THE PROSTITUTES - Inevitably Delayed

80%

Deset let uběhlo od poslední desky pražských postpunkových THE PROSTITUTES. Nový singl na jaře a comebackové koncerty naznačovaly, že by nemuselo zůstat jen u jednorázových vzpomínek. Komplikované vztahy v kapele se srovnaly a převážila chuť znova společně tvořit muziku a koncertovat. Nevím komu za to poděkovat, jestli nějaké vyšší moci nebo člověku z masa a kostí, ale děkuji! THE PROSTITUTES byli tak specifický zjev na české indie scéně, že jejich absence i po těch letech byla pořád bolestivá.

„Inevitably Delayed“ je navýsost aktuální materiál. Vyzrálý, sebevědomý, ze kterého srší pozitivní přístup. Vzniknul proto, že to kapela chtěla, nikdo je do ničeho netlačil. Užívají si obnovené fungování, baví je spolu jamovat a tvořit nové songy. K tomu koncertování, kde je generační rozpětí fanoušků, jak jsem sám viděl v pražském Roxy, skutečně pestré. Nechtěli usnout na vavřínech a proto zvolili správného producenta, který jim měl pomoci udělat desku znějící současně. Matěj Belko. Poslední dobou se mi zdá, že dělá snad všude a všechno. Hraje, produkuje, aranžuje, recenzuje. A všechno to dělá skvěle. Na české scéně mám pár jmen, u kterých je téměř 100% jistota, že když v tom mají prsty, tak se mi to bude líbit. Dušan Neuwerth, Amák a teď i Matěj Belko. Myslím, že bude mít lví zásluhu na tom, jak album zní. Postpunk, který je z filozofického principu vlastní definice studený a odtažitý, neosobní, někdy až bezpohlavní, tady zní hřejivě, hladivě a navýsost osobně. A pořád přitom na první dobrou víte, že je to postpunk. I když samozřejmě moderní. Jo, a točilo se v Golden Hive u Amáka. Tohle vážně nemohlo dopadnout jinak než dobře.

THE PROSTITUTES se nikdy nebáli elektroniky a na všech albech jí v docela velké míře i používali. Na tom se nic nezměnilo. Třeba otvírák „We Are Not Alone“, který kapela chtěla dokonce použít jako první singl, to je song někde na pomezí synthpopu a elektronické muziky. Naštěstí jim to Matěj Belko rozmluvil. Díky bohu, že někdo chápe, co všechno musí producent taky dělat. Píseň sama o sobě není špatná, nese v sobě typickou auru kapelní tvorby, má zajímavé vnitřní pnutí a specifickou melodiku, podle které okamžitě poznáte, že jsou to THE PROSTITUTES. Ale není to na první singl, kór ne na comebackový po tolika letech. Zato druhý song „Skid Row“ je přesně z té kategorie, ve které je kapela nejsilnější. Vynikající indie postpunk, zajímavé kytarové vyhrávky, jasná basa, tvrdé bicí, trochu náladové elektroniky na podbarvení atmosféry. Kapela zní neskutečně pevně a sehraně, se silným tahem na branku. Jakoby zde ani nebyla ta mnohaletá pauza. Mírně temnější nálada songu vysloveně padne a je v dokonalé harmonii s precizním a vyzrálým zpěvem Adriana T. Bella. Ano přátelé, tohle je benchmark pro moderní a dospělý indie postpunk. Rychlejší kousek „Breaking The Light Of Day“ připomene ranní tvorbu kapely, včetně Adrianova charakteristického frázování. Parádním kouskem je „Everybody´s Crazy“, další kousek s typickým rukopisem z prvních alb. Intenzivní song plný napětí šikovně kombinuje tajemnější klidné pasáže s vybuchujícím refrénem. Můžeme si naplno vychutnat výborný zvuk a perfektní mix, kde jsou všechny nástroje jasně čitelné a v konkrétních pasážích systematicky vystupují do popředí, aby nekompromisně zdůraznili svoje poselství. Ať jsou to bicí při přechodech, kytary při sólech, basa nebo synťáky při vytváření atmosféry. Další odbočkou směrem k elektronice, tentokrát s jemným trip-hopovým nádechem je „Karma Police“. Melodicky to není špatné, být to ale v kytarovém hávu, asi by se mi to líbilo víc. Zato titulní „Inevitably Delayed“ je přesně dle mého gusta. Na první dobrou trochu nenápadný song, který se ale s opakovanými poslechy krásně otevře a postupně ukáže svojí vnitřní sílu. Dramaturgicky relativně jednoduchý, pomalu vtahuje do svého nostalgického světa, který nás nakonec úplně pohltí a z kterého se nám vážně nechce vracet do reality. V první části jednotlivé nástroje jen velice opatrně dávkují svojí přítomnost, možná aby nás předčasně nevystrašili, ale v závěrečné třetině se to parádně vše rozjede do dramatického finále. „Psychosis“ přesně odpovídá svému názvu. Psychotická atmosféra, špinavé zkreslené kytary, nervózní rytmika. Experimentálnější a zároveň velice povedená věc s lehkým přesahem do industriálu. Závěrečná „Take Me Or Let Me Go“ začíná synťákovým intrem, který nemá daleko k slovenskému BANKETU z konce osmdesátek. S první refrénem se ale přidávají kytary a je z toho opět moderní kousek v pohodovější atmosféře. Adrian byl vždy skvělý zpěvák s unikátní barvou hlasu a specifickým pěveckým stylem. Už na jarním koncertu jsem si všiml, jak je jeho zpěv sebejistý a vyzrálý. Je klidnější, ale o to silnější, než v minulosti. Dalo by se říci, že profesionální ve všech detailech. A přesně tak působí i z desky. Je tím pevným bodem vesmíru THE PROSTITUTES, kolem kterého osciluje celá kapela a vytváří spolu s ním kouzelné univerzum. Drží se svého osvědčeného rukopisu, který dále evolučně rozvíjejí. Velkou devizou je zasazení aktuální tvorby do moderního zvuku. Přesně tak totiž má znít legenda – nekompromisně a dominantně.

Když kapela oznámila, že pracuje na novém albu, doufal jsem, že se jim povede slušný návrat. A povedl se jim skvělý návrat. Je to skutečně velmi silný materiál, který zdobí špičkový zvuk i produkce, nebojím se říct, že světového formátu. Jak kapela zmínila v jednom rozhovoru, ve svém věku a pozici už nemají ambice prosadit se v zahraničí. Chtějí si užívat aktuální konstelaci – hraní pro radost. A já jim rozumím. Všichni mají vlastní životy, rodiny, práci, a hudba je vlastně jen koníček. A prosadit se venku by znamenalo investovat spoustu snahy, času a prostředků. Takže zůstaňme u toho, že máme tady doma kapelu světového formátu, kterou nám ostatní můžou závidět.

22.10.2025	Diskuse (2)	Tomáš