THE HIVES - The Hives Forever Forever The Hives

70%

Nejstylovější a nejvtipnější garáž punkrocková kapela bere svůj předloňský návrat na scénu smrtelně vážně a po dvou letech od poslední desky, vyplněných intenzivním koncertováním, nám předkládá další kolekci svižných vypalovaček ve svém typickém stylu. Když něco funguje, proč to taky měnit, že? Dobrá zpráva je, že na rozdíl od předchozího alba „The Death Of Randy Fitzsimmons“ je nová kolekce kvalitativně vyrovnanější. Zatímco v roce 2023 přišli THE HIVES jednak s parádními, nebojím se tvrdit že i s jedněmi z nejlepších songů své kariéry, zároveň se na zmiňovaném albu nacházelo i několik slepých uliček a nepovedených experimentů. Letošní deska neosciluje do podobných extrémů, je poslouchatelná prakticky celá, ale musíme si přiznat i odvrácenou stranu této konstelace. Geniální songy typu „Bogus Operandi“ nebo „Countdown To Shotdown“ zde prostě nenajdeme. Nechci vás ale zbytečně strašit přátelé, pár budoucích klasik pro nás pětice z malého švédského městečka Fagersta opět připravila. Plus dostaneme všechno to, co od THE HIVES očekáváme – energii, vtip, nadhled, nasazení a zejména pořádnou porci zábavy. Pohodlně se usaďte, THE HIVES přišli převzít scénu a ukázat vám, že jsou vaše nejoblíbenější kapela (no jo no, Howlin Pelle Almqvist má vtipnější průpovídky, ale hlavně, že si rozumíme).

Po zvukové stránce je deska na standardně vysoké úrovni. Nahrávalo se ve Stockholmu, ve studiu Riksmixningsverket, které vlastní Benny Andersson z ABBA. O produkci se postaral Pelle Gunnerfeldt, který je podepsaný i pod předchozím albem, plus s kapelou spolupracoval i v jejich začátcích. Vypomáhal mu však ještě Mike D., člen BEASTIE BOYS, jejichž velkými fanoušky THE HIVES jsou. A dokonce měli ještě i konzultanta, který svými radami a postřehy formoval výslednou podobu desky. A tím nebyl nikdo jiný než Josh Homme z QUEENS OF THE STONE AGE. Jestli si ale myslíte, že deska bude plná samplů, rapových vsuvek nebo stoner rockové atmosféry, tak říkám rovnou, že ne. Nebo možná jen trochu.

„Enough Is Enough“ na nás po krátkém intru vlítne plnou silou v duchu nejlepších tradic THE HIVES. Jednoduchý úderný riff, přímočará rytmika, teatrální zpěv Howlin Pelleho. Tohle umí kapela nejlíp. Dostali jsem to na předešlých šesti deskách už v nespočetných variacích a víte co? Pořád mě to baví! Zpozorním ale hned u následující „Hooray Hooray Hooray“, která zatlačí plynový pedál až na podlahu a ve zběsilém tempu uhání jako o závod. Něco je ale jinak. Zvuk. Lehký stoner nádech to přece jen má, je to zemitější, méně cinkavé. A moc dobré. „Bad Call“ má pomalejší rozjezd, člověk už jí chce odepsat jako průměrnou tuctovku, pak ale naběhne refrén a je z toho najednou skvělý song. Má takovou zvláštní atmosféru, něco, co se nám zatím nechce ukázat, jen podvědomí to registruje. Přijdeme k tomu, nebojte. 

Zajímavým vtípkem je „Paint A Picture“. Zde vařili pejsek a kočička. Jednoduchý vypalovák se v refrénu výrazně zpomalí a mutuje do úplně jiné nálady, řekněme street rockové. Opět se zde objevuje ten vtíravý pocit, že to THE HIVES terazky hrají nějak jinak. Já tam prostě slyším osmdesátky. New wave a indie punk rock kapel jako THE BLONDIE nebo THE CARS. Není to ale žádné retro, spíš jemné nuance, pocity, reminiscence, které vlastně ve struktuře aktuálních skladeb jako celku zmíněné kapely prakticky ničím nepřipomínají, a přesto je tam někde v pozadí vnímáme. Což určitě není výtka. No schválně. Třeba „Legalize Living“ se svými vesmírnými synťáky chytře ukrytými pod osmdesátkově znějícím kytarami. Další skvělý vypalovák „Roll Out The Red Carpet“ se vrací do stoner atmosféry, kterou kombinuje s osmdesátkově rozháraným refrénem. 

Synťáky se opět lehce vynořují v „Born A Rebel“, která jakoby se nemohla rozhodnout, jestli chce být tvrdým punk rockem nebo raději jemnějším post punkem. To následující „They Can´t Hear The Music“ má úplně jasno ve všem. BUZZCOCKS styl, tempo i melodika, co by se na tom dalo zkazit? Titulní skladba, zařazená na úplný závěr alba, je další pocta osmdesátkám. Vtipný text zakomponovaný do vlezlé, ale zároveň příjemné melodie, míří okamžitě do hlavy. K tomu zajímavý kytarový segment na pomezí riffu a sóla, opakující se několikrát a hypnotizující nás z pozadí. A to všechno hozené do tanečního rytmu, tady se s dramaturgií fakt vyřádili. Jako na každé desce, i teď zařadili jednu syrovou lo-fi punkovačku „O.C.D.O.D.“. Beru to jako tradici, ale žít bez ní bych klidně mohl.

Bylo by ale povrchní si myslet, že tohle je jen zábavová kapela, která při koncertech divoce poskakuje, gestikuluje, burcuje a infikuje publikum svou syrovou živočišní energií. Za touto fasádou se vždy schovával pravý punkerský duch vzdoru proti autoritám, pravidlům, tradicím a čemukoliv jinému. A tak je to i teď. Už jen názvy písní jako „Enough Is Enough“ nebo „Born A Rebel“ co to naznačují, v textech to pak Pelle explicitně vykřičí na plné plíce. A v dnešním světě je těch inspirací a zdrojů pro naštvání více než dost.

THE HIVES se rozhodně do důchodu nechystají. Pořád mají energie na rozdávání. Pořád jsou sví, a to je dobře. Takhle je máme rádi, tohle od nich očekáváme. Za dva roky oslaví jejich debut třicátiny. Věřili by jste tomu? The Hives Forever!

22.09.2025	Diskuse (0)	Tomáš