TEMIC - Ceiba
Mezinárodně pojatá sešlost prvotřídních hudebníků, která má všechny předpoklady k tomu, aby přišla s něčím větším než jen s deskou konvenčně pojatého prog metalu. Nestalo se. I s pomocí hodně staré formy lze nicméně upéct hudební dobrotu. Stačí mít dobré nápady, solidní melodie a upřímnou víru. Nemyslím tím v boha, tu má kde kdo:-), ale ve svou hudbu, protože s podobnou duchovní investicí zpravidla dorazí i potřebné emoce. Stručně řečeno, TEMIC přes určitý pokrok ani na svém druhém albu „Ceiba“ nejdou nad hudební „mechaniku“ odkrytou DREAM THEATER, PAIN OF SALVATION, MESHUGGAH či SYMPHONY X, což ovšem nevadí. Nabízejí totiž svou vlastní muzikální a pocitovou perspektivu, díky níž dokáží příslušný žánr citlivě aktualizovat.
Kdo se za názvem posvátného mayského stromu, propojujícího nebe se zemí a podsvětím, vlastně skrývá? Když začnu od Adama, musím začít u Mikea Portnoye a jeho neutuchajících aktivit. Právě v projektu MIKE PORTNOYS SHATTERED FORTRESS se kolem roku 2017 sešlo budoucí kreativní jádro TEMIC, kytarista Eric Gillette a klávesák Diego Tejeida. První stabilně spolupracuje s progovou ikonou Nealem Morsem, druhý hrál hodně dlouho s HAKEN a podílel se na všech jejich klasických albech; o výpomoci někomu, jako je Devin Townsend, nemluvě. Myslím, že uvedené hovoří za vše. Jde o zkušené, komplexně vybavené instrumentalisty střední generace, Eric navíc výborně zpívá. Pod patronací Portnoye zřejmě přeskočila pořádná jiskra. Ke zmíněné dvojici zakladatelů se poté připojil norský bubeník Simen Sandnes, jenž momentálně hraje v EVERGREY, a na doporučení Sandnese zpěvák Fredrik Bergersen Klemp z norské kapely MARATON. Na novince pak stabilní sestavu doplnil portugalský baskytarista Miguel Pereria z WITHEM.

Srovnání s tvorbou HAKEN se samozřejmě nabízí. Uvedenou cestou se však nevydáme. Lepší bude zaměřit se na posun oproti debutu „Terror Management Theory“. Myslím, že je zřejmý. Kapela na novince „Ceiba“ přitvrdila a od klasických prog metalových sfér se decentně odklonila. Přibylo djentu a ema. Adekvátní proměnou prošel i zvuk. Progového specialistu Riche Mousera spjatého například s retro soundem TRANSATLANTIC a SPOCKS BEARD, resp. Neala Morse, nahradil Chris Edrich, studiový inženýr spjatý s poněkud odlišnějšími interprety, namátkou lze zmínit jeho spolupráci s ALCEST nebo LEPROUS. Produkci si každopádně pohlídal Tejeida. Celkové vyznění udeří do uší především tím, že všichni zúčastnění hrají opravdu pro celek, kompaktně, někdy až monoliticky. Jde o jednoznačné pozitivum. S TEMIC člověk prostě neposlouchá projekt klávesáka z HAKEN, ale TEMIC, ambiciózni prog metalovou partu s mimořádnou kvalitou na každém postu. Celek zní efektně a současně, pro detaily si nicméně musíte dojít se sluchátky. Modernější sound jakoby onu monolitičnost podtrhoval. Hlavní tvůrci čarují pod příkrovem brutální rytmiky. Bicí Sandnese jsou opravdu nekompromisní. Ač starý portnoyovec, musím uznat, že jeho tornádo tvrdých, ultrapřesných úderů a nuancí dodává nové desce obrovský groove. Pereria se svou šestistrunnou baskytarou rozhodně nezaostává. Dokáže přitvrdit, ale i citlivě podpořit melodickou stránku.
Rytmickou souhru lze snadno otestovat v reprezentativní devítiminutovce „Casting Stone“. Člověk si hned uvědomí, že poslouchá naprostou metalovou špičku. Sympatická lehkost a větší otevřenost debutu je ovšem pryč. Stejně jako většina opravdu „starého“. Dominuje kontrast mezi tvrdostí a (sebe)prožíváním; mezi prostředím a nitrem, za které promlouvá náležitě vydrcený a současně až bolestínský projev Klempa, který tím pádem nemusí každému sednout. Pokud se však jeho popovému hlasu předhodí silné melodie, výsledek je takřka perfektní. A TEMIC něčemu takovému, snad s výjimkou rozplizlého závěru desky, který možná ještě vyroste, dostáli. A tam, kde nedostáli, přispěchá za doprovodu nádherného klávesového rejstříku Gillette s dalším bombastickým sólem. Kňouravé „sebedojetí“ Klempeho má zkrátka obzvlášť vysokou spotřebu nápadů, na což by měla kapela pamatovat, jinak hrozí citelný pokles atmosféry a nuda.
Ke hře Gillettea s Tejeidou asi není co dodat. Vybral si je Portnoy, aby s ním hráli klády od DREAM THEATER, jasný?:-) A oni je hráli víc než přesvědčivě, dodávám. Těch pár záznamů na YouTube hovoří za vše. Party zmíněného dua jsou občas skutečně progresivní či alespoň neotřelé, nikoli však křiklavé, pravý balzám na uši. Souběžné vydání instrumentální verze desky by tak určitě dávalo smysl. Ve výsledku tedy bude záležet hlavně na tom, zda se posluchačům budou líbit skladby samotné, zda je osloví jako silné, byť o řád košatější písně. Po většinu hrací doby bezesporu ano. Jak jsem už naznačil, jistý problém nastává až v poslední čtvrtině alba. Po nádherné a již celkem uvolněné „Parting the Waves Inside“, která musí potěšit každého fanouška Devina Townsenda, totiž přichází další vypuštění, a to bohužel i stran nosných nápadů.
Velká škoda. TEMIC sahali po opravdu vysokých známkách. Na druhou stranu, nebudu-li počítat krátké intro „Asunder“, představuje prvních sedm skladeb vyrovnanou a pestrou kolekci, jež by vydala na výbornou desku sama o sobě. Jen té husí kůžičky se navzdory velké snaze Klempa nakonec moc neurodilo. Pro fanoušky HAKEN a LEPROUS každopádně povinnost a +10 % navíc.
| 17.11.2026 | Diskuse (0) | Pekárek hackl@volny.cz |
![]() |

