THE MOLOTOVS - Wasted On Youth
Na britské scéně má dlouhou tradici specifická odnož alternativního rocku, která by se zřejmě dala nejvýstižněji nazvat „pub rockem“. Krátké, melodické a úderné songy na pomezí garážového rocku a street rocku, s punkovou estetikou. Žádné velké umění, jde hlavně o zábavu. Nic posh, tohle je muzika pracující třídy, vysloveně dělaná do malých zaplivaných klubů. Za posledních 20 let mi do této škatulky nejvíc pasují THE FRATELLIS, ale v některých momentech sem nemají daleko ani THE LIBERTINES, THE ZUTONS nebo KAISER CHIEFS.
Letošním objevem je pak sourozenecké duo z Londýna THE MOLOTOVS. Co dělají jinak? Co nového přináší na scénu? Dohromady nic. Ale je to svěží, poslouchatelné, slušně živelné. Prostě to baví. Co taky v této stylové škatulce ještě nového vymyslet? Ve finále stačí slušný songwritting a produkce. Vlastně jedna věc by se přece jen našla. Kromě kytaristy a zpěváka Matta Cartlidge je v kapele ještě jeho ségra Issey, která má na starosti basu. A právě její doprovodné vokály jsou něčím novým, co se v podobných spolcích moc nenosí. Ale je to vážně příjemné osvěžení. Člověk by si řekl, že takový téměř nepodstatný detail, ale udělá to sakra hodně. Jo a jsou hodně mladí, pořád teenageři.
Než se dostaneme k muzice, pochválím ještě kapelní estetiku. Líbí se mi jejich osmdesátkový „mods“ image (možná dokonce pozdně sedmdesátkový, sorry jako, ale na módu vážně nejsem expert). Většinou to bývá doménou kapel, které hrají intelektuálně náročnější (dle jejich představy) muziku, tady je to v podstatě ale čistá zábava a legrácka. Nejednou jsem narazil na srovnání s legendárními THE JAM, kteří měli podobnou stylizaci, ale THE MOLOTOVS samozřejmě do své muziky stihli nasát 50 let (neskutečné!) hudebních inspirací, které od doby největší slávy zmíněných punk-new wave klasiků uplynuly. Každopádně zde dostáváme výbušnou směs mladického elánu a nadšení, ve spojení s přirozenou teenagerskou rebelií a chutí hrát muziku rychlou, hlasitou a výbušnou. Nenechme se ale zmást, nejsou to žádné prefabrikované rychlokvašky. Cestu k debutu si poctivě vyšlapali, nebo spíše vykoncertovali. Přes malé kluby a předskakování si postupně budovali svoje jméno a pověst. Už několik let si jdou cíleně za svým, což v kontextu jejich věku musí vyvolat minimálně respekt.
Základem kolekce jsou svižné a nekomplikované vypalovačky, které se rychle propracují k zpěvným refrénům, na koncertech okamžitě rozhýbají fanoušky a za dvě minuty mají hotovo. Sem spadají pecky jako „Get A Life“, „More More More“ nebo „Wasted On Youth“, která má krásně tajemné intro. Jasným hitem je „Popstar“ s lehce otravným sloganovitým refrénem, na druhou stranu tohle si zapamatuje okamžitě každý. „Oasisovský“ odkaz pak kapela rozvíjí ve vláčnějších písničkách posazených do středního tempa, s protáhlými melodickými linkami a poctivým brit-rockovým zvukem devadesátkového střihu. „Daydreaming“ je toho asi nejlepším příkladem, ještě víc se mi ale líbí „Come On Now“, která k tomu přidává zajímavé kytarové vyhrávky s nádechem jižanského rocku. Něco podobného předváděli THE STONE ROSES na své druhé desce, nebo moji oblíbení REEF průběžně celou svou diskografii. Slušná je i „Geraldine“ s nádhernými doprovodnými vokálními harmoniemi a košatější strukturou.
Kapely podobného ražení se často a rádi rochní v hopsavé rytmice, která sice nevybízí přímo k moshpitu, ale dá se na ní hezky zahulákat se sklenicí piva přímo od stolu. THE MOLOTOVS nejsou jiní, „Rhytm Of Yourself“ zní přesně jako taková fotbalová hymna. V podstatě jedinou slabší disciplínou kapely (zatím) jsou slaďáky. Na desce této definici odpovídá v podstatě jen jediný song, akusticky pojatá „Nothing Keeps Her Away“. Nemám k ní co dodat, protože je to přímo definice nudy, nevýraznosti a zbytečnosti.
Obecně se mi líbí zvuk desky, který je moderní i starosvětský (jestli sem už můžeme počítat devadesátky) zároveň. Pak evidentně v rámci vyváženosti sourozeneckého dua (kdo má bráchu-ségru, ten to chápe, vždy všem stejně, jinak se povraždí) si Issey pohlídala, aby v mixu její basa byla pořádně slyšet. A to je dobře. Hraje více než slušně, ale jak už jsem zmiňoval, její tajnou zbraní jsou vokály a doprovodný zpěv. Chválím i Matta samozřejmě. Kromě toho, že je hlavní skladatel, je i celkem kvalitní kytarista. Do relativně jednoduchých a přímočarých songů dokáže propašovat zajímavé vyhrávky, mini sólička a jemné nuance, které skladbám dodávají hloubku a podvědomě je dělají barevnějšími a plnějšími. „Wasted On Youth“ je slušný debut. Nepřepíše hudební historii, ale je svěží, pestrý a nekomplikovaný. A to někdy úplně stačí.
| 15.04.2026 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
