SYSTEM OF A DOWN - Toxicity

100%

Můj první vědomý kontakt se SOAD nastal v srpnu roku 2001. Na MTV začali vysílat klip k úvodnímu singlu „Chop Suey“ z připravované druhé desky. A vysílali ho hodně často. Dopoledne, odpoledne, večer. Samotný song bych se nebál označit za geniální a šílený zároveň. Byl jsem z něj úplně odvařený. Takhle divnou kapelu jsem ještě neviděl. Vůbec jsem si je nedokázal zařadit do nějaké žánrové škatulky. Byl tam rap, byl tam téměř symfonický zpěv, byl tam growl, byly tam agresivní alternativně metalové nářezy, ale pak tam byla i téměř romantická hard-rocková mezihra. Co to má sakra bejt? A proč mě to tak baví?

Deska „Toxicity“ vydaná 4. září 2001 debutovala v Americe i Kanadě na prvním místě a hned první týden se jí prodalo přes 220 tisíc kopií. Celý tento humbuk ale nebyla rozhodně náhoda! Od vydání eponymního debutu v roce 1998 SOAD tvrdě makali a koncertovali prakticky non-stop. Jejich pozice na hudební scéně se postupně upevňovala. Zároveň jeli na vlně kreativního vzepjetí a skládali spoustu nového materiálu. Kytarista Daron Malakian v té době pořád ještě bydlel u rodičů a ve svém „pokojíčku“ piloval nové riffy a nápady. Když pak bylo „Toxicity“ venku a pustil ho rodičům, ti s překvapením rozeznávali spousta motivů, které pravidelně slyšeli zpoza dveří jeho pokoje.

SOAD byly s Rickem Rubinem spokojeni, nebyl tedy důvod na zaběhnutém modelu z první desky cokoliv měnit. Nahrávání tentokrát probíhalo v Cello Studios v Hollywoodu. Nedá se říct, že by vše bylo idylické. V rámci kapely se projevovaly určité tenze a napětí. Chvíli byli všichni na nože, pak zase chvíli nejlepší kamarádi. Silné osobnosti, ambice, perfekcionalismus, to vše do sebe naráželo o mnoho výrazněji než v případě debutu. Pracovalo se s více než 40ti náměty, z nichž se nakonec na desku dostalo 14 kousků. Ale ani zbytek se neztratil ve víru času, jak uvidíme v blízké budoucnosti.

Zatímco debut byl pro celou kapelu první zkušeností s profesionálním nahráváním, teď byla situace výrazně příznivější. Větší budget a více času nabízely možnost si s nahrávkou vyhrát. A to jak po produkční, tak i po dramaturgické stránce. Kapela do songů propašovala různé, na metalovou produkci relativně exotické, nástroje. Orchestrace, piano, mandolína, ale i důraz na vokální harmonie, to vše posouvalo finální vyznění desky na vyšší kvalitativní úroveň. Songy samotné rozvíjely styl definovaný už na debutu. Crossover, alternativní metal a nu-metal. Neboli totální chaos, pod jehož povrchem rozkvetou propracované melodické linky, instrumentální pasáže a opět i časté odkazy k tradičnímu arménskému folku.

Jestli se kapela už na debutu nebála řešit vážná společenská témata, „Toxicity“ můžeme s klidným svědomím z pohledu textů nazvat politickým metalem. Drogy, vězeňský systém v Americe, policejní brutalita, války, zhoubný vliv technologií, odosobnělost moderního světa, surrealismus společenské situace. A pěkně na plnou hubu, napřímo, žádné schovávání se v metaforách. Někdy jsou SOAD dokonce považovaní za určité ideové nástupce RAGE AGAINST THE MACHINE. Z ideologického hlediska mě byli SOAD vždy bližší než výše zmínění, nepokrytě revolucionářsky zaměření kolegové. Na RATM mě taky vždy neseděl jejich silný akcent na hip-hop/rap, který SOAD používají jen v rozumné míře a chytře ho dokázali zapracovat do songů, aniž by působil rušivě.

Těsně před uvedením desky si kapely připravila marketingovou akci, která se proměnila v katastrofu lokálního významu, hrozící rozsáhlými nepříjemnostmi s místními úřady. V marketingu ale negativní publicita často vyústí v pozitivní výsledky. A přesně to se stalo i teď. O co šlo? Kapela se rozhodla zorganizovat pro své fanoušky v Hollywoodu zdarma koncert, jako formu poděkování za dlouholetou podporu. Navezli aparaturu, postavili pódium a počítali, že dorazí asi tři a půl tisíce lidí. Dorazilo jich ale deset tisíc! Bezpečnostní autority, konkrétně hasiči, následně vydaly stopku a neumožnili ani rozumnou komunikaci směrem k davu o rozpuštění akce. Ten začal být hodně rozladěný, když se dlouho dobu nic nedělo. A když pak někomu ruply nervy, spustilo to totální chaos a destrukci. Dav si vybil svojí frustraci na pódiu a zároveň zničil kapele aparaturu za 30 tisíc dolarů (takové fanoušky fakt chceš…). Pak už to šlo ráz na ráz. Zásahovka, těžkooděnci, policejní vrtulníky. A nad nimi vrtulníky z televizního zpravodajství. Najednou jméno SOAD znala celá Amerika.

Jak už jsem zmiňoval výše, album vtrhlo do prodejních hitparád sílou tisícileté vody a totálně je opanovalo. A zhruba týden na to přišlo 11. září 2001. Spousta kapel a alb se najednou dostala na index. V přecitlivělé atmosféře po teroristických útocích vadily obaly, názvy alb, ale i jednotlivé songy, které se tematicky, ať už skutečně, nebo jen v myslích hlídačů morálky a správných názorů, nekriticky vyjadřovaly o Americe, nebo řešili války, nespravedlnost, morální dilemata. SOAD byly jedněmi z prvních na ráně. Pokusy o jejich cenzuru v rádiích a televizích ale nepřinesly kýžený úspěch. Fanoušci si je vyvzdorovali. Je ale fascinující, že sice neplánovaně, ale přesto se obsah desky stal aktuální pár dní po vydání v kontextu tragických historických událostí.

Hudebně je „Toxicity“ logickým pokračováním debutu. Je ještě tvrdší, útočnější, agresivnější, zvukově kvalitnější a propracovanější. A ještě šílenější. Prvních pár poslechů se moje hlava vysloveně bránila a nechtěla desku akceptovat. Samozřejmě tam bylo pár přístupnějších momentů, jako třeba titulní „Toxicity“ nebo velkolepý závěr „Aerials“, které jsou díky relativně konzervativní struktuře prakticky standardními songy, ale zbytek desky je sbírka diagnóz uzavřeného oddělení psychiatrické kliniky. Když ale tento prvotní šok odezní, objeví se skálopevný monolit, který je prakticky bezchybný. Vtáhne vás do svého vesmíru a už nepustí.

Kapela na „Toxicity“ opět dokázala, že umí napsat prakticky jakoukoliv písničku, a přitom to vždy bude na první dobrou lehce identifikovatelné jako song od SOAD. Najdeme zde relativně jednoduché a přímočaré výbuchy agresivity jako „Needle Song“, „Jet Pilot“ nebo „Deer Dance“. Z komplexnějších skladeb rozhodně vyniká v úvodu zmíněná „Chop Suey“, fantastická „Forest“ kombinující groove prvky s hutnějším alternativně metalovým drcením, nebo „Atwa“. Ta z baladického úvodu postupně rozkvétá v krásnou růži plnou bodavých trnů. Daron staví mohutné kytarové stěny, které nás svojí vahou zatlačí až pod zem. Výborná je i hravá „Science“ s odlehčenější rytmikou a spoustou kytarových výzdob a ornamentace, prolínajícími se do tradičních arménských lidových motivů. Kapela ale není vždy smrtelně vážná. Výbornou srandičkou je hravá „Bounce“, prototyp disco-metalu.

Serj opět převádí obdivuhodnou vokální virtuozitu a rozmanitost. Jak si já osobně moc nepotrpím na operní typ zpěvu, tak u něho jsem z toho pokaždé úplně paf. Zřetelné je pak častější zapojení Darona, který často přidává dialogové pasáže k Serjovým partům. Daron znova překypuje nápady a songy s absolutní lehkostí skládá z tvrdých riffů, groovy pasáží, jemnějších vyhrávek, nebo folkových motivů. Není sobec, proto v každé písni dává prostor i rytmické sekci, aby se projevili a ukázali, že jsou též špičkovými muzikanty. Všichni společně pak rozehrávají orgie dynamických změn, šílených breaků, překvapivých zvratů, a ještě překvapivějších popových vsuvek.

Nedá mi to ještě se nevrátit k titulní „Toxicity“. Jasně, je tam výrazná melodická linka, nádherný vybrnkávaný kytarový motiv, ale hlavním poznávacím znamením skladby jsou famózní bicí Johna Dolmayana. Svými přechody, drivem a silovým hraním jednoznačně posouvá skladbu do kategorie „geniální“. Ve stejné kategorii je bez debat i další opus, závěrečná „Aerials“. Procítěná skladba, stavějící na tíživé atmosféře, ubrala z tempa, ale o to více pracuje s náladotvorností. V závěru pak pořádně zabere a mohutností deklasuje zbytek songů, aby se opět nečekaně transformovala a v lehce ezoterickém dojezdu s grácií ukončila tuto skvělou desku.

„Toxicity“ je bez debat jedním z milníků moderního metalu začátku 21. století. Vystřelilo SOAD do pozice globálních superhvězd a zároveň nejžhavější kapely metalové scény. A bylo to plným právem. Dokázali propojit několik různých stylových inspirací do velice originálního nového celku, který se ukázal více než životaschopným. K tomu navíc přidali společenskou angažovanost, která mířila přímo na solar a přitom nepůsobila pateticky. Kapela měla před sebou skvělou budoucnost. Bohužel ale relativně krátkou.

06.06.2026	Diskuse (9)	Tomáš