THERAPY? - Infernal Love

80%

Obrovský úspěch druhé desky „Troublegum“ překvapil zřejmě všechny a nejvíc samotné THERAPY?. V relativně krátké době přispěchali s další deskou, která ale úplně přehodila všechny výhybky. Zvukové, dramaturgické, stylové. Bylo to cílené rozhodnutí. Nechtěli nahrát další stejné album. Zároveň se trochu lekli svého vlastního úspěchu a toho, že se najednou ocitnuli v mainstreamu. Zejména bubeník Fyfe to nenesl úplně lehce a instinktivně tlačil na návrat do nezávislých a alternativních vod. Vydavatelství A&M Records samozřejmě tlačilo na pilu a chtělo kapelu vytěžit teď a hned. Požadovalo další úspěšný album, plný hitů, který by si koupili zase miliony fanoušků. A přesně to THERAPY? neudělali.

Metalové období hodili za hlavu. Obrátili se více směrem k alternativnímu rocku, post-punku a znova i k noise. Dokonce ke spolupráci přizvali DJ Andyho Holmese, který songy doplnil o ambientní elektronické zvuky, které měly v širším kontextu vytvořit jakési spojnice a přemostění mezi jednotlivými skladbami. Výrazně se ubralo na agresivitě, na druhou stranu se více pozornosti věnovalo atmosféře a náladám. Materiál působí rozhodně více dospěle a nezastírá ani svoje umělecké ambice. Můžeme zde mluvit o „art noise rocku“. Výsledek je ale mírně nevyrovnaný. Špičkové skladby, které můžeme bez váhání zařadit do zlatého fondu THERAPY?, se zde potkávají se spíše průměrnými kousky a občas se kvalitativní laťka i povážlivě rozkolísá. Tam, kde „Troublegum“ působí skálopevně a neprůstřelně, je „Infernal Love“ nestabilní, s výkyvy na jednotlivé strany kvalitativní spektra. Songy jsou zde samy za sebe, jako by je nic nespojovalo, a proto celek nedrží tak pevně pohromadě.

Intenzivní koncertování po vydání „Troublegum“ znamenalo, že kapela musela psát nový materiál v podstatě na cestách a zároveň i nahrávání se opět dělo v několika kratších session. Po prvních demáčích ale trojice s prozatímním výsledkem vůbec nebyla spokojená, a proto si vyčlenili týden na jamování a dotažení songů. Zdroje inspirace i celkové pozadí při jejich vzniku se ale proti předchozí desce výrazně změnily. Metalizovaný pop-punk-rock se silným melodickým akcentem a vzpomínky na dospívání ustoupily temnějším tématům. Hudebně se teď čerpalo od kapel jako THE BIRTHDAY PARTY nebo AFGHAN WHIGS, zatímco většina témat se točila kolem pocitů izolace, ztracenosti, nebo prozkoumávání svých temných vnitřních stránek. To už z principu vytvářelo temnější atmosféru, která je místy skutečně extrémně skličující, dusivá a depresivní. Ruku v ruce s tím jde menší přímočarost, kdy songy vyžadují delší čas na navnímání a pochopení. Jsou vážnější, ubralo se na tempu, materiál působí komplexněji. Černobílá estetika promo materiálů pak ještě více zdůrazňovala dekadentní nádech obsahu.

Úvodní „Epilepsy“ svým zvukem a dramaturgií odkazuje k debutu. Mírně chaotická rytmika, noiseové vsuvky, úchylná atmosféra. Zvuk je úplně jiný než na „Troublegum“, alternativnější, s nádechem industrialu. Metal ani grunge zde není ani v náznacích. Singlovka „Stories“ je parádní alternativní rock devadesátkového střihu. Je šmrncovní. Výrazný nosný riff podpořený saxofonem (!) a k němu pro THERAPY? už klasický sloganovitý refrén. Elektroniku výrazněji zavnímáme v intru „A Moment Of Clarity“, která je vystavěná do majestátního rockového dómu. Ano, kapela se nebojí ani klasického rocku, grandiózních nástupů, košatých meziher a teatrální velkoleposti. Navíc přidává poctivou nálož emocí a skličující atmosféry. Velká krása. „Jude The Obscene“ je pak další velice povedený kousek. Vybrnkávaný riff má sice lehce osmdesátkově gotický nádech, ale syrové kytary v hlavních vlnách táhnou song spíše ke garážovému rocku. První zaváhání přichází s podivnou „Bowels Of Love“. Není to ani balada, ale ani poctivé rockování. Přesládlý refrén s ještě více přesládlou orchestrací tomu všemu taky nepomáhá. Kapela opět naplno zabere s „Misery“. Tohle by mohlo jít z fleku na „Troublegum“. Ostrý riff, drsné bicí, hitová melodická linka, slušný drive, tady si nemůžu stěžovat. 

Experimentálnější kousek „Bad Mother“ ve finále taky není špatný. Industriální kabátek mu celkem sluší, zejména když se v refrénu opět krásně otevře a vyšvihne další jasně popovou melodii. Výrazné zkrácení by mu ale neuškodilo. Minutový elektronický závěr je úplně zbytečný, ale i jádro songu by se klidně vešlo do poctivých tří minut. Naproti tomu ještě o téměř minutu delší „Me Vs. You“ ukazuje, jak se správně experimentuje, i když to outro taky mohli kapánek zkrátit. Elektroniky zde máme opět více než dost, jasněji do popředí ale vystupuje i cello Martina McCarricka. Kapele se zalíbil tento nástroj, který se výborně hodil do konceptu podobných písniček, které stavěly na teatrálnosti, možná až nabubřelosti. Honosné kompozice v poklidnějším tempu jsou jasným protikladem přímočarých, divokých a riffy nabitých skladeb předchozí desky. Martin se v průběhu turné stává čtvrtým členem kapely. 

Powerpopová „Loose“ ničím nevyniká, a mohli jí radši přesunout na pozici b-side, protože tady se fakt vůbec nehodí. Ještě jsme neměli pořádnou baladu. THERAPY? zde vytáhli těžkotonážní zbraně a hlavou prorazili zeď. To, že „Diane“ je cover od HÜSKER DÜ, jsem zjistil až po dlouhých letech. Song je to výborný už v originále, ale to, co s ním udělala partička z Belfastu, ho posouvá do světové extra třídy. Napadlo by vás udělat rockovou baladu bez kytar? Jen zpěv, cello a smyčcové kvarteto? Tak vězte, že Andyho to napadlo a výsledek je famózní. Atmosféra je mučivá, emoce v nás přímo vaří. A aby toho nebylo málo, kapela song vypustila i jako singl. Zatímco doma byl jeho úspěch spíš průměrný, hned v několika zemích kontinentální Evropy se probojoval do TOP10. Na závěr si pak kapela schovala další kousek kombinující znepokojivě pulzující sloku, přímočarý refrén a slaďoučkou popovou nadstavbu. „30 Seconds“ je výborným ukončením této lehce nesourodé kolekce.

„Infernal Love“ je příkladem alba, které bylo v době vydání přijato nejednoznačně, možná i s lehkým despektem. Po fantastickém „Troublegum“ byla změna ve všech směrech prostě příliš velká a ne každý to dokázal strávit. V dnešní době je ale už vnímáno úplně jinak. Dozrálo. Začalo být oceňováno právě pro ty kvality, které byly před 30 lety zpochybňované – experimentálnější přístup, umělecké ambice, vyzrálejší songwritting a osobnější témata. Pravdou ale taky je, že „neúspěch“ desky kapelu málem rozložil. Tlak a očekávání vydavatelství, médií i fanoušků musel být obrovský a deska po vydání v červnu 1995 nepřinesla ani komerční úspěch, ani výrazně nerozšířila zástupy fanoušků. Právě naopak, THERAPY? se postupně začali přesouvat do menších klubů. Turné bylo náročné i fyzicky. Alkohol, drogy, vyčerpanost. Začátkem roku 1996 už toho měl bubeník Fyfe Ewing plné kecky a rozhodl se skončit. Nadobro. Bylo načase, aby si THERAPY? dopřáli nějakou terapii.

16.05.2026	Diskuse (0)	Tomáš