THE PALE WHITE - Inanimate Objects Of The 21st Century
Neuplynul ještě ani rok, a THE PALE WHITE jsou zpět. Po výborné loňské desce „The Big Sad“ (psal jsem recku, jestli chceš případně doplnit link) vypustili novinku s podivným názvem, který by se dal přeložit zhruba jako „Neživé objekty 21.století“. Název to není náhodný. Zrcadlí v sobě jednak témata, kterým se kapela na nové kolekci věnuje, jednak i posun ve zvuku a náladách písniček samotných.
Bratři Hopeové se nechali inspirovat dnešní dobou, která je extrémně rychlá. Proto na nic nečekali a taky rychle přišli s novou deskou. Cíleně jí připravovali jako „zlého bratříčka“ loňské alba, které je uhlazenější, melancholičtější a proti aktuální desce skutečně působí jako ten „hodný a slušný“ sourozenec. No ale když se věnujete tématům spojeným se zlověstným nástupem technologií, které začínají zasahovat do všech oblastí našich životů, tak to skutečně nemůžete pojmout jako pohodový pop rock. AI, drony, hologramy, virtuální reality, kryptoměny…. Všechno je to fascinující a děsivé zároveň. V době a prostředí této nové technologické revoluce se z nás stávají neživé objekty, jimi ovládnuté a plně kontrolované. Ale abych vás zbytečně nestrašil. Nepůjde o žádnou kolekci avantgardně šílených a neposlouchatelných songů, které by byly vstupenkou do areálu Bohnic i mimo festival Mezi Ploty. Kapela prostě přitvrdila, zvuk je špinavější, songy údernější. Pořád ale staví na základech poctivého moderního britského alternativního rocku, který šikovně doplňuje tu stoner rockem, jindy moderním grungeovým přelivem, nebo i garáž rockovou špínou. Je tu více riffů a zemitější zvuk. Když se nad tím zamyslím, deska se zvukově i atmosférou nenápadně vrátila do doby debutu „Infinite Pleasure“ (2021), který byl navíc ještě i příjemně syrový.
Co teda THE PALE WHITE v Blank Studios doma v Newcastle Upon Tyne tentokrát upekli? Začnou hezky hutně s „Moth In The Headlights“, která je evidentně inspirovaná typickým groovy stylem a stoner zvukem legendárních QUEENS OF THE STONE AGE. Adam Hope má ale na rozdíl od Joshe Hommea jemnější a méně flegmatický hlas, čímž vytváří zajímavý kontrast proti jinak drsnému zvuku skladby. Jeho brácha Jack Hope za bicími má v nových písničkách možnost hrát agresivněji a využívá to naplno. Rytmika je pevná a sevřená, bicí mají fantastický zvuk, jasný a čitelný a v mixu jsou hezky vytažené. „Float Away“ je rychlejším alternativním rockem, který sází zejména na jasnou a přímočarou melodickou linku a skvělý šťavnatý zvuk kytar. Plychedelicky-glam rockový náboj žene kupředu experimentálnější kousek „Gobekli Tepe“, což je jedno z nejstarších archeologických nalezišť v Turecku, datující zdejší stavby až někam k 10.tisíciletí před naším letopočtem. Nevím, proč tuto skladbu dali v playlistu až tak vysoko, protože kvalitativně patří spíš k těm slabším, i když její mantrická repetitivnost je minimálně nakažlivá. „Absolute Cinema“ je poctou velkým filmařům a obecně kultuře promítaní bijáků v kinech. Je to euforické vzpomínání na nabité sály, které s napětím čekaly na každou novinku na plátnech. Divočejší skladba se špinavým zvukem je plná různých krátkých sól i téměř noiseových vsuvek. Hloubavá „Oh Brother“ nás zvukově přesouvá do glamových sedmdesátek. Klávesy dodávají mazlavé podkresy na pozadí nervózně pulzující rytmiky.
S příchodem refrénu se ale song mohutně nadechne a rozkvete do velkolepého klasického rocku. Další porci groove v stoner stylu dostáváme s „Medusa“, která se šikovně vlní mezi agresivnějšími a jemnějšími polohami. Utahaná „Carpe Diem“ nám může lehce připomenout RADIOHEAD. Má taky tu specificky podivnou atmosféru, kdy nevíte, jestli je ten song smutný, veselý, nebo jen totálně divný. Jednou z jemnějších skladeb je pak „Mannequin“, která boduje melancholickou atmosférou. Albu pak už ke konci lehce dochází dech. „This Fascination“ a „Dissapoint Me“ nejsou špatné, ale ani ničím výjimečné skladby. Zato závěrečná balada „All I Have To Do Is Dream“ je opět trefou do černého. Minimalistický začátek, procítěná orchestrace, šedesátková melodika včetně vokálních harmonií, to vše zní historicky i moderně zároveň. A i když se pak konečně skladba mírně rozjede, pořád si uchovává svojí hypnotickou náladu, stimulovanou sonickými kytarovými vstupy z pozadí a neklidnými bicími.
Jak teda dopadl přímý souboj aktuální a předchozí desky? U mě to o fous přece jen vyhrává „The Big Sad“, který je trochu hitovější a má neskutečnou, zasněně melancholickou náladu. „Inanimate Objects…“ je ale taky moc povedená, v pohodě poslouchatelná deska bez slabších míst. Má propracovanou produkci, spoustu zajímavých nápadů a rozhodně kapelu posouvá dál a upevňuje její pozici v rámci britské rockové scény.
| 04.05.2026 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
