TATA BOJS - V původním snění

80%

Co pěšáci rock´n´rollí loni při svém tažení ve Fóru Karlín slíbili, to taky splnili. A co jen naznačili, to splnili taky. Takže přesně o rok a den později znovu vyprodali Karlín (kdo zaváhá, na toho se lístek nedostane…) a navíc přidali nové album. A jak nám partička z Hanspaulky už více než 30 let dokazuje, oni špatné desky prostě neumí.

TATA BOJS jsou mým pevným bodem v českém hudebním vesmíru. Přesně vím, co od nich očekávám, a přesně to od nich pokaždé dostanu. Trojicí geniálních desek ze začátku nového tisíciletí „Futuretro-Biorytmy-Nanoalbum“ definovali svůj styl a zvuk tak pevně a zdařile, že na těchto základech fungují dalších 20 let, aniž by zněli vyčpěle, zastarale, nedej bože nudně. O zvukových kvalitách jejich alb nemá cenu vůbec psát, ta je bez debat špičková. Ale já o tom vlastně psát chci, protože si to zaslouží. Jestli hledáte etalon dospělého alternativního popu, právě jste ho našli. Studio SONO + Dušan Neuwerth + TATA BOJS rovná se zvuková extáze. Extáze svěží a moderní, nadýchaná, prostorově bohatá, hladivá a hřejivá, dokonale vybalancovaná. Tatáči na albech střídavě směřují více do živé a pak zase více elektronické podoby. Protentokrát převažuje spíše ta druhá možnost. To samozřejmě neznamená, že by tam nebyly přítomné živé nástroje. Kytara, basa a bicí jsou tu živé až dost, ale hned několik songů odkazuje dramaturgicky k období kolem tanečně industriální desky „Futuretro“. Obecně vzato ale opět dostáváme typický zvuk Tatáčů, kde je kytarový základ vždy bohatě dotován elektronickými zvuky, klávesy a zázračnými krabičkami. Torreadorskou otázku, jestli je to pořád ještě kytarovka, nebo spíše už elektronický ansámbl, nechávám nezodpovězenou. Jednoduše proto, že je mi to fuk. Takhle mě to baví, a to mi stačí.

Zatímco výborná předchozí deska „Jedna nula“ (2020) na mě působila jako nahlédnutí do budoucnosti a snaha posouvat (evolučně) svoje hudební hranice, „V původním snění“ se kapela naopak jako kdyby lehce ohlížela do minulosti. Jestli je tato filozofie zakomponovaná i v samotném názvu, nebo je to jen shoda okolností, nevím. Tak či onak, u spousty písniček mám neodbytný pocit inspiračního návratu k významným albům ze začátku milénia, samozřejmě opatřených aktuálním zvukem a dospělejším provedením. To se projevuje zejména v textové části, která si sice pořád zachovává jejich typickou hravost, slovní ekvilibristiku a oddalovanou a překvapivou vypointovanost, ale témata jsou přece jen vážnější. Kluci (nebo spíše pánové) se už neprobouzí jako „Žluté křeslo“ a nejsou ani prázdný jako „Ramínka“. Neprožívají „Dubovou psychózu“ a nejezdí „Vozejčkem“. Svým typicky odlehčeným stylem se ale popasovali třeba s AI, technologickým smogem nebo riziky aktuální společenské konstelace.

Otvírák „Továrna na sny“ reprezentuje moderní tvář kapely. Kraftwerkovský koncept zabalený v aktuálním zvuku, lehce taneční rytmus, který zejména v závěru nabere slušné grády. Poctivý song, nic víc, nic míň. Zato „Umělá“ je jedním z vrcholů desky. Trochu nenápadná, nekonfliktní skladba mi na první poslechy trochu unikala. Je to skutečně taková šedá myška. Jak na ní ale zaměříte pozornost, zjistíte, že je neskutečně krásná po všech stránkách. Text, melodie, zvuk, promyšlená pointa. A je to duet, královská disciplína Tatáčů. Tohle vždy uměli, ženský vokál je přítomný v celé plejádě jejich písní. Sára Vondrášková, alias NEVER SOL, svým křehkým hlasem posouvá song do nejvyšší ligy. „Bůh má problém“, jeden ze čtyř songů z loňského „EP25“ už taky hezky dozrál. Ze začátku mě moc nebavil a přišel mi jako nejslabší ze zmiňovaného kvarteta, ale už mi jede výborně. Tohle je přesně ten moderní „Futuretro styl“, který jsem zmiňoval v úvodu. Jasně, není tak dravý, není tak ulítlý, ale ten vibe tam je. „Alibistická“ nás pak vrací do období poklidnějších songů s tajemným nádechem ve stylu alba „Biorytmy“. Mám vážně rád tyto hlasové polohy Milana Caise. Téměř recitovaný projev, klidný hluboký hlas, minimalistická dynamika, doplněné o uvolněný zpěv v refrénu. Atmosféra nás plíživě pohltí a už si jen vychutnáváme krásně dunivé bicí, jemnou basu a z pozadí občasně vykukující kytary. „Třetí osoba“ je energický a nekomplikovaný indie rock. Garáž rockový odér je samozřejmě jen předstíraný, protože zvuk je i tady nekompromisně špičkový. Tady není co vytknout. Hloubavá „Novej člověk“ je další kousek z „EP25“. Znovu zde vytahují triky z „Futuretro“. První část songu je pohodový indie pop, který se následně mění v rave party pro dříve narozené. Zdánlivě nespojitelné opět spojili, a opět to funguje. Další z pomalejších songů, který boduje éterickou atmosférou, je „Slovní“. V ní dokazují, že i vážná témata dokážou zpracovat formou, která baví a nevyznívá pateticky. „Chybí prázdno“ nám zase jednou dopřeje více kytar. Že by nám to něco připomínalo? Vzpomeňte si, jak kdysi ve „Vesmírné“ vyšvihli metalovou kytarovou smršť. Tohle je její dospělejší (mírnější) replikace. V podstatě jediný song, kterému jsem nepřišel na chuť je nostalgická vzpomínka na dětství „Holandské kakao“. Krkolomný text, nevýrazná dramaturgie, dětinská atmosféra. Věřím ale, že pro pamětníky, sdílející s Milanem Caisem historickou zkušenost s kakaem z dovozu, to může být silný emocionální zážitek.

Faktem je, a schválně to nezmiňuji jako slabinu, protože to slabina ve skutečnosti není, že „V původním snění“ neobsahuje nějaký dominantní hit. Song, který funguje na první dobrou, který se okamžitě vryje do paměti, který si s nimi zazpívá celý dav. Každá deska Tatáčů jich má hned několik a už jen z nich by se dal bez problémů sestavit dvouhodinový koncertní setlist. Nechápejte mě špatně, i na novince najdeme pár slušných kandidátů na stabilní pozici v koncertním repertoáru, ale tentokrát jsou to spíše takové „hity střední úrovně“ (co by za ně jiné kapely daly…). „Hitovost“ ale nemá co dělat s kvalitou songů, ty jsou špičkové. Nálada desky je obecně vážnější. Některé texty jsou skutečně komplikované (nebo mám dlouhé vedení) a v nich ukryté metafory a slovní hříčky vyžadují pozornost. Což samozřejmě není nic proti ničemu, právě naopak. Je to reflexe aktuálního vnímání stavu světa a společnosti očima kapely. Můžeme říct, že je to jedna z více artových desek Tatáčů, i když samozřejmě o žádný art pop/rock v pravém slova smyslu se nejedná. Málem jsem zapomněl zmínit další poznávací znamení kapelní tvorby – samply hlášek z filmů. Je jich méně než obvykle, ale kde dávají smysl, tam je najdete.

Na každou novou desku TATA BOJS se těším a nikdy jsem nebyl zklamaný. Opět dokázali přijít s kolekcí, která není jen do počtu, ale bude mít pevné místo v jejich výjimečně vyrovnané diskografii. A snad se mi povede ještě je zastihnout i na právě probíhajícím turné.

16.03.2026	Diskuse (0)	Tomáš