YOUTH, MINISTRY, ale i HÜSKER DÜ. Rozhodně to není jednoduchá a přímočará nahrávka. Taky mi trvalo více než dlouho, než jsem její skutečné kvality naplno ocenil.

„Here I Am Motherf…rs!“ (Tady mě máte zm..i!). Úvodní zařvání nenechává nejmenší pochybnost, že tady se dnes budou dít nepěkné věci. Slečinky a bábovky, děkujeme, že jste dočetly až sem, můžete jít spát. Nebo zůstat a riskovat kvalitní noční můry. Klidnější úvod „Nausea“ má v sobě od začátku jisté napětí, které se velice rychle přetaví v drásavou realitu. Song se pak začne převalovat mezi industriálně punkovými rychlými pasážemi a psychotickými vsuvkami s totálně rozbitou rytmikou. Nejčastější témata desky, psychické zdraví, mentální poruchy, užívání drog a jejich dopad na fungování a vnímání, dostávají v podobě muziky dokonalý soundtrack. Je to psychiatrie s kompletním přehledem diagnóz, která i zdravé posluchače přivádí na pokraj šílenství a paranoie. Singl „Teethgrinder“ je toho perfektním příkladem. Nechte na jednom pódiu ve stejný čas zahrát MINISTRY a SONIC YOUTH a tohle z toho vyleze. Kytary jsou řezavé a ostré jako břitva, basa hluboká a temná. A bicí? Někdy tápete, jestli to není automat. Intenzivní, neosobní a se specifickým zvukem. Rytmičák má extrémně suchý a tenký zvuk, a klasické přechody Fyfe doplňuje něčím, co zní jako perkusie z reggae muziky. Další specifikum desky je množství samplů hlášek z různých starých filmů a edukačních dokumentů, které songům dodávají patřičně horrorovou atmosféru. „Disgracelands“ míří více alternativně rockovým směrem, má hutnější zvuk a konzervativnější dramaturgii. V závěru pak song zrychlí a přechází do punkrockového zabarvení. „Accelerator“ plně odpovídá svému názvu. Industriálně-punk-noisová šleha. Jednoduchý riff je šílený a hypnotický zároveň. Hlučná, ukřičená, dravá skladba nám udělá průvan v hlavě a než se vzpamatujeme, už se tam usazuje „Neck Freak“. Tu považuji za jeden z vrcholů desky. Parádní intro s postupně se přidávajícími vrstvami, vyklidněná sloka která nás opantá a přitom kolem nás nenápadně plete psychedelickou síť, ze které už nebude úniku. Mezihra postupně přidává na intenzitě a my začínáme tušit, že nás asi budou porcovat zaživa. A je to tak!. Se zvířecím řevem se do nás Andy ke konci s chutí zakousne a třešničkou na dortu je pak krásné noisové outro. 

Dalším hlučným agresivním kouskem je „Perversonality“. Když se zaměříte na Andyho riffy, skutečně by se hned mohly stát výbornými basovými linkami do postpunkových songů. Jednoduché, repetitivní, ale velice efektivní. A máme zde i baladu! Neuvěřitelné. Nebo možná bych to nazval jen pomalejší písničkou, protože na „Gone“ celkem jistě holky na ploužák nenalákáte. Šest a půl minuty skličující deprese, kdy máte chuť si vyškrábat mozek z hlavy. Krása vesmírná. Plíživá „Zipples“ kombinuje noiseovější a hutnější rockovější pasáže se slizkým zpěvem a úchylnou atmosférou a je to opět skvělé. Valivá „Deep Sleep“ je jediná věd, která mě nikdy moc nebavila. Zřejmě je už i na mě až moc ulítlá. Ale je tam super basová linka, to musím uznat. Závěrečný nářez „Hypermania“ pak osciluje mezi uřvaným noisem a heavy metalem. Zajímavá kombinace. Když se na desku podíváme jako na celek, je to nesourodý mix silně alternativních stylů s výraznými popovými prvky. Je tak divná a zvláštní, že je vlastně krásná. Skladby jsou protkané vtíravým vnitřním napětím, které se nám okamžitě dostává pod kůži. Je to jako droga. Nedělá nám to dobře, ale musíme to mít. Díky kvalitními studiu a produkci je to i výrazný posun proti prvním EP. A zároveň je překvapivé, jak komplexní songy tato partička severoirských pankáčů dokáže napsat. Pozor na ně, tohle nebude jen kapela do počtu.

V listopadu 1992 se „Nurse“ objevilo na pultech obchodů a už do konce roku, takže za pouhé dva měsíce, se jí prodalo 120 tisíc kopií. Slušný výkon na undergroundovou partičku. Začaly si je všímat významná hudební média, předpovídala se jim zářná budoucnost. Nemýlily se.

02.05.2026	Diskuse (0)	Tomáš