SYSTEM OF A DOWN - Steal This Album

80%

Počátkem nového tisíciletí bylo módní na internetu zpřístupňovat různé „neoficiální“ skladby, někdy dokonce i alba, která byla v různých fázích rozpracovanosti. Tomu následně odpovídala i jejich zvuková kvalita. V době digitální se vždy našel nějaký zaměstnanec nebo spolupracovník studia/vydavatelství, který neodolal pokušení, stáhnul si nějaké datové soubory a anonymně je pustil do světa. Kapely z toho samozřejmě nebyly nadšené, vydavatelství pak vysloveně pěnily. Možná se mi to zdá, ale dnes už podobné věci moc nevídám (nebo je prostě neregistruji). Podobná situace stála i na počátku třetí desky SYSTEM OF A DOWN.

Veleúspěšná druhá deska „Toxicity“ byla venku ještě jen rok a kapela rychle přispěchala s třetí deskou. Tehdy jsem to moc nechápal, dokonce jsem si myslel, že to snad ani není řadovka, ale jen nějaká sbírka b-sides a nevydaných věcí. Faktem je, že když pochopíme souvislosti, zřejmě více oceníme přístup kapely a její profesionalitu.

Abychom měli obraz komplexní, musíme se vrátit až na začátek roku 2001, do období příprav desky „Toxicity“. SOAD byli na kreativním vrcholu, písničky z nich padaly ve stylu pohádky „oslíčku, otřes se“. Skládali a nahrávali kvanta materiálu. „Toxicity“ mohlo být z tohoto pohledu bez nejmenších problémů regulérním dvojalbem, dokonce si kapela s touto myšlenkou chvíli zahrávala. Nakonec zůstali u země a vznikla „jen“ regulérní deska se 14 skladbami. Nedivil bych se, kdyby jim to rozmlouvalo i vydavatelství. Každopádně z nahrávání zbylo více než 20 rozpracovaných skladeb do zásoby.

A přesně tyto rozpracované kousky někdo vzal a pověsil je na internet. Kdo to byl se už asi nikdy nedozvíme (možná už je stejně zalitý v betonu v základech nějakého mrakodrapu v Los Angeles). Nezjišťoval jsem ani o které konkrétní skladby se jednalo. Až teď si vlastně uvědomuji, že jsem po těchto „raritkách“ nikdy nepátral, přitom v dobách neregulovaného internetu před 20ti lety jsem si postahoval různé obskurnosti. Kdo z toho ale rozhodně radost neměl, byli samotní SOAD. Ani ne tak kvůli penězům, spíš je štvalo, že ty skladby skutečně byly nedokončené a neodpovídaly jejich kvalitativním standardům.

Co teď s tím ale dělat? Co je jednou na internetu, to už ani Pán Bůh odsud neodstraní. Je tady možnost hledat viníka, pak se s ním soudit, připravit ho i o poslední špinavé spoďáry, ale čemu tím prospějete? (Beton to jistí…) SOAD to vzali z opačného konce, vrátili se do studia, songy dokončili a vypustili je jako další regulérní desku. A ještě to vzali sportovně a s humorem. Album v narážce na pirátské kopie nazvali „Ukradni si tuhle desku“, plus ho opatřili coverem, který vypadá jako ručně nadepsané vypálené CD. Nápad za 100 bodů.

Musím sice přiznat, že u některých songů mám plné pochopení, proč se nedostaly na „Toxicity“. Patří spíše do druhé ligy, zároveň ale druhým dechem dodávám, že i tato liga v podání SOAD je vysoce kvalitní. Za všechny možná zmíním úvodní gastronomickou odrhovačku „Chick´N´Stu“, která prostřednictvím infantilního textu vyslovuje tvrdou kritiku konzumnímu způsobu života. „Fuck The System“ by se v jiné dimenzi taky spíše ocitnul na b-side nějakého lepšího singlu. Tady je asi i z názvu songu jasné, kdo je nepřítel.

Na druhém pólu pak stojí vynikající songy, které si v ničem nezadají s nejlepšími kousky z prvních dvou desek. Vždy mě bavila třeba „Innervision“ se syrovějším zvukem ve stylu debutu a alternativně metalovým zabarvením s konzervativnější dramaturgií. Dalším mohutnějším kouskem je „A.D.D.“, kombinující tajemné a temné atmosférické pasáže s drtivými nářezy. Fantastickým kouskem je pak „Mr. Jack“. Líně se převalující song s krásným intrem je emocemi nabitý až po strop. Do 4 minut kapela bezostyšně nasype tolik hudebních nápadů, že by to jiným snad vystačilo na jedno celé slušné EP. Přidávají další a další kapitolu, úplně měnící charakter skladby. Doom, hardcore, alternativní metal, člověk to ani nestíhá sledovat.

Vždy se mi líbily songy SOAD, kde kapela ubere ze svých šílených eskapád a začne se tvářit seriózněji. „Highway Song“ je jedním z takových nenápadných kousků. Schovaný hluboko v setlistu, přitom je skvělý po všech stránkách. Zajímavá melodie, uchopitelná dramaturgie, drive, atmosféra. Jedním z nejlepších kousků je pak „Ego Brain“. Formulka velké rockové balady zde funguje na 100 %. Ještě překvapivější je pak skutečná akustická balada „Roulette“. Že to není náhoda ukážou i následující desky, kde se podobných songů objeví hned několik. Co k tomu dodat? SOAD dokážou být sakra romantičtí.

Hopsavou rytmikou, orientálními vsuvkami a spoustou dynamických změn exceluje „Bubbles“. Tohle je archetyp oblíbeného mustru kapely, který dokážou neustále obměňovat a vytěžovat, plnit novými a novými riffy a z folku vyvěrajícími motivy tak, aby to sice znělo jako SOAD, ale přesto pokaždé jinak. V podobném duchu, ale ještě šílenější je „I-E-A-I-A-I-O“, kde se opět předvádí rytmická sekce. Basa zmutovaná nějakým podivným efektem, bicí rozjíždějící hypnotické orgie. A třešničkou na dortu je pak mezihra s motivem znělky ze seriálu „Knight Rider“. Samostatnou kapitolou je pak závěrečná „Streamline“. Máme zde v pozadí akustické kytary, groovy riffy, parádní sólo a zajímavou psychedelickou vsuvku. Song je opět spíš konzervativnější, i když riffování v kooperaci s rytmikou nese i stopy arménských tradicionálů.

Rozšiřující se vokální zapojení Darona krásně ilustruje „Nuguns“, kde v refrénu nejenže zdvojuje Serje, ale v mixu dokonce získává lehkou převahu a je to jeho hlas, který k nám promlouvá výrazněji. Asi se shodneme, že nedosahuje kvalit Serje co se týče rozsahu, barvy, možná ani přenosu emocí, ale jeho hlas zdaleka není marný. Tady třeba jde hodně do vyšších poloh a dává to s přehledem. Ale nezalekne se ani mírnějšího growlu, jako třeba v „Pictures“.

Daron se v jednom rozhovoru vyjádřil, že „Steal This Album“ je přirozenou spojnicí mezi tradičními deskami SOAD a jejich budoucími kousky. Vidím to podobně. Zatímco jiné kapely časem dospějí do fáze, kde, aby zůstali svěží, musí začít více experimentovat, u SOAD je to přesně naopak. Oni se ve své tvorbě postupně propracovávají k více konzervativním kompozicím a jde jim to moc dobře. Kombinace šíleností a klasických songů vytváří dynamický celek, který je pestrý, ale přitom pořád drží slušně pohromadě.

„Steel This Album“ je občas podceňovanou deskou, někdo jí bere skutečně jen jako méně výrazné b-éčko k „Toxicity“. Nesdílím tento názor. Pro mě je to plnohodnotné album se vším všudy. Jsem ochoten uznat, že některé songy možná působí lehce neotesaně, jako by se nápady dokončovaly ve spěchu, možná i zkrácení o pár položek by materiálu prospělo. Proti vypulírovanému a ostrému „Toxicity“ je zde zvuk opět alternativnější a zemitější, a to se mi líbí. V některých momentech se mi zdá, že má deska dokonce snad blíže k debutu, než ke svému téměř dvojčeti.

13.06.2026	Diskuse (0)	Tomáš