THE FLOWER KINGS, NEAL MORSE AND THE RESONANCE - Praha, Palác Akropolis, 13.června 2025

Absolutní hudební zážitek. Tak něco takového mě potrefilo pátek třináctého v pražské Akropoli. Akce, na které jsem původně být ani neměl. Přestože slibovala docela dost, záhy se dostala na bolestný a čím dál delší seznam koncertů, o jejichž propásnutí rozhodly řekněme „kapacitní důvody“. Jenže, když se nabídla možnost zastoupit akreditovaného Gazďu a současně otevřelo jedno časové okénko, nebylo co řešit, protože THE FLOWER KINGS i Neal Morse stále patří mezi art/prog rockové stálice; a také elitu, nutno zdůraznit.

Jediná potíž tkvěla v tom, že zmíněné okénko v sobě nezahrnovalo čas na poslech jejich nových opusů. S aristokratickými Švédy jsem skončil kolem monstrózního (dvou)alba „Unfold the Future“, s misionářem Nealem pak někdy po opusu „One“. Kvality dalších nahrávek považuji v obou případech za nesporné. Letmé náslechy kterékoliv z nich zpravidla vyvolaly nadšení, nicméně přednost nakonec dostaly záležitosti podstatně tvrdšího kalibru. Popsaný stav trvá doposud. Zkrátka, na Žižkov jsem před šestou vyrazil víceméně na blind, maximálně s tušením, že se budou propagovat aktuální studiové počiny. U THE FLOWER KINGS by úkrok stranou nebo výrazně vpřed dost překvapil. V případě Neala Morse s sebou podobná nepřipravenost jistý otazník přeci jen nesla, protože dotyčný svou poslední řadovku připravil s no name borci „od vedle“, kteří na ní hrají pod hlavičkou THE RESONANCE. Pozdější prostudování webu setlist.fm na baru pak proměnilo zmíněné tušení v jistotu. Ve výsledku jsem se svou zvědavostí sice připravil o kouzlo nečekaného, nicméně v kontextu daného večera šlo o maličkost zvíci Merkuru na pozadí Slunce. Kouzlilo se totiž opravdu hodně.

Brány Akropole se otevřely zhruba v půl sedmé. Chvíle ve frontě provázelo jisté znepokojení. Dle tiché pošty se Neal nedostavil na plánované setkání s vybranými fanoušky. Údajně mu nebylo dobře. Později naštěstí zřejmě zatnul zuby, alespoň do chvíle, než mu dodalo energii samotné vystoupení a bouřlivý ohlas publika. V něm převažovali starší a pokročilí, úplnou výjimkou však nebyli ani mladší ročníky. Jedno však bylo evidentní, všichni působili dost orientovaně. Stoprocentně věděli, proč do Akropole dorazili. Čekal se mimořádný zážitek a ten také přišel. Sám jsem doufal v kolosální instrumentální žranici a zklamán jsem nebyl, emoční pravý hák však přišel ze strany všech, kteří si během každého setu zazpívali. A byl skutečně mocný. Z koncertu si díky němu pamatuji v podstatě jen útržky, čas od času explodující z rámce nesmírně intenzivního proudu hudby.

Jako první vystoupili THE FLOWER KINGS. Klobouk dolů před těmi postaršími gentlemany. Kdysi jsem měl to štěstí zhlédnout německou zastávku během turné právě k albu „Unfold the Future“. Mohu tudíž odpřisáhnout, že i o více než dvacet let později dokáže duo Stolt/Fröberg předvést jiný, ale stejně tak dechberoucí výkon, s velkým přehledem, dodávám. Samozřejmě, za zády jim stojí zkušený ansámbl, z něhož se vymykal hostující akordeonista Aljaksandr Jasinski. Mám-li na mysli odlišnost, jde především o „nerockový“ vizuál příslušného nástroje. Hrou i zvukově se jednalo takřka o organický a po sólové stránce přinejmenším rovnocenný doplněk. Skladby z nového alba fungovaly výborně. Už během „How Can You Leave Us Now!?“ jsem si říkal, že Neal bude muset předvést opravdu dobrý výkon, aby srovnal skóre. Zvuk byl takřka perfektní. Vytknul bych pouze příliš bigbítový (hlubší) sound bicích, lepší by bylo jazzovější pojetí. Zvukař se nicméně v dalších ohledech dost snažil, dokázal vše podstatné náležitě vypíchnout či prohloubit speciální porcí hallu. Mocný hlas Fröberga zněl díky němu až mysticky. Kazatelem se však ten večer stal prakticky každý, kdo se ujal mikrofonu. Taková pestrá skladba hlasů se na rockovém koncertě hned tak neslyší. Příjemné novinkové písně završila volně pojatá kompozice „Last Minute on Earth“. Stolt svou zakulacenou sólovou kytarou atmosféru buď umocňoval, nebo ji svým skromným vystupováním a suchým humorem odlehčoval. Opakovaně si s účastí vzpomněl na indisponovaného Neala. Ohlas měli Švédi výborný. Znovu ve mně zahlodaly pochybnosti v tom smyslu, zda se stane zázrak a koncert bude ještě gradovat.

Veškeré obavy dostaly záhy na frak. Zázračné uzdravení na koncertě Neala Morse? To by bylo stylové. Mocný pozitivní prožitek adresovaný všem je ovšem věrohodnější, a proto podstatnější. Dotyčný se pro něco takového narodil. Po nezbytné úpravě aparátu vpadla na pódium smršť rotující kolem lehce přešlého (viróza, nával deprese?) hrajícího kapitána, jehož stav se naštěstí prudce zlepšoval. Zvuk se dal za 5-10 minut do kupy. Metalovější barva soundu naprosto korespondovala s nábojem, který hudbě vtiskl o generaci (přinejmenším) mladší a mistrovi naprosto oddaný doprovod. A tady bych se zastavil, THE FLOWER KINGS, a snad ještě více Neal Morse předvedli něco, co na jejich deskách v takové míře neslyšíte, přestože nejde o produkčně sterilní kousky. Síla jejich skladeb nicméně nejlépe vykvétá v živém provedení. Studio sice zachycuje krásné hraní, přestavuje však i určitou zeď. V živém podání se díky dobrému zvuku, špičkové instrumentaci a vokálnímu nasazení zmíněná překážka rychle hroutí a do publika padá jedna pocitová bomba za druhou.

Ano, třeba katarze v 16. až 18. minutě titulní suity „No Hill for a Climber“ zní na desce opravdu nádherně. V koncertním provedení šlo však o zážitek takřka transformační, a to jsem ji tam slyšel poprvé!! Neal Morse je neuvěřitelný hudebník a dříč, také vynikající skladatel, producent a dirigent. Dostal do vínku obrovský talent, s nímž nakládá jako rozvážný hospodář. Tentokrát se dokázal obklopit mladšími hudebníky, kteří dali jeho hitovým kolosům novou energii a kteří zřejmě věří v to co on. V jednoho všemohoucího boha a sílu hudby. Jak jinak si vysvětlit míru chemie panující mezi hlasy, kterým vládl „andělský“ projev Johnnyho Bisahy, jehož výkon byl od prvního okamžiku jednoduše strhující. Jasně, mistr si tak trochu ulehčil o některé vyšší prog/metalové tóny, učinil tak ovšem stylem demonstrujícím jeho velikost. Vsadil na srdceryvný dialog. A když už si myslíte, že vás nemůže nic překvapit, zazpívá vám drsně muž v pozadí, baskytarista.:-) Vystoupení na pomezí DREAM THEATER, muzikálu Jesus Christ Superstar a hudební komedie Sestra v akci jsem i z tohoto důvodu prožil v extázi od prvního až do posledního tónu.

Přehrálo se takřka celé aktuální album, jako přídavek pak jedna věc od supergroup TRANSATLANTIC. V některých okamžicích se na pódiu zdvíhaly pravice, pochopitelně v tom správném úhlu, tedy kolmo nahoru a se vztyčeným ukazovákem odkazujícím k nebesům. Publikum nešetřilo ovacemi. Neal mu společně se svým souborem poskytl královskou zábavu a přesvědčivě zazpíval o tom, že kopec nabalujících se sraček, které před sebou někdy můžeme hrnout, nemusí být překážkou hodnou zoufalého výstupu. Stačí víra, láska,… a s decentní pomocí shora se vše zlé rázem vytratí.