THE SMASHING PUMPKINS - Gish

90%

Billy Corgan je bezpochyby mozkem a duší THE SMASHING PUMPKINS. Mě ale vždy více zajímalo tepající srdce. A tím je Jimmy Chamberlin. Fantastický bubeník, bez kterého by kapela nikdy nebyla úplná, který její muziku posouval ještě o krůček blíže k dokonalosti. Je v mém all time TOP5 bubeníků a nikdy z něj nevypadne. Prošel si různými životními zvraty, naštěstí své démony přemohl a vrátil se krýt záda Billymu. Tato dvojice je bezpochyby základní kostrou kapely, která stála v čele alternativní revoluce začátkem devadesátých let a která i dnes, po více než třiceti letech dokáže přicházet se zajímavými alby.

Chicago, rok 1988. Mladík Billy Corgan pracuje v obchodě s deskami, kde potkává kytaristu jménem Jamese Iha, se kterým spáchají kapelu. Pojmenují se THE SMASHING PUMPKINS, Billy jako šikovný multiinstrumentalista si bere na starost basu a o rytmus se stará bicí automat. Jejich tvorba má blízko k psychedelickému rocku a ke smutné gotice dle vzoru THE CURE, automat tomu pak dodává i nádech elektroniky podobně jako u britských NEW ORDER. Po jednom z koncertů se Billy seznamuje s D´Arcy Wretzky, ze které se vyklube basačka, po jejímž nástupu do kapely se Billy může vrátit ke kytaře. O pár měsíců později pak společný kamarád Billymu dohodí Jimmyho, který už od svých patnácti let hraje s různými kapelami, dokonce se kvůli tomu vykašlal i na studia. Akorát že je to kovaný jazzman, který kromě toho má blízko ještě k latino a brazilské muzice, ale prakticky nezná alternativní rock. Kdo se učil řídit na Škodě 120, zvládne každé auto. Kdo umí bubnovat jazz, zvládne určitě alternativní rock. Jimmyho styl ale do songů vnáší novou úroveň dynamiky, spoustu energie a tvrdosti. Uplakaný, ponurý, „smutný“ rock se pod údery jeho paliček v přímém přenosu mění ve výrazně živější a agresivnější formu života. První společný koncert finální sestavy nese datum 5. října 1988. Pak už věci hýbaly relativně rychle kupředu. První singl „I Am One“ vydali na lokálním labelu, další „Tristessa“ už pod značkou SubPop. Bylo to zároveň jejich první setkání s Butchem Vigem, v jehož studiu dva songy na singl za dva dny nahráli. Vzrůstající popularita souboru vyústila ve smlouvu s nezávislým labelem Caroline Records a budget 20 tisíc dolarů na nahrání debutu. Protože si s Butchem sedli, bez váhání se vrátili na místo činu do Smart Studios v Madisonu, Wisconsin. V prosinci 1990 se pustili do práce.

Mezitím si už Dýně stihli vytvořit specifickou vlastní hudební tvář. Ačkoliv je Chicago třetím největším městem v Americe po New Yorku a Los Angeles, z pohledu hudební scény bylo vždy v jejich stínu. Díky tomu zde vyrostla unikátní hudební kultura, která si jela po vlastní ose a nebyla až tak moc ovlivněna tím, co se děje v populačně-kulturních centrech na pobřežích. Dýně do své tvorby promítali výrazný psychedelický element, který se jasně projevoval i v jejich oblečení v té době. Vypadali jako parta moderních hipíků. Zároveň měli blízko k shoegaze, kdy zejména album „Loveless“ od MY BLOODY VALENTINE silně ovlivnilo Billyho tvorbu. Ten měl ale zároveň rád i BLACK SABBATH, takže ani tvrdší hardrockové, někdy až téměř metalové elementy nebyly výjimečné. No a protože obecně v té době nastupoval u mladé generace hudebníků do popředí alternativní rock v různých formách a podobách, ani Dýně se mu nevyhýbali. V jejich tvorbě se zajímavým způsobem prolínají všechny výše zmíněné vstupy.

Písně mají často velice košatou strukturu, kde jednotlivé kapitoly oscilují na úplně opačných pólech. Chvíli se na nás valí intenzivní alternativní rock, někdy až s metalově tvrdými pasážemi, aby se za okamžik převtělil do zasněného, klidného a na ornamenty plného kytarově ambientního rozjímání. Je to jak jízda na horské dráze, plná překvapení, zatáček, pádů do hlubin, výbuchů euforie ale i absolutního uvolnění. Při psaní písniček prý Billy experimentoval s LSD. Dávalo by to smysl. Tím vším nás provází jeho unikátní hlas, který svým specifickým zabarvením a kvílivým a drásavým výrazem nemusí nutně každému vyhovovat. Ať už ho milujete nebo nenávidíte, jedno se mu musí nechat - Billyho zpěv si s nikým nespletete.

Když už jsme u Billyho. Nebyla to jednoduchá povaha. Snoubil se v něm mimořádný hudební a skladatelský talent, jako hráč kromě bicích (to nepotřebuješ, když máš v kapele monstrum jménem Jimmy) zvládal velmi fundovaně i další nástroje, a ještě navíc byl perfekcionista s velice jasnou představou, jak by měla jeho hudba vypadat. Na druhou stranu měl silně dominantní sklony, nebyl právě mužem kompromisů a ani jeho psychická stabilita nebyla bez výhrad. Každopádně kromě songu „I Am One“, kde je jako spoluautor uveden i James Iha, je debut kompletně jeho dílo. No a teď se toto velké ego v Madisonu potkalo s dalším specifickým týpkem Butchem Vigem. Ten sice působí jako nekonfliktní miláček, ale jeho posedlost dokonalostí při nahrávání je snad ještě extrémnější než Billyho. Přesto, že si tihle dva hodně sedli, nemohl být v jejich startovací pozici při natáčení větší rozdíl. Billy sice přesně věděl, jak má nahrávka znít, ale jeho zkušenosti ze studia byly limitně blízké nule, a i jako hráč se řídil více citem a instinktem, než pravidly hudební vědy. Butch naopak vůbec nezasahoval do hudebního konceptu a kapelu nikam netlačil, ale zakládal si na tom, aby cokoliv co nahrají, znělo perfektně. Nástroje dokonale naladěné, party zahrané bez chyb, zpěv v tónině. Takže zatímco Billy věnoval spoustu času hledání ideálního zvuku jednotlivých nástrojů, Butch pak trval na perfektním provedení. Příklad. Ve skladbě „Rhinoceros“ zpívá Billy v ambientní pasáži zasněně „she knows, she knows“. Nahrávali to osm hodin! Butch nutil Billyho zpívat tuto část dokola, než byl konečně spokojený. Přitom taková blbost že?

Je zajímavé, že Billy cíleně nechtěl, aby měla nahrávka mohutný a velký studiový zvuk. Právě naopak. Chtěl jí mít velice suchou a živou, něco, co vás udeří přímo do ksichtu. Líbila se mu produkce Ricka Rubina, který měl právě tento specifický rukopis. Ono ve finále ani Butch od toho neměl daleko. V té době byl pořád v undergroundu se pohybujícím „malým“ producentem, který sice měl už slušné jméno na alternativní scéně, ale rozhodně nepracoval na žádných mainstreamových deskách. Jak mám rád práci Steva Albiniho, tak Butche mám ještě radši. Na rozdíl do puristicky syrového Albiniho se totiž nikdy nebránil využívat možnosti studia, ale zároveň dokázal zachovat živelnost kapel, i když už zněly skutečně jako „produkované“ a ne jen „nahrané“. Zpátky k debutu „Gish“. Zmíněný budget dvacettisíc dolarů postačoval asi na dvacet nahrávacích dní. Díky průtahům při hledání ideální zvuku a nahrávání co nejvíc dokonalých partů bylo brzo jasné, že to nebude stačit. V rámci jedné z krátkých pauz proto Billy otevřel toto téma s lidmi z vydavatelství. Když jim přehrál ukázky z dosud připravených skladeb, bez váhání mu schválili navýšení rozpočtu o dalších desettisíc dolarů. Už tady ale najdeme kořeny velice kontroverzního počínání Billyho, které nemohlo mít ani teď, ani do budoucna, žádný pozitivní efekt na fungování kapely samotné. Když totiž některé party Jamese a D´Arcy nebyly na odpovídající kvalitativní úrovni, Billy neváhal vzít do ruky jejich nástroje a nahrát je znova sám. Na jednu stranu velké uznání za jeho technickou virtuozitu a talent, na druhou stranu, jak se ti dva asi tak měli cítit? Tím, že jsme u debutu, kde byla celá kapela pod silným stresem, neznali finesy studiové práce a tak nějak se všichni učili, to prošlo ještě bez větších konfliktů. Billy se v jednom videu na YT sice obhajuje, že i demo nahrávali více méně jen s Jimmym, protože ostatní neměli čas, náladu nebo motivaci, takže teď dělal vlastně to samé, ale tak nevím no.

Album otevírá parádní beat Jimmyho bicích. Krásně dunivé kotle, jasný a přímočarý rytmičák. Následně se přidává riffující basa, téměř shoegazově rozplizlé kytary a když kapela usoudí, že jsme připraveni, napere do nás hlavní riff. „I Am One“ osciluje mezi tvrdšími, téměř glam metalovými pasážemi a více alternativnějšími polohami, aniž by ztrácel svůj živočišní drive. Billyho přihodí navíc i slušné psychedelické sólo. Singl „Siva“ je ještě lepší. Fantastický zvuk nosného riffu, kombinovaného s dalším téměř metalovým kytarovým elementem je neodolatelný a definuje typický zvuk kapely. Song je košatější, s několika až dream popově pojatými ambientními pasážemi, z kterých se ale vždy prudkým útokem vrací do hlavní nosné linky. Asi nemusím zmiňovat Jimmyho, který jede jak atomový reaktor, kterému se zaseklo chlazení. Zmiňovaná „Rhinoceros“ je více než šestiminutový epos na pomezí rockové balady, psychedelického blouznění a shoegazového vlnění. „Bury Me“ je hozena více do groove alternativního rocku, opět včetně skvělé instrumentální pasáže, kdy se kolem drtivé rytmiky můžou kytary vyblbnout do syta. „Crush“ je slaďákem, ne úplně špatným, ale řekněme že ani ničím výjimečným. „Suffer“ pak více experimentálnější kousek, opět spíše na zpestření, než že by to byl rozený hit. „Snail“ nás naopak vrací do první ligy songwrittingu. Pomalu bobtnající kousek má grungový nádech, rozmáchlou strukturu a kouzelně nostalgickou atmosféru. Slušná je i „Fristessa“ s typickým vláčným riffem opět mířícím do více groove poloh. „Window Paine“ je dalším psychedelickým kouskem, který se soustředí více na instrumentální orgie než melodickou strukturu. Jemný, téměř indie folkový nebo dream popový kousek „Daydream“ sice zpívá D´Arcy, ale autorem je Billy. Song inspirovaný MY BLOODY VALENTINE je obohacen jemnou orchestrací a stylově ukončuje desku. Billy jí původně chtěl nazpívat sám, ale byl už tak vyčerpaný z nahrávání, že to nabídnul právě D´Arcy, a jak sám po letech říkal, klaplo to perfektně. Já jen dodám, že D´Arcy možná není geniální zpěvačka, ale její hlas má zajímavou barvu, který písničce dodal atmosférické kouzlo.

V květnu 1991 se „Gish“ dostává na pulty obchodů. Stává se tak jakýmsi předvojem alternativní revoluce, která se pak naplno rozhoří koncem léta a začátkem podzimu toho roku. Album sbírá pozitivní recenze a stává se malou senzací v alternativních kruzích, univerzitních rádiích a má i slušné prodeje. Za první rok se přehoupnou přes stotisíc kopií, postupně se dopracuje v Americe až ke Zlaté desce. Po vydání alba následuje intenzivní čtrnáctiměsíční turné, na kterém předskakují třeba RED HOT CHILLI PEPPERS, JANE´S ADDICTION nebo i GUNS´N´ROSES. Sice se jim díky tomu daří oslovit nové fanoušky a vybudovat si silnou pozici na alternativní scéně, ale zároveň to má zničující dopad na jednotlivé členy kapely. Začněme hned tím nejtragičtějším. Jimmy spadl hluboko do spárů drogové a alkoholové závislosti. Bude se to s ním táhnout několik dalších let a vyústí to až v jeho vyhazov. Billy se pro změnu potýká s depresemi, bydlí v garážích a píše nové písně pro další album. James a D´Arcy si spolu začnou, nedopadne to a v průběhu turné pak procházejí nepříjemným rozchodem. Jak už to tak často bývá, z něčeho velice nehezkého, téměř až tragického, ale může vzniknout něco krásné, někdy až geniální. Jestli to bude i případ Dýní uvidíme za týden.

08.11.2025	Diskuse (0)	Tomáš