THE HAUNTED - Songs Of Last Resort

80%

Tak tohle je jasná výzva k zopáknutí a doplnění diskografie. Jasně, THE HAUNTED nikdy nenahráli vyloženě špatné album, přestože některé recenze by mohly nasvědčovat opaku. Novinka ovšem řeže nadmíru pěkně. Cítím zde podobnou chemii jako u poslední desky THE HALO EFFECT. Prostě přátelské tvůrčí setkání velezkušených metalových hudebníků 50+, během kterého se nemusí nikomu nic vysvětlovat. Všichni znají svou roli dokonale a vědí, jak do tří-čtyř minut vtěsnat žánrové standardy, tak aby byla výsledkem přesvědčivá píseň. Poslouchám a nedokážu si připustit, že po tolika letech je celý proces vlastně ani nemusí bavit. Vyloučeno! A proč by se vlastně trápili? Pro peníze?:-) Těžko. Vše zní opravdu přirozeně a jednoduše, přestože nahrát takové album znamená výzvu jako hrom.

Ve své době představovali ortodoxnější alternativu k metalově-alternativní kocovině druhé poloviny let devadesátých. Pořádně nasraný (uřvaný) zpěv pochopitelně chybět nesměl ani zde. Ano, Dolving, bože, jak ten mě pil někdy krev.:-) Později se postupně se ubíral a přidával plyn a zpestřující prvky. Kapela dokonce prošla lehce alternativním obdobím (zejména na albu „Unseen“), dokud svůj styl nevyladila do dokonalé, patřičně nadčasové formy přístupné každému a neurážející nikoho. Stalo se tak právě letos a prostřednictvím alba „Songs of Last Resort“. Ohledně přístupnosti mluvím pochopitelně o zkušených metalistech, zejména těch 40 až 50+ majících rádi hodně tvrdý poklid a jistotu.:-) Nejen jim by se ovšem mohly líbit některé hitové skladby nebo harmonické vsuvky, zakomponované do podobně intenzivní a chvílemi hodně zakalené hudby se zručností, jíž jsou schopni snad jen Švédové. V podstatě jde tedy o to, že do onoho thrash/death/groove propojení se už nějakou dobu vpašovávají melodie, přičemž některé typické SLAYER/GATES nářezy mohly v minulosti působit jen povinně, byť stále funkčně. Každopádně jsou pojítkem s érou, kterou celá řada fanoušků švédských veteránů považuje za zlatou.

THE HAUNTED jsou si podobných věcí jednoznačně vědomi, proto také první tři skladby přináší to, co se od nich na každý pád čeká. S první „Warhead“ jako bych se vrátil do roku 1998 a slyšel nadšená slova jednoho ze svých mentorů v tom smyslu, že lidé z AT THE GATES se pod novou hlavičkou vrátili proto, aby s maníkem ze SEANCE (kytarista Patrik Jensen) navázali právě na SLAYER. Tady bych mohl asi už jen konstatovat, že podobný materiál je šikovně ředěn občasným zpomalením a řadou melodičtějších, někdy až progresivních momentů, dát bez váhání 70 % a skončit. Jenže realita je trochu složitější. Nejen v metalu totiž platí, že mnohdy nezáleží na tom „CO“, ale „JAK“ a právě v tom „JAK“ je ostřílený švédský kvintet silný, v současnosti enormně. Pokud nezvládneme něco takového identifikovat, „uposlouchat“ a adekvátně ocenit, měli bychom se zamyslet nad tím, zda jsme již příliš neuvázli v konzumním, či naopak v jakémsi intelektuálně-akademickém poslechovém (stream)proudu.

Nejde o to, že bych aktuální trendy a nové desky na metalové scéně programově nesledoval, jen je moc neposlouchám; a většinu z nich neposlouchám proto, neboť mi nepřipadají zas tak kvalitní, abych se jimi blíže zabýval. Vím, jde o pohled těžce subjektivní. Aktuální nahrávka THE HAUNTED každopádně vyčnívá, nabízí totiž vyzrálou esenci z toho nejlepšího, s čímž švédská metalová scéna na bázi fúze melodického death/thrashe přišla v devadesátých letech. Uvedený styl byl v poněkud menší míře rozvíjen i později (namátkou THE FORSAKEN, TERROR 2000, NIGHTRAGE, NONEXIST), a třeba díky THE CROWN žije dosud. Na recenzované desce je však cenné, s jakou výbavou a nadhledem se s ním pracuje. Klíčová je zkušenost; jak tak získaná průběžně, tak i ona prvotní. Pánové Björler, Erlandsson, Aro, Jensen, doplnění o něco mladším Englundem – kompletní výčet neuvádím pro nic za nic, v podstatě jde o all star team – netlačí v žádném bodě na pilu. Při nemalé intenzitě spíše profesorsky přednášejí, což evidentně pochopilo i duo významných studiových inženýrů Bogren/Nilsson.

Teď jsem si uvědomil, že dotyčná dvojka je podepsána i pod posledním a produkčně (zvukově) víc než zdařilým počinem již zmíněných THE HALO EFFECT. Sound, i když je v souladu s moderními trendy velmi čistý a málo živočišný, ideálně vyhovuje tomu, co se na „Songs of Last Resort“ má dít a také děje. Posluchač slyší každý ťuk bicích, bručivou baskytaru, a především pak vycizelovanou souhru kytar, včetně někdy až duhových vpádů té sólové. Uvedené doplňuje ve studiu decentně změkčená agrese naštvaného, ale neiritujícího vokálu, který se pohybuje ve středních a hlubších polohách. To vše působí v perfektní rovnováze, až v harmonii, jež odráží skvělou interní chemii, založenou zejména na bezvadné instrumentaci, respektu ke spoluhráčům a potřebě kapely. Nervozita vysublimovala. Soustředění neprovází žádná křeč. Nikdo nesype písek do soukolí, nikdo nemá „otravný kámen v botě ani prudící zbytek klobásy mezi zuby“, natož pak zbytnělé ego.:-)

Vraťme se však k onomu přednesu a také k samotným skladbám. I mezi těmi rychlými jsou značné rozdíly. Do tradičních thrash riffů se často promítá skandinávský feeling. Fanoušci paralelně fungujících AT THE GATES ocení „In Fire Reborn“. Tvrdost graduje v „Death to the Crown“. Pak se zvolní, přichází hit „To Bleed Out“. V následující „Unbound“ přibyla špetka hc, dissa a blacku, aniž by se vytratil pořádný metal a melodie. Ve funkčním spojení uvedených prvků zas tví skrytá progrese. A jede se dál. Znovu necelé tři minuty pekla – „Hell is Wasted on the Dead“, a chvílemi až MESHU(GGAH) nátěr „Through the Fire“. Začínám docela čumět. S kratičkou, ale monumentální instrumentálkou „Blood Clots“ se navíc vkrádá pocit, že se tady kapela snaží o koncept a že se jí to daří. Není zde lineární příběh, leitmotivy válečné, politické a existenciální povahy nevedou k depresi, tedy alespoň ne v prvním plánu. Jejich prolnutí v pocitově bohaté, agresivní a přímočaré hudbě nevyvolává ani monolitický dojem, s nímž kráčí v ruku v ruce pocit odlidštění. Melodie prostě svědčí barevnosti života – existence, i kdyby měl být její závěr fatální. Přesně takový, jaký nakonec projektuje atmosféra poslední skladby, ponuré „Letters of Last Resort“. Název nové desky je návodný. Signalizuje konec – apokalypsu, jíž pochopitelně muselo něco předcházet a boží zásah to nebyl. Vypráví o tom čtyřicet minut hudby, propojené tlustou červenou nití; od intra až po outro.

Novinka THE HAUNTED umožňuje větší ponor, než se zdá. Kdo chce zůstat na povrchu, může, užije si ovšem také. Hrají nám přeci Švédové.:-) Jak už jsem naznačil výše, natočit ve víc jak padesáti letech stejně tak zábavné, jako závažné, ostré a skličující (thrash)dílo dokáží snad jen oni. Pecka!

11.08.2025	Diskuse (6)	Pekárek hackl@volny.cz