THE OCEAN - Solaris

80%

Drtící riffy, majestátní plochy, atmosférické vrstvení, barevné palety, nepravidelná metra, velkolepá témata. Němečtí THE OCEAN se už čtvrtstoletí pohybují na špici post-metalu, kde podle mého názoru okupují tu vůbec nejvyšší příčku. Méně repetitivní a pestřejší než jejich souputníci si vždy inspiraci brali také z progu a v poslední době i z elektroniky. Nikdy nestáli na místě, vždy se pohybovali kupředu, ale zároveň si trvale ponechávali dostatek osobitého DNA, ze kterého povstávaly jednotlivé položky jejich diskografie. Ač chameleonští, tak stále charakterističtí. Tímto způsobem pokračují i na nejnovější řadovce „Solaris“.

S THE OCEAN mám jakési zvláštní intimní spojení, které nemám s žádným jiným hudebním tělesem. Nejde jen o to, že obdivuju jejich hudbu, tohle pouto jde dál. Máme totiž stejné koníčky. Jsem milovník vody, moře, potápění, plachet a vodních sportů i žrout informací o přírodě. Album „Pelagial“ (2013) alias odysea mořských hlubin se trefilo do mého vkusu nejen hudebně, ale i filozificky. Dvojalba „Phanerozoic I: Paleozoic“ (2018) a „Phanerozoic II: Mesozoic/Cenozoic“ (2020) se zas protnula s mým největším koníčkem: paleontologií. Novinkou „Solaris“ se tohle naše vzájemné prolínání pokračuje. Solaris od polského spisovatele Stanislawa Lema je už od dětství jednou z mých nejoblíbenějších knih. Jde opět o zkoumání toho, kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme. THE OCEAN toto hledačství provozují v hlubinách moří, v dávné minulosti i vesmírných dálavách. Na pozadí jiných druhů: tajuplných ryb a korýšů pod hladinou, dávných zkamenělin nebo mimozemského života. THE OCEAN jsou vlastně jacísi filozofičtí biologové, kteří básní o světech, které nejsou naše, ale které tomu našemu lidskému nastavují zrcadlo.

Chybělo jen málo a nová deska vůbec světlo světa nespatřila. Po vydání elektronikou ovlivněné „Holocene“ (2023) a následujícím turné se kapela ocitla na rozcestí. Takřka všichni dlouholetí členové se rozhodli dát souboru vale, včetně skvělého vokalisty Loica Rossettiho, fenomenálního bubeníka Paula Seidela nebo Petera Voigtmanna, jehož klávesové struktury tvořily páteř Holocénu. Nějaký čas bylo okolo souboru ticho a pesimisté se báli úplného konce. Kapelník a ústřední skladatel Robin Staps a zůstavší basista Mattias Hägerstrand ale zatáčku vybrali, obklopili se novými spoluhráči a z popela povstal dost jiný Oceán. Za mikrofon se nově postavili hned dva vokalisté. Jednak Ital Enrico Tiberi, jednak Číňanka Lane Oshi. Vůbec poprvé tak má skupina i zpěvačku. Přišli také hned dva další kytaristé. Australan Marco Gennaro a Francouz Emmanuel Jessua, jinak frontman HYPNO5E, které mají THE OCEAN pod svými křídly v rámci svého labelu Pelagic Records. Za bicí pak usedl Španěl Jordi Farré. Skutečně internacionální a pozoruhodná sestava. Tak jak bývá u kapely zvykem. Výsledkem je „Solaris“.

Solaris vydal Stanislaw Lem v roce 1961 a zabývá se jeho oblíbeným tématem, tedy obtížnému porozumění mezi různými formami života i lidmi mezi sebou navzájem. Jde o příběh psychologa Kelvina, který přistává na planetě Solaris obývané živým a vysoce inteligentním oceánem (sic!), se kterým lidé nejsou schopni vejít v jakýkoli smyslupný kontakt. Odpovědí oceánu na poslední z těchto pokusů je, že na základě tužeb a traumat kosmonautů vytvoří živé odrazy jejich vzpomínek, se kterými je konfrontuje. Kelvin tak pod vlivem oceánu znovu potkává svou dávnou lásku a snaží se porozumět nejen zvláštnímu mimozemšťanovi, ale zejména i sám sobě. Kniha byla třikrát zfilmována, nejlépe Andrejem Tarkovským v roce 1972. V posledních letech se dostává z nějakého důvodu opět do módy, když byla minimálně v šesti různých adaptacích předvedena na divadelních prknech a čtyřikrát se dokonce stala inspirací k opeře. Intimní dramatické scény a Lemovy dušezpyty k opernímu zpracování skutečně vybízí…

Jsou také ideální potravou pro Stapsovy jako obvyklé velkolepé tematické a hudební hrátky. Přestože se kapela zcela proměnila, její ideová páteř zůstala nezměněná, jelikož právě berlínský kytarista byl vždy ústřední tvůrčí figurou a kreativním motorem souboru. Námětově je podobně jako u předchozích desek ústřední látka pro skladatele jen volnou inspirací. Podobně jako hlubiny moří nebo geologická minulosti i Lemova kniha slouží jako podnět, na kterém staví své vlastní myšlenky. Ty by ale byly polskému spisovateli blízké, i když Stapsovy texty nijak neodrážejí konkrétní děj knihy. THE OCEAN pokračují tematicky v látce předchozích desek – odcizení mezi lidmi, odtažitost a necitelnost moderní civilizace, neschopnost komunikace. Někdy zajímavě, jindy spíš banálně. Staps byl vždy silnější v celkovém ideovém pojetí než v samotné hře se slovy. V rozhovorech o Lemovi mimochodem vůbec nemluví, jako inspirační zdroj opakovaně jmenuje Tarkovského adaptaci. Kdo ví, zda ho vůbec četl…

Instrumentální složka desky vznikla prý už v roce 2021, ale jelikož mezitím tehdejší klávesák Voigtman přišel s novými nápady, odložili ji a nejdříve stvořili „Holocene“. Po příchodu nových zpěváků pak soubor začal pracovat na vokálních linkách a dotvořil celý filozofický koncept díla. V některých pasážích je tak přímo cítit, že pocházejí ještě z předchozího „pravěkého“ období kapely, kdy se do toho Staps a spol masivněji a metalověji opírali. Jiné atmosféričtější části zas ukazují víc na recentní elektronické období, které na minulé desce nejlépe reprezentovala skvělá hitovka „Unconformities“ a na novince závěrečná „Milk of My Dreams“ plus outro „51°28’30″S, 73°6’11″W“. Ty stojí na pulzujících syntetizátorových rytmech Thorstena Quaeschninga alias předáka TANGERINE DREAM, se kterými jamovali ve studiu. Zde se svému metalovému rodokmenu kapela vzdaluje nejvíc, ale nejde o cizorodý prvek. Solaris je pod taktovkou slavného producenta Jense Bogrena atmosférická a barevná. Navzdory nástrojové i žánrové pestrosti působí zároveň také přehledně a srozumitelně. Základ většiny materiálu tvoří stále jasně rozpoznatelné oceánovské prvky. Tedy zejména hutné těžkotonážní post-metalové riffy kombinované s různorodými rytmy, v nichž se nováček Farré snaží co nejlépe navázat na Seidelovu práci, což je takřka nadlidský úkol. Farré nedosahuje Seidelovy lehkosti a kreativity ve využívání nástroje, ale přesto jde o velmi solidní bubenický výkon.

Zapadli i oba noví vokalisté. Nevím, jestli šlo o záměr už při jeho výběru, nebo jde o snahu samotného zpěváka, ale Enrico Tiberi jakoby barvou hlasu i schopnostmi z ucha vypadl předchozími Loicovi Rossettimu. Podobně jako on dokáže dát silnou emociální váhu svému přednesu jak v čistých pasážích, tak i v growlu, který je v jeho podání pestrý a silně citově zabarvený. Kdybych nevěděl, že jde o jiného zpěváka, tak bych si myslel, že za mikrofonem nedošlo k žádné změně. Opravdovým plusem je pak druhá vokalistka. Lane Oshi přináší svým chladným a zároveň barevným projevem THE OCEAN zcela novou část palety: ženskou křehkost a naléhavost. Už se těším, jak si toto duo vychutnám naživo. Pod Bogrenovým vedením pak kapela zavelela i k dalšímu rozšíření různorodosti zvuku. Akustická kytara, vibrafon, nejrůznější druhy syntetizátorů a kláves či dokonce trombon metalový spodek nenarušují, ale osvěžují ho.

To vše by nestačilo, kdyby nebyl schopen Staps dodat kvalitní nápady. „Belligerance“, „Ultima Esperanza“, „Simulacra“, „Departure Song“, „Light Pollution“ mají dostatek chytlavých momentů v riffech, melodiích nebo rytmech, aby fanoušky podobného typu hudby zaujaly a zůstaly s nimi na další týdny nebo měsíce. Se sedmdesáti minutami je ale deska příliš dlouhá a v některých pasážích by jí krácení neškodilo. Například první polovina Simulaker je zbytečně natahovaná a celkově by songu slušela větší sevřenost. Vrcholným dílem diskografie THE OCEAN poslední řadovka není, ale jde o důstojné a zajímavé pokračování pro skupinu, jejíž vesmírný orbit se nedávno nebezpečně přiblížil gravitační implozi. Jsem rád, že s námi zůstali a už se těšme na jejich společný koncert s PSYCHONAUT ve Futuru v listopadu.  

30.09.2026	Diskuse (0)	Gazďa