THE SMASHING PUMPKINS - Zeitgeist

70%

Velkolepý návrat na scénu, nebo promarněné naděje? Pravda bude někde uprostřed. Hned druhým dechem ale dodám, že deska „Zeitgeist“ vůbec není špatná, právě naopak. I když má svoje mouchy, zkoušku časem ustála se ctí a pořád je to dobře poslouchatelná záležitost, která možná trochu zapadla a ztratila se v nánosech historie. Pocitově jí vnímám jako pokračování „Machina I“, zejména co se týče přístupnosti a nekomplikovaného pojetí alternativního rocku.

Billy už v roce 2005 po vydání své sólové desky začal vypouštět prohlášení, že se mu stýská za jeho starou kapelou. Že všechno ostatní jsou jen bokovky, ale jedinou entitou, která skutečně dává smysl, jsou pro něho THE SMASHING PUMPKINS. Trvalo to ale ještě další dva roky, než se kapela skutečně obnovila a představila nový materiál. Nejzásadnější otázka při podobných reunionech zní – obnoví se dotyčná kapela v původní sestavě? I v případě „Dýní“ samozřejmě probíhaly různé spekulace. Věrný parťák Jimmy se hlásil zpět do služby prakticky okamžitě a ti dva tak už hned v listopadu 2005 vyrazili na ranč v Arizoně, kde proběhlo prvotní vzkříšení kapely a příprava nových písniček. Vládla tam pohoda, kreativní atmosféra a položili zde základy nového alba. V dubnu 2006 oficiálně potvrdili reunion a přípravu nahrávání nové desky s tím, že pořád byli jen ve dvou. Trvalo ještě další rok, než se situace ohledně personálií definitivně vyjasnila. S D´arcy se zřejmě vůbec nepočítalo, dodnes se ti dva s Billym dohadují, jestli vůbec dostala oficiální pozvánku nebo ne. James Iha a Melissa Auf Der Maur ale nakonec taky odmítli účast. Ať se nám to líbí nebo ne, značka THE SMASHING PUMPKINS stojí a padá s Billym Corganem. On kapelu bez ostatních utáhne, ostatní bez něj by to ale určitě nedali. Já osobně to jako reunion akceptuji.

Nahrávání nových songů tedy začalo ještě v roce 2006, aniž by byla vyjasněná finální sestava. To zas takový problém z technického hlediska nebyl, Billy dokázal pokrýt všechny kytarové a basové party, dokonce i klávesy, Jimmy pak zase rozezvučil svoje pekelné bubny. Větším problémem se ukázal být výběr producenta. Billy měl opět velice jasnou představu, jak by deska měla vypadat a znít. Jeho hlavní podmínkou bylo analogové a živé nahrávání, bez moderních studiových fíglů. To se ale nesetkalo s pozitivní reakcí několika vytipovaných producentů. Billy odmítnul v této záležitosti dělat kompromisy a jednoduše si počkal na pana pravého. Tím se stal legendární Angličan ze staré školy jménem Roy Thomas Barker. Jeho impozantní seznam úspěchů zahrnoval velikány jako QUEEN, THE CAR, CHEAP TRICK nebo MÖTLEY CRÜE. Billy si spolupráci velice pochvaloval a otisk Roye na albu se dle mého názoru projevuje v jeho mírně starosvětském zabarvení. Tím myslím duchovní propojení na klasický rock sedmdesátých a možná i osmdesátých let, se svojí pompézní velkolepostí, deklarovanou dramaturgickou bohatostí a statutární přímočarostí. On se Billy nikdy ani netajil láskou ke kapelám z této éry rockové muziky, takže se vlastně jejich světonázory při této spolupráci proťaly.

Sice jsem zmiňoval, že D´arcy se reunionu neúčastnila, ale její stopa, i když jen nepřímo, se na albu objevila. Natáčelo se totiž v domácím studiu jistého Kerryho Browna. Ten býval bubeníkem chicagské rockové kapely CATHERINE, kterou Billy zmiňoval v souvislosti s legendárním kytarovým efektem „Big Muff“, od nichž se ho naučil používat a díky němuž pak vytvořil typický zvuk „Dýní“. Zároveň to byl ex-manžel zmiňované D´arcy. A ještě jedna zajímavost. Natáčelo se na stejný 24 stopový rekordér, se kterým nahráli před více než deseti lety opus „Mellon Collie..“. Billy chtěl, aby album bylo hlučné a dominantní, a přesně takové je. Ačkoliv je to primárně rocková deska, nejednou se v písničkách podívá i do metalových vod. „Dýně“ už i v minulosti aktivně pracovali s doprovodnými vokály, na „Zeitgeist“ je jich ale skutečně požehnaně. Samozřejmě je nazpíval komplet Billy, ale od začátku plánoval, že při živých vystoupeních mu budou vypomáhat i ostatní členové kapely. Ať už původní, nebo nějací nový. Svoje art rockové choutky tentokrát potlačil, chtěl udělat desku přístupnou, která by se mohla líbit starým fanoušků, ale zároveň oslovila i novou generaci rockerů. Sice se jim návrat do mainstreamu úplně nepovedl, ale přes půl milionu prodaných nosičů v těch dobách vůbec nebyl špatný výsledek.

Co se týče hudebního obsahu, textově je album zřejmě nejvíc „politickým“ dílem „Dýní“. Primárním motivem je komentování aktuální politické situace v Americe. Připomeňme si, že to bylo období druhého mandátu prezidenta George W. Bushe, probíhající války proti terorizmu, intervencí v Iráku a Afghánistánu. Zároveň se šířila paranoia z možných útoků na domácí půdě, spojená s růstem pravomocí bezpečnostních orgánů, omezováním osobních svobod, plošným špehováním populace apod. Od toho už byl jen krůček k tomu, obvinit vládu z fašistických tendencí, despotizmu, autoritářství a nenechat na nich nit suchou. Plus to byla samozřejmě republikánská administrativa, která je přirozeným nepřítelem významné části umělecké sféry, ať už dělá cokoliv. Jen je mi záhadou, jak všechny tyhle protesty a obvinění záhadně zmizí po nástupu demokratických administrativ, aniž by se zrušil jakýkoliv z kritizovaných úřadů nebo zákonů. No nic, popojedem.

V hezky ostrém ražení otvírá desku agresivní „Doomsday Clock“. Mohutná podladěná kytarová stěna tlačí song sílou obrovského buldozeru. V kontrastu k ní je Billyho zpěv relativně jemný a nenucený. Co mi vždy trochu vadilo byl zvuk Jimmyho činelů, a v podstatě i rytmičáku. Jeho plochost a lo-fi nádech ve mně vždy oživuje trauma ze „St. Anger“ od METALLICY. No dobře, až taková hrůza to není, ale jestli bych si měl vybrat jednu věc, kterou bych mohl změnit, bude to tenhle nepatřičný zvuk. Protože s technikou hraní nemám nejmenší problém, to je starý dobrý Jimmy Chamberlin, ve skvělé formě a naplno. Jak už jsem zmiňoval, songy jsou relativně přímočaré a jen jediný, téměř desetiminutový opus „United States“, se dá považovat za dlouhý, zbytek málokdy překročí čtyři minuty. Proto album slušně odsýpá a i celková délka 52 minut je chvályhodná. Velice povedená je tajemnější „Bleeding The Orchid“, která si vyhrála s plejádou kytarových zvuků a všechny jsou velice povedené. Zatím se držíme osvědčené rockové struktury, střídáme sloku refrén, prokládáme to kratšími mezihrami, sólami, ale primárně je to standardní písničková forma a funguje to. Zasněnější polohy postavené na rozsáhlejších klávesových plochách prezentuje song „That´s The Way (My Love Is)“. Melodicky je z těch méně výrazných, ale kabátek alá ostřejší THE CURE mu zvukově moc sluší. 

Zpátky k tvrdšímu výrazivu nás nakopne „Tarantula“. V některých pasážích se prezentuje téměř pochodovým rytmem, kombinovanými s psychelicky metalovými náběhy a pak zase relativně jemnými zpěvnými kapitolami. Je to prostě takový zajímavý stylový miš-maš. Vždy se mi líbila „Starz“. Jemný, téměř gotický začátek v pozadí s atmosférickými klávesovými plochami, sborový zpěv, a pak nečekaný vpád ostrého alternativně rockového riffu ve stylu alba „Mellon Collie…“. Ideologicky mi připomíná mojí oblíbenou „Bullet With Butterfly Wings“. Střídání klidnějších pasáží, kde nás svojí nervózní rytmikou Jimmy udržuje v neustálém napětí, kombinovaných s agresivními kytarovými útoky opět funguje na jedničku. A zmiňované klávesy, které se v průběhu songu nepravidelně vynořují a pak zase mizí v mixu tomu dodávají zvláštní, téměř post apokalyptickou atmosféru. Už zmíněný dlouhán „United States“ je zajímavý hned z několika hledisek. Tak za prvé, Jimmy to zabubnoval na jeden záběr! Celý song! A že se tam namaká. Zvukově je to takový alternativnější grunge ve stylu SOUNDGARDEN říznutý industriálním rockem MARILYN MANSON. A to já můžu. Vzhledem k ploše je samozřejmě song rozdělen do několika sekcí, takže si užijeme třeba i noiseově psychedelické kvílení, ale v relativně jemném, možná až křehkém provedení, které se následně promění ve velice intenzivní bouření. Když se nad tím zamyslím, tak Billy tyhle dlouhé songy umí. Jasně, nikdy z nich nebudou největší hitovky, ale dramaturgicky si s nimi vždy vyhrál, a nikdy to nebylo jen kolovrátkové opakování stejného motivu nebo vágní hledání nápadů, které tam u jiných kapel prostě nejsou. 

Jako oddechovka se pak dá brát následující „Neverlost“. Nostalgickou atmosférou prodchnutý song je civilně jednoduchý a má velice příjemnou melodii. Povedenou je i „Bring The Light“, která může znít lehce pateticky, ale má nakažlivou pozitivní energii a výborně odsýpá. Celkově je závěrečná třetina alba překvapivě silná. Po další energické „(Come On) Let´s Go!“ zde máme klávesami bohatě dopovanou „For God And Country“, která nakukuje až do teritoria kapel jako TALK TALK nebo DEPECHE MODE. No dobře, abych jen nechválil, závěrečnou „Pomp And Circumstances“ si vážně mohli odpustit. Zní to jako nepovedený béčkový vánoční hit na objednávku nějakého nákupního řetězce.

V rámci turné k této desce koncem ledna 2008 „Dýně“ zavítali i do pražské Sportovní haly na Výstavišti. A já byl u toho. Abych pravdu řekl, už si na ten koncert moc nevzpomínám co se týče zvuku nebo setlistu, rozhodně nebyl špatný. Co mi (a nebyl jsem sám) přišlo ulítlý, byly kostýmy, ve kterých kapela vystupovala. Nevím, jestli měly mít nějaký hlubší smysl, ale bílé hábity s horizontálními černými pruhy byly na hranici trapnosti. Živou sestavu doplňoval kytarista Jeff Schroeder, který se pak stal i stálým členem a vydržel v kapele přes 15 let. Basu obsluhovala pohledná Ginger Reyes (snad aby se zachovaly tradice) a na klávesy přispívala Lisa Harriton. Jasně, už tam nebyla ta bombastická energie, kterou člověk vidí na živých záznamech zhruba do poloviny devadesátek, ale pořád se jednalo o zásadní kapelu a konečně jsem si mohl naživo poslechnout spousta hitů svého mládí. Vzpomínání na THE SMASHING PUMPKINS si pak dovolím uzavřít připomenutím jejich koncertu v červnu 2019 ve Fóru Karlín, na který mám vzpomínky naopak velice jasné a vesměs pozitivní. Od skvělého zvuku, uvolněné atmosféry, neobvykle komunikativního a skromného Billyho, který si vystoupení evidentně užíval, až po vynikající setlist. Ten večer měl blízko k perfektnímu.

20.12.2025	Diskuse (0)	Tomáš