THE ROLLING STONES - Foreign Tongues

80%

Asi zde není nutné přibližovat tvorbu legendárních Britů, neboť každý kdo kdy THE ROLLING STONES poslouchal, záhy velmi dobře věděl, co od této kapely může očekávat. V pozdní fázi své kariéry, pokud Stouni vyloženě necítili přetlak tvůrčích inspirací, tak prostě neplýtvali svým časem na práci ve studiu. Nahrávky u nich nyní vznikají, jen když jsou si Jagger s Richardsem jistí potřebnou mírou kvality, a z toho tedy plyne, že v jejich případě nejsou obavy z nedobrého výsledku nutné. Stejně jako před třemi roky spojili síly s mladým americkým producentem Andrewem Wattem (má za sebou v poslední dekádě již produkci alb takových veličin jako Iggy Pop nebo Ozzy Osbourne), gruntovním křisitelem a omlazovačem vyznění řady legendárních rockerů. No a protože minule spolupráce s o dvě až tři generace mladším hudebníkem nedopadla vůbec špatně, pokračuje i nyní. Výsledkem je opět tradiční rock´n´roll Stounů napraný mladickým feelingem.

Po úspěšné předchozí desce „Hackey Diamonds“ z roku 2023 nyní tedy veteráni rocku již po třech letech zatoužili po zvěčnění zbrusu nové várky svých skladeb. Na ně opravdu velmi rychlé tempo, neboť právě minulá deska přeťala u nich osmnáctiletou tvůrčí pauzu stran autorské hudby. Pestrá novinka nakonec dostala název „Foreign Tongues“ a vlastně velmi dobře navazuje na to podstatné z historie THE ROLLING STONES. Album je svěžím konglomerátem několika etap a stylových proudů jejich tvorby, přičemž zásadní zůstává blues-rockem a špinavou velkoměstskou ulicí prostoupená první polovina sedmdesátých let. Kapela se však vůbec nebrání pestřejšímu pojetí, o čemž svědčí využití spousty nástrojů, zvukových vrstev, či vkusně dávkovaných aranžérských doplňků. I tak lze potvrdit, že Jagger a spol znovu přesně věděli, co má reprezentovat značku jejich kapely a boogie a blues-rockové základy pouze sami rozjasnili prvky z jiných hájemství populární hudby. Někde došlo na retro-tanečnější vyznění včetně mrouskavých falzetů a švitořivých groovů odkazujících na prostředí funku, jinde jsme naopak dostaly vlivy dřevnosti amerického folklóru, blues a country.

O skladatelskou stránku se znovu dělí především dvojice Mick Jagger a Keith Richards, i když první jmenovaný dnes vlastně zastupuje dominantnější porci nápadů. Druhý kytarista Ron Wood rovněž nezůstává úplně stranou a jeho podíl sebou nese třeba skladba „Mr.Charm“, jež pojednává o postavě jakéhosi společenského manipulátora (v Jaggerově textu je navíc narážka na Elona Muska). Jde o jednu z nejklasičtějších vypalovaček Stounů na nové desce, kterou pohánějí důrazné riffy Rona i Keitha a poté i jejich sólové dialogy. Po smrti Charlie Wattse zůstává za bicí soupravou Steve Jordan a odvádí znovu parádní práci, kdy masivnější beat umocňuje přímočaré vyznění současných rockových dusáren. Jedna z těch nejlepších má jméno „Never Wanna Lose You“ a reprezentuje dravější a nekašírovanou podstatu STONES. Novinku hodnotím o něco lépe než předchozí počin, kterému jsem tehdy udělil známku velmi nestřízlivých 90ti% a dnes jej slyším zhruba na poctivých 70%. Novinku vnímám ve výsledku nakonec lépe, ale přehnaně pozitivní již nebudu.

Vraťme se k nahrávce. Velmi silně se mi jeví hned začátek novinky, kdy kolekci zahajuje pestré sedmdesátkové boogie, které na mne působí, jakoby vzniklo v dobách členství kytaristy Micka Taylora - „Rough And Twisted“. Song to je, ve své pohodově rozevláté poslouchatelnosti, naplněný nejen vášní, ale především vrstvami nástrojů, všemožnými vstupy kytarových sól, slide-kytarovými pazvuky, saxofonem, harmonikou či barovým piánem, a funguje prostě znamenitě. Výborně působí rovněž pilotní singl „In The Stars“, který svou rytmickou podstatou a odlehčeným riffováním Keitha Richardse trochu připomene nejen někdejší velký hit „Start Me Up“ z počátku osmdeesátých let, ale uvědomuji si u něho, proč se právě Stouni stali kdysi dávno velkou inspirací pro další rockovou legendu, AEROSMITH.

Jemnější pop/rock „Jealous Lover“ je vyložená jaggerovina vycházející z funky a taneční podoby THE ROLLING STONES, takže evokuje spíše éru alb jako „Black N´Blue“. Nevím jaká kouzla Andrew Watt s kapelou využíval ve studiu, ale vše zde působí, jakoby song nahrála spíše grupa třicetiletých muzikantů v životní formě. Překvapí Jaggerovy falzety, ale i zanícení a náboj, jaký byl kdysi patrný u černošských hudebníků z Motownu. Zdá se to být neuvěřitelné, ale unavenost tyto osmdesátileté rockery obchází velkým obloukem. O tom, že máme co do činění s temperamentní a pestrou sbírkou však svědčí i jiné songy, např. Keithem odzpívaná „Some Of Us“, která je poctou kořenům blues, svižnější rockerská jízda „Divine Intervention“ nebo naopak chytlavější poetická věc „Covered in You“, ve které si zahrál na basu dokonce sir Paul McCartney.

Mírnější polohy současných THE ROLLING STONES reprezentují na blues a country orientované věci - „Ringing Hollow“ nebo „Back In Your Life“, přičemž právě z druhé jmenované by se časem mohl rovněž stát jednoznačný hit. Celé album uzavře předělávka od Chucka Berryho, která nese název „Beautiful Delilah“. Jde o jednu ze dvou coverzí na desce, ta druhá a o něco modernější má jméno „You Know I´m No Good“ a pochází z repertoáru Amy Winehouse. Z mého pohledu jde o další povedenou sadu rock´n ´rollu, která nedělá portfoliu anglické legendy ostudu, ale naopak umocňuje u posluchače vitální dojem z jejich hudby. Za mne je tohle prostě povedená věc.

21.07.2026	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz