THE SMASHING PUMPKINS - Machina/ The Machines Of God

80%

Pamatuji, že to bylo v zimě na přelomu let 1999/2000. Vrátil jsem se z venčení psa, pustil si MTV a hned na mě zaútočil špinavý agresivní riff. K tomu se přidala zkreslená basa, bicí na hajtce odpočítaly rytmus a nějaký plešoun zařval „You know I´m not dead!“ (Víte, že nejsem mrtvý!). Zaostřím, mezitím se kapela naplno rozjela a sypala to kvalitně a hustě do mě, a koukám, to je přece Billy! A za bicími Jimmy! A s basou Melissa Auf Der Maur z HOLE! A samozřejmě s druhou kytarou James. Co to sakra má znamenat? Popisek videa potvrdil, že jsou to skutečně THE SMASHING PUMPKINS, s novým songem, s novým albem. Tak to si nechám líbit.

Když jsem se k „Machine“ dostal, líbila se mi na první dobrou. A když jsem si album teď po dlouhé době opět pustil, libí se mi ještě více. Je to zřejmě nejvíc přímočaré rockové album, které „Dýně“ vytvořili. Nekomplikované, melodické, plné silných a výrazných songů, tvrdé, ale i jemné zároveň. Moderní alternativní rock v nejčistší formě. Ano, menší redukce délky ze 73 minut směrem dolů by mu neuškodila, ale po „Adore“ je tady kapela polita živou vodou. A jak už to tak bývá, původně mělo být všechno úplně jinak.

Začalo to tím, že Billy pochopil, že čtvrtá deska bez Jimmyho nebylo to pravé ořechové. Ten se mezitím vyhrabal ze svých závislostí a byl přizván zpátky do kapely. Od počátku byl i jasný cíl, že tohle bude finální deska, po které se odjede turné a kapela se rozpustí. Trochu morbidní přístup, ale tak, Billy byl vždy mužem velký gest a dramat. Tomu odpovídal i původní koncept alba. Mělo se jednat o konceptuální dílo, dokonce se opět zvažoval formát dvojalba, což vydavatelství hned na začátku smetlo ze stolu. Billy ale se sebou nenechal zametat a jeho umíněnost už byla legendární, jak uvidíme v dalším díle, který se bude věnovat oklice, kterou našel, aby si splnil svůj cíl. Zpátky ke konceptu. První verze pracovala s myšlenkou propojení alba s živým hudebním divadlem, kde by kapela představovala v podstatě samu sebe, ale v zmutované podobě, v jaké je prezentoval hudební tisk. Billy v sobě nezapře renesančního člověka a umělce v jednom. Nakonec se to upravilo, inspirováno Bowieho albem „Ziggy Stardust“, v příběh rockové hvězdy jménem Zero (Billy a jeho ikonické triko „Zero“ z období „Mellon Collie…“ pamatujete?), který vyslyší hlas Boha a změní se v umělce jménem Glass a svoji kapelu přejmenuje na THE MACHINES OF GOD. Taky vám to přijde trochu (dost) ulítlé, možná až šílené? Číst o tom albu tohle předem, tak si ho snad ani nepustím. Dobrá zpráva je, že v realitě je to úplně normální deska, a kdybych o tom nečetl, tak mě ani nenapadne, že je za ní nějaký překomplikovaný a zejména bizarní koncept.

Autorem je opět výhradně jen Billy. Na začátku roku 1999 začalo nahrávání, opět pod dozorem Flooda v roli spoluproducenta. V dubnu si dali kratší pauzu na turné po menších klubech, po jehož skončení ale nastala krize. D´arcy oznámila odchod z kapely. Dodneška není tahle záležitost jednoznačně vysvětlena, Billy neustále mění popis situace, D´arcy se už taky trochu zacyklila. Každý z nich má svojí pravdu a ta skutečná bude zřejmě někde uprostřed. Mluvilo se o nervovém kolapsu, drogách, ale i jednoduchém vyhoření, vyčerpání trpělivosti s Billyho diktátorskými sklony, plánech věnovat se herectví. Faktem je, že D´arcy se stáhla ze showbusinessu a usadila se v Michiganu na farmě u koní. Probleskovaly sice zprávy o připojení k reunionu v roce 2007, anebo obnovení původní sestavy v dalším desetiletí, ale nikdy z toho nic nebylo. Teda kromě nedůstojných mediálních přestřelek s Billym, kdy opět každý tvrdil něco jiného a svaloval vinu na toho druhého. Tyhle mosty zůstanou podle mě už navždy spálené.

Takže máme rozjeté nahrávání a nemáme basačku. Samozřejmě to na psychické pohodě nikomu nepřidalo. Basové linky natočil pohotově Billy, to byl ten nejmenší problém. Důležitější byla ale změna základního paradigma. Detailně vymyšlený koncept musel ustoupit do pozadí a kapela se primárně zaměřila na dotažení jednotlivých skladeb. Zbytky konceptu, jestli to tak vůbec můžeme nazvat, probleskují ve struktuře song listu, kdy první část je popovější, zatímco druhá naopak více artová. Hlavním motivem, zakomponovaným do textové části většiny skladeb, je téma zániku lásky a rozpadu vztahu. Ať už v romantické rovině, nebo i z pohledu společnosti a samozřejmě i kapely samotné. A přes všechno výše zmíněné znovu opakuji, že deska působí velice přístupně a otevřeně. Žádná nepříjemná temnota, žádné velké depky. Naopak. Příjemná, dobře poslouchatelná moderní rocková deska. Je proto (pro mě) nepochopitelné, že se jí v době vydání nedostalo patřičné pozornosti. Na výsluní už byl ale nu-metal a pop punk, alternativní rock byl ze hry.

Zvukově je deska relativně unikátní a odlišuje se od předešlých zářezů „Dýní“. Trochu elektroniky zde sice opět najdeme, ale je to ve správných dávkách. Kytary znějí hodně rockově, občas se zde objeví něco tvrdšího, co bychom při troše dobré vůle mohli řadit i k metalu, ale sonický třesk, psychedelické bloudění nebo grungeovou zemitost, nedej bože elektronickou dekadenci předešlých alb zde skutečně nečekejte. Je to prostě ostrý alternativní rock. Tečka. Co se týče rytmické sekce, tak přesto, že Jimmyho svými lektvary pokoušel nejspíš sám Ďábel, svůj talent má ten kluk ušatý přímo od Boha, takže jeho ruce a nohy opět rozjíždějí bubenické orgie a songy díky tomu šlapou parádně. Ano, „Dýně“ bez Jimmyho prostě nejsou „Dýně“!

Otvírák „Everlasting Gaze“ jsem už zmínil na začátku a tak jen doplním, že je to po všech stránkách skvělý song. Zajímavě skreslený zvuk kytar i basy, výrazná melodická linka, agresivní a dravý náboj. Prostě výborná rocková pecka a parádní start. Celkově v první půlce alba člověk nenachází slabší místa. Každý song má sice lehce jinou atmosféru, ale tmelícím prvkem je jejich melodická propracovanost a přístupnost, společně s nádechem velikosti přítomné v klasickém rocku. Vypíchnu možná romanticky laděnou „Stand Inside Your Love“, která v sobě kloubí prvky power balady spolu s velikostí stadionového rocku. Její kaskádovitě se rozvíjející dramaturgie buduje song patro za patrem, nechává mu prostor dýchat a přirozeně růst. Za mě jeden z nejlepších songů „Dýni“ obecně. Je v něm vše. Emoce, drama, rocková teatrálnost, strhující nasazení i extatické finále. Povedená je i „I Of The Mourning“ se stopovým postpunkovým nádechem, ukrytým ve zvucích klidnějších pasáží. Opět se zde ale představuje velice propracovaná dramaturgie, která nás provádí několika různými pasážemi, od zmiňovaných temnějších, přes klidnější soft rockové, až po velice intenzivní a ostré alternativně rockové burácení. A Jimmy, bože můj, ten snad musí mít nějakou fyzickou anomálii, tohle dvěma rukama nejde odbubnovat. Billy už na předešlých deskách dokázal, že se nebojí vstoupit i do vysloveně popových vod a umí přijít i zde se skladbou, za kterou se ani tvrdý rocker rozhodně nemusí stydět. Dnes je tou skladbou „Try, Try, Try“. Pop/soft rock jak z učebnice, pozitivní, zpěvný, ale rozhodně ne prvoplánový nebo otravný. K metalu přičuchne skladba příznačně nazvaná „Heavy Metal Machine“, která je, díky svému hutnému a špinavému zvuku, v rámci alba solitérem. Hned za ní máme další skvělou věc „This Time“. Zvukově dáváme výhybku zpátky k alternativnímu rocku, přidáváme na melodičnosti i přímočarosti a opět to funguje na jedničku. Když jsem zmiňoval, že druhá část desky by měla být víc artově zaměřená, tak za pravdu tomuto tvrzení rozhodně dává téměř desetiminutový opus „Glass And The Ghost Children“. Temná a komplikovaná skladba, utápějící se v neradostné atmosféře, je skutečně jen pro silnější povahy. Zato následující „Wound“ je opět jako sluníčko, prosvětlená, příjemná, zkrátka popíček. Ze závěrečné třetiny alba mám nejradši „Blue Skies Bring Tears“, valivou a pomalou písničku prodchnutou smutkem a nostalgií. Album pak ukončuje v pozitivní duchu další popík „Age Of Innocence“, který je překvapivě dobrý. Uvolněná atmosféra v kombinaci se slušným drivem mu dodává sympatické charizma.

Deska po vydání v únoru 2000 žádné zázračné úspěchy nezaznamenala a její prodeje, které nedosáhly ani na jeden milion, byly vysloveně slabé (v kontextu „Dýní“ samozřejmě). Kritiky sice nebyly vysloveně špatné, ale kapela a její tvorba v kontextu doby lehce „zastarala“. Osobně hodnotím desku vysoko, zejména její nekomplikovanost a přímočarost. Jak už jsem zmiňoval, Billy naplánoval pro THE SMASHING PUMPKINS cílený zánik, který měl proběhnout po skončení turné k „Machine“ A tak se i stalo. Sice ještě v září stihli vydat pokračování „Machina II“, tomu se budeme věnovat příště, ale konec roku 2000 znamenal i konec kapely. Poslední koncert, plánovaný na 2. prosince, se uskutečnil doma v Chicagu v klubu Metro. Bylo to symbolické, protože právě tady, o dvanáct let dříve, cesta kapely začala. A bylo to víc než důstojné rozloučení. Čtyři a půl hodiny, 35 songů, ano, tak se loučí legenda. Bylo mi upřímně smutno.

06.12.2025	Diskuse (0)	Tomáš