THE SMASHING PUMPKINS - Machina II / The Friends And Enemies Of Modern Music

50%

„Machina II“ je zapeklitý případ. I já jsem s tou nahrávkou měl co dělat. V podstatě až při přípravě recenze jsem konečně rozkryl pozadí této záhadné desky, která se oficiálně počítá za další řadovku, ale okolnosti jejího vzniku a vydání jsou vše, jen ne standardní. A možná trochu symbolicky právě nedávno poprvé vyšla i oficiálně na CD a LP. Ano, čtete správně, po 25 letech si tuhle řadovku konečně můžete i fyzicky zakoupit. Hustý co?

Začněme chronologicky, takže míříme ke vzniku. Už při nahrávání desky „Machina“ v roce 1999 měl Billy opět v hlavě koncept, který směřoval k dvojalbu. Jako obvykle problém nebyl v materiálu, toho bylo znova požehnaně, ale Virgin Records si po nijak oslnivých prodejích alba „Adore“ na takovýto mega počin netroufaly. Zároveň v půlce roku 1999 začal fungoval Napster, který měl fatální dopady na prodeje fyzických nosičů. Tak či onak, Billy měl songy připravené a kapela je postupně nahrála. Další variantou, která se zvažovala, bylo vydání „Machina II“ jako samostatného alba, v podstatě mělo jít o takové ideologické pokračování jedničky. Tohle vzalo taky rychle za své, když první „Machina“ na trhu v podstatě propadla.

Jak to teda celé dopadlo? Klídek, dostaneme se k tomu. Nejdřív ale mrkneme na muziku samotnou. První část materiálu byla nahraná ještě v roce 1999, takže na něm participovala i D´arcy. Dokončení ale proběhlo až v létě roku 2000, když padly všechny naděje na oficiální vydání přes Virgin. Možná si teď řeknete, že dvojka bude v podstatě jen klonem jedničky. Ano i ne. V některých oblastech jsou si blízké, v některých naopak docela rozdílné. Na první poslech je evidentní alternativnější zvukové zabarvení. Kytary jsou ostřejší a agresivnější, album je syrovější s mírným (nebo i hodně) lo-fi nádechem. Proti jedničce je výrazně méně učesané a produkčně vypulírované. Třeba hned první dva songy „Glass“ a „Cash Car Star“ znějí jako by se PIXIES potkali s WHITE ZOMBIE. Probleskují zde industriální elementy, podobně tak i noiseové kvílení. U některých songů pak člověk může být na vážkách, jestli tohle skutečně byla plánovaná finální podoba, nebo jednoduše z nějakého důvodu nejsou dotažené, ať už dramaturgicky, nebo i technicky. Proti jedničce se ustoupilo i z přímočaré melodičnosti, až na pár výjimek jako „Real Love“, ale i ta by tam byla spíše za slabší kousek. Uvolněnost a pohodu přináší „Let Me Give The World To You“, kterou ale ubíjí ten podivně nekvalitní a zastřený zvuk. Takové songy prostě potřebují kvalitní produkci a krystalicky čistý zvuk, jinak je to úplná schizofrenie. Právě nevyrovnanost zvukové kvality, nebo čistoty chcete-li, je hodně výrazná. Od relativně slušných písní, přes specificky alternativní, až po vysloveně lo-fi, které nemají daleko k pracovním demáčům, na albu se zkrátka nachází všehochuť. Že to neprospívá ucelenosti a soudržnosti zřejmě nemusím explicitně zmiňovat. Nabíledni je otázka, jestli dvojka není jen „odpadem“, který zůstal po vyselektování lepšího materiálu na jedničku. Kapela sice tvrdí že ne, ale pocitově to skutečně tak působí. I kdybych bral jen samotný songwritting, tak je to jasné na první dobrou, bez váhání a bez debat. Z kolekce trochu vystupuje „In My Body“ a to hned v několika ohledech. Je to jediný delší song, se svými sedmi minutami nechává ostatní kousky daleko za sebou, když druhý v pořadí má jen čtyři a půl minuty. Ona celá deska má jen padesát minut. Dalším specifikem songu je jeho relativně čistý zvuk, který se výborně hodí k jeho potemnělé atmosféře. Takhle nějak bych si uměl představit album „Adore“, kdyby bylo primárně kytarové a nebylo totálně ovládnuto elektronikou. Hloubavý song ve středním tempu, stavící primárně na melancholické atmosféře je asi nejvíce artovou položkou desky. Podobně zvukově kvalitní je i závěrečná „Atom Bomb“, která má (ale přece jen mírně) popový nádech.

A teď si teda konečně řekněme, jak „Machina II“ přišla na svět, když jí Virgin odmítl. Zahrávat si s Billyho egem je nebezpečná hra. Když jde o jeho muziku, dokáže být nelítostný a nebere zajatce. Založil si vlastní label, nechal vyrobit 25 (slovy dvacetpět!) vinylů a ty rozeslal kamarádům a nejvěrnějším fanouškům. A přibalil jasné instrukce, že mají album konvertovat na mp3 a pověsit na internet k volnému šíření. Jako poslušní následovníci velkého kněze tento příkaz beze zbytku splnili. A tím vytvořili, v podstatě jako vedlejší produkt, další díl do skládanky, která tvoří legendu kolem tohoto podivného alba. Protože mp3 vznikaly z vinylů, převzaly i malé akustické nedokonalosti tak typické pro přehrávání LP-ček, jako jemné praskání, šumění a podobně. Pro někoho plus, pro někoho možná mínus. Sice to byl trochu truc podnik, ale ve své podstatě to bylo poprvé, minimálně tedy u velkých kapel, kdy někdo nabídnul svojí desku na netu zdarma. Sedm let před RADIOHEAD a jejich „In Rainbows“.

Ačkoliv se Billy pokusil vydat fyzicky „Machina II“ už kolem roku 2013, nevyjasněné právní dispozice mu v tom zabránily. Nakonec se teda fanoušci dočkali až letos v září, kdy se objevil masivní boxset, obsahující remastrované verze obou části, takže jedničky i dvojky, plus b-sides. Tomu odpovídá i cena, která je i v základní verzi na hranici šílenství, v limitkách pak vysloveně vstupenkou na uzavřené oddělení v Bohnicích. V tomto případě si vystačím s mp3 verzí alba.

Dodnes se fanoušci rozcházejí ve vnímání „Machina II“. Je to plnohodnotné řadové album, nebo jen extravagantní levoboček? Já sám jsem na vážkách. Nikdy jsem ho nebral za skutečnou řadovku a holt na stará kolena už asi názor nezměním. Ale to je jen nepodstatná administrativa. Každopádně, jestli můžu doporučit (nebo možná i varovat) – jestli se chcete ponořit do diskografie „Dýní“, „Machina II“ si nechte až někam na závěr, až do fáze, kdy už budete přesvědčení fanoušci.

Po rozpadu „Dýní“ s koncem roku 2000 byl od jednotlivých členů kapely pár let klid. V roce 2003 se ale všichni tři členové, kromě „D´arcy, která se nadobro stáhla ze showbusinessu, vrátili na scénu. Billy se svým věrným parťákem Jimmym založili „superskupinu“ ZWAN, jejíž debut „Mary Star Of The Sea“ ze začátku roku 2003 jsem i díky slušnému úvodnímu singlu „Honestly“ s napětím očekával. Bohužel se moje představy zdaleka nenaplnily, deska není špatná, ale ani nijak zázračná. Je to šedivý průměr. Stylově se pohybuje spíš v powerpopových a poprockových vodách. Sestavu doplnily kytaristé David Pajo z kapely SLINT a Matt Sweeney z CHAVEZ, zajímavá postava pak obstarávala basové linky – Paz Lenchantin. Ano, to je Paz z A PERFECT CIRCLE, kteří v té době připravovali svojí druhou desku „A Thirteenth Step“, kde se v sestavě objevil kdo? Ano, James Iha. Hudební svět je malý, že? Každopádně ZWAN měli krátké trvání, už v průběhu turné k desce je Billy rozpustil. V roce 2005 pak Billy vydal svojí první sólovku „TheFutureEmbrace“, kde se opět vydal cestou elektronických zvuků. THE SMASHING PUMPKINS byli minulostí a nic nenasvědčovalo, že by se to mělo změnit.

13.12.2025	Diskuse (0)	Tomáš