THE STROKES - Reality Awaits

40%

Asi budu mluvit i za kolegy z redakce Crazy Diamond když deklaruji, že nemáme ani za mák nutkání nějaké interprety veřejně pranýřovat. Posloucháme, co nás baví, nikomu se nezpovídáme, nikomu neskládáme účty. Když nás to nezaujme, tak o tom nepíšeme. To kolegům (snad prominout, že se povyšuji na jejich úroveň) z profesionální médií právě nezávidím. Že někdy musí v potu tváře absolvovat slovní i myšlenkovou ekvilibristiku, aby na jednu stranu nikoho neurazili, ale zároveň mezi řádky vyřkli krutou pravdu, že některé desky se prostě vážně nepovedly.

Abych vás teda případně zbytečně nezdržoval, „Reality Awaits“ se vážně nepovedla. Neměl jsem vysoká očekávání, a ani ty se nepovedlo naplnit. Chyba je samozřejmě i na mé straně, protože v rámci zavedeného systému vychytralého alibismu se dokážu z některých recenzí vykroutit, když zjistím, že mi konkrétní deska nesedla. Tady jsem ale recenzi slíbil předem (poučení z krizového vývoje…), takže už není cesty zpět. Tak pojďme na to. A pamatujte, že THE STROKES jsem kdysi měl vážně moc rád a ani v nejmenším nehodlám relativizovat jejich přínos pro znovuzrození kytarové muziky začátkem nového milénia.

Za mě osobně jsou jejich první tři desky zároveň jejich nejsilnějším obdobím, po kterém jsme se s kapelou postupně od sebe začali vzdalovat. Bezstarostný indie rock s garážovým nádechem, který následně přitvrdili do solidních rockových nářezů, byl přesně dle mého gusta. Posun k více artovým, v některých momentech až téměř avantgardním hudebním formám, mě ale bavil čím dál méně. A letošní novinka mě nebaví už vůbec.

Od poslední desky „The New Abnormal“ (2020) uplynulo už dlouhých 6 let. Většina členů THE STROKES v mezičase řešila i své boční projekty. Ať už v podobě jiných kapel, nebo případně sólovky, jako kytarista Albert Hammond Jr.. Alberta po očku sleduji, není to úplně blbé, ty ostatní projekty se ale přiznám neznám. Každopádně letos kapela pocítila nutkání nás obšťastnit novým materiálem. Vzali Ricka Rubina a společně vyrazila na Kostariku, kde dali dohromady 9 nových skladeb. Asi takhle. Ricka mám pro spoustu věcí rád a v úctě, kvůli dalším věcem mám na něj trochu spadeno (loudness war), ale tady se moc nevyznamenal. Nebo možná ani on z toho základu nedokázal vykřesat nic smysluplného. Nevím. Každopádně některé věci jsou až za hranicí dobrého vkusu a zdravého rozumu, a jak je Rick znám svým „novátorstvím“ a „stylovou fúzí“, tak by mě nepřekvapilo, že to byly právě jeho nápady. Dostaneme se k tomu.

Jak teda znějí THE STROKES v roce 2026? Jako partička důchodců z Floridy, kteří v místním kulturním centru připravili hudební doprovod pro sobotní partičku binga. Nemastně a neslaně označuji desky, které znějí, že sice mají koule, akorát jim moc nefungují. Tady je totálně mrtvo. Zvukově, dramaturgicky, melodicky. Drive zmiňovat nebudu, ten se zde objevuje maximálně v souvislosti s kamiony, které desku distribuují do obchodů.

Mám problém vůbec definovat, co za styl THE STROKES dnes vlastně hrají. Občas se tam sice mihnou i kytary, ale upřímně, dva kytaristi v této kapele zřejmě fungují podle francouzského zákoníku práce, protože mají volna víc než běžný Čech pracovních dní. Ale fajn, tak možná místo strun ťukají něco do kláves. To tam ale taky moc neslyším. Zní to jako generický hudební podklad vygenerovaný AI, který je nedefinovatelný. A korunu tomu nasazuje modulovaný hlas zpěváka Juliana Casablancase, který odkazuje k té největší žumpě dnešní hudební produkce, stupidnímu r´n´b popu, kde sice nikdo neumí zpívat, ale těch 11 producentů každé jednotlivé skladby, nějak společnými silami dokáže dát dohromady 3-4 akordy, naprogramovat infantilní bicí a spustit software na modulaci hlasu. A jako obvyklý podezřelý mi tady vyskakuje právě fousáč Rick, který si vždy rád hrával s kýčovými prostředky v muzice obecně.

Ale abych jen nekritizoval, zaměřme se na to lepší, co na desce uslyšíme. Nebojte, tohle bude rychlovka. V podstatě jen dvě skladby jsou únosně interesantní. Hravější „Lonely In The Future“ s nostalgickým nádechem je celkem příjemné indie. Nejzajímavější je pak „Going Shopping“, která svým záměrně infantilním disko beatem vytváří kouzelnou atmosféru, nenápadně rozhoupávající celé naše tělo. Bohužel i tyto skladby sráží ta nevkusná modulace zpěvu.

Ze zbytku alba vám nejspíš v hlavě neuvízne nic. Protože tam skutečně nic není. Žádná výrazná melodie, zajímavý zvuk, výrazné riffy, nedej bože drama. Skladby se vlečou, plačlivý hlas Juliana se motá neustále v minimálním vokálním rozsahu pod nánosy elektronických úprav, a ztrácíme se v rozplizlých melodiích, které vedou odnikud nikam. Rozeznat sloku od refrénu vyžaduje soustředěné úsilí, a ani to ne vždy zajistí úspěch.

Asi je z výše napsaného jasné, že mě tahle deska vážně nesedla. Pár plusových bodů jsme ochoten připsat ještě za cover. Ten je krásně kýčovitý, a s deskou se míjí absolutně ve všem. Prostě punk. Nepochybuji zároveň, že někomu tahle experimentálnější podoba THE STROKES může vyhovovat. Minimálně odvahu jim přiznat musím, nebojí se zkoušet nové věci.

11.08.2026	Diskuse (0)	Tomáš