SYSTEM OF A DOWN - Mezmerize

90%

Otázka za 100 bodů. „Mezmerize“ / „Hypnotize“ – je to dvojalbum? V jazyce německém je krásný výraz, který poskytuje dokonalou odpověď. JAEIN. Což je něco jako „ano i ne“. Všechno si to ale vysvětlíme a uvedeme na pravou míru.

SYSTEM OF A DOWN byli začátkem nového tisíciletí k nezastavení. Druhá a třetí deska přišly v rychlém sledu po sobě, kapela byla na vrcholu a nezpomalovala. Tvůrčí krize? Nenechte se vysmát. Tady nic takového nehrozilo. Je fascinující, jakou studnicí nápadů kapela vládla a s jakou chutí se chtěla posouvat ve svém hudebním vývoji dál. Jakoby ani nevnímali svojí pozici globálních superhvězd, která jde ruku v ruce s velkými očekáváními, mediální pozorností a samozřejmě i tlakem ze všech stran. Paradoxně s externím podněty kapela problém neměla. To, kde to začínalo skřípat, byly vztahy uvnitř. Není se ale čemu divit, v SOAD se potkaly čtyři výrazné osobnosti, které se postupně vyvíjeli, profilovali, a ne vždy měli stejné představy o budoucím směřování kapely. Hlavním zdrojem vzrůstajícího napětí byl vztah Serje a Darona. Zatímco na prvním albu měly role ještě víceméně jasně definované, Daron Malakian se staral o hudbu, Serj Tankian o texty, postupem času se tyto dva světy začaly víc prolínat.

Na „Toxicity“ a její mladší sestře „Steal This Album“ jsme si mohli všimnout větší zapojení Darona do zpěvu, i když zatím spíše v různých podpůrných nebo lehce parodických pasážích. A nezůstalo jen u toho. Pustil se i do textů. Serj, který v minulosti před SOAD hrál zejména na klávesy, se pro změnu začal více věnovat kytaře a přicházel s vlastními hudebními nápady. Ze začátku to brali oba pozitivně. Bude více textů, bude více muziky, bude z čeho vybírat. Jako už milionkrát předtím u jiných kapel se zde ale nakonec taky objevily „umělecké neshody“. Zatímco Daron chtěl primárně rozvíjet aktuální výraz kapely, ale s tím, že primárně zůstanou v metalových a crossoverových vodách, Serj měl ambice více experimentovat. Táhlo ho to k jazzu, k výraznější orchestraci, k symfonicky laděným věcem, ale třeba i ještě výraznějšímu napojení na klasický arménsky folk. Jestli si můžu dovolit poskočit o pár let dopředu a upřít pozornost směrem k jejich sólovkám, přesně k tomuto to na nich dospělo. Zatímco Daron pořád hraje metal „SOAD“ ražení, Serj vydává alba pestřejší, více artově laděné, sahající zvukově i dramaturgicky do výrazně širšího okruhu stylových inspirací. A za mě jsou někdy možná až moc překombinované…

Vraťme se ale zpátky do roku 2004. Kapela připravila opět kvantum nového materiálu. Zatímco ale na předchozích deskách tvořili vždy společně, teď byly evidentní určité odstředivé tendence. Zmiňované „umělecké neshody“ jsou nejvíc evidentní v sérii songů, kde se Serj vůbec neobjeví, nebo maximálně jako vokální podpora Darona. Materiál je to ale rozhodně pestrý, a to i ve srovnání s prvními deskami. Kapela se opět nebála experimentovat, použít vše od funky, přes punk rock, až po black metal. V některých momentech sice můžeme mít lehký pocit nedostatečně soudržnosti kolekce, ale kvalita jednotlivých songů je opět znamenitá a finální dojem je veskrze pozitivní.

Ještě vám dlužím slíbené rozuzlení otázky za 100 bodů z úvodu článku. Uděláme to následovně – já vám řeknu, jak to bylo, a každý si můžete udělat vlastní názor, jestli to je, nebo není dvojalbum. SOAD původně skutečně plánovali desku vydat jako dvojalbum. Pak se ale zamysleli, a řekli si, že to udělají jinak. Dvojalbum je vždy velká porce muziky. Je náročná na pozornost fanoušků. Já taky málokdy poslouchám dvojalbum jako celek. Aby teda fanoušky nezahltili, a tím nezanikli některá důležitá poselství, rozhodli se alba vydat samostatně, s půlroční pauzou. To mělo umožnit fanouškům dostatečně naposlouchat první část, a následně se se stejnou vervou věnovat i části druhé. Výsledkem bylo, že SOAD jako jeden z mála interpretů v historii dokázali v rámci jednoho roku dvakrát dobýt první místo prodejních statistik. Technicky se to teda bere jako dvě samostatné desky.

Deska začíná zvolna krátkou intro skladbou „Soldier Side“. Paralelní zpěv Darona a Serje, tíživá atmosféra, smrtelně vážné téma. Náznaků, že tohle nebude žádné odlehčené párty album, je zde více než dost. Singlovka „B.Y.O.B.“ to pak odpálí naplno. Tohle je těžká schizofrenie, která musela zamotat hlavu nejednomu „mainstreamovému“ posluchači. Jestli „Chop Sue“ z „Toxicity“ byl šok, tady jdou SOAD ještě do větších extrémů. Black metal, crossover, soft rock. Riffy, breaky, tempo jak na houpačce, melodie, skřek. Přiznám se, že i na mě je to už moc a nikdy jsem si tu skladbu zvlášť neoblíbil. Zajímavě se tam ale prolínají vokální linky Serje a Darona. Dělba práce zdaleka není jednoznačná, Daron se často dostává do popředí a Serj naopak ustupuje do podpůrné role. Jak říkám, totální chaos. Víc mě baví konzervativnější (v rámci stylu SOAD) „Revenga“, kde si můžeme všimnout šťavnatější zvuk Daronovi kytary, směřující k modernímu hard-rocku, kombinovaný s krátkými sekanými riffy typickými pro ranní heavy metal. K tomu přidali napětí, pár temnějších meziher, výraznou melodickou linku a je z toho parádní skladba. „Cigaro“ se s tím moc nepáře a drtí nás v old school stylu SOAD. Poctivý crossover, intenzivní, šílený, krátký, nekompromisní.

Zatím máme každou skladbu pojatou téměř jako duet. Vokální zapojení obou pěvců je skutečně intenzivní, a i když na „hrací čas“ zřejmě pořád vede Serj, Daron se evidentně posouvá na pozici plnohodnotného (druhého) zpěváka. Tahle kombinatorika a spolupráce mě baví moc. Skladbám to dodává další úroveň pestrosti, rozehrává zajímavé dynamické interakce dvou hlasů, které se efektně doplňují a ukazuje vyzrálejší songwritting a vývoj skladatelství kapely jako takové.

Pokračujeme folk-metalovou „Radio/Video“. Samozřejmě to není žádné ezoterické blouznění, ale hopsavý rytmus v klidnějších pasážích a orientální melodické kudrlinky dodávají skladbě kouzelnou atmosféru. Na to pak kapela naroubovala poctivé, intenzivní a agresivní metalové nájezdy. Výbornou věcí je i nu-metalová „This Cocaine Makes Me Feel Lik“. Je to poprvé, kdy zde neslyšíme Darona (možná jen v pár zmutovaných skřehotáních), zato se ke konci z mixu nečekaně nečekaně klavír. Pod producentským vedením Ricka Rubina kapela podobně jako na „Toxicity“ rozšiřuje plejádu použitých hudebních nástrojů, které jsou ale často tak genericky vrostlé do skladeb, že se musíme velice soustředit, abychom je dokázaly vypreparovat.

Jestli byla první polovina alba více než slušná, tak druhá posouvá kvalitativní laťku ještě výše. „Violent Pornography“ opět pracuje s typickou hopsavou rytmikou skombinovanou s velice zpěvným a silně popovým refrénem. Skladba je hravá i vážná zároveň, opět zde dominuje mazlavější a zemitější zvuk Daronovi kytary, který není primárně tak ostrý a bodavý jako na předchozích deskách, ale zní řekněme dospěleji. „Question!“ je pak bombastickou hitovkou, vystavěnou po vzoru hloubavějších skladeb jako „Spiders“ nebo „Aerials“ z prvních desek. Tato poloha SOAD se mi vždy líbila nejvíc. Je to tvrdé, je to temné, je to tajemné, je to zapamatovatelné. A zejména to baví. Gradace skladby je drásavě intenzivní, emoce v nás víří, kapela přidává další a další elementy a šroubuje napětí až na hranici nesnesitelnosti. Víc do groove metalových vod směřuje „Sad Statue“, jež se ale překvapivě zlomí do nádherného refrénu, který by jim mohla závidět nejedna pop-rocková kapela.

Přesahy do popových melodických konstrukcí jsou na „Mezmerize“ zatím ze všech desek SOAD nejodvážnější a zacházejí nejdál. Ale nepůsobí to lacině, ani nepatřičně, uměle nebo naroubovaně. Právě naopak. Lehkost a nenucená samozřejmost, s jakou kapela tyto prvky do svých skladeb integruje, je obdivuhodná. V mozku nám zřídí přepínač, na kterém jedním cvaknutím mění polohy pop/metal, jako když si hrajete doma se světlem. Zároveň deska opět posouvá hranice pestrosti ve všech oblastech – stylu, dramaturgie, zvuku, nálad. „Old School Hollywood“ se svým disco-synthovým začátkem je hodně velký úlet. Skladba plná různých vesmírných synťákových zvuků je hodně šílená a na první dobrou těžko stravitelná, ale když jí ohlodáme na kost, je to pořád výborný kousek. Baladická „Lost In Hollywood“ je pak další perlou desky. Dominantním vokálem se blýskne Daron, který zde ukazuje, že ani vážnější pěvecké polohy mu nejsou cizí. A Serjovi doprovodné vokály jsou už jen takovou třešničkou na dortu. Tihle dva borci společně povyšují skladbu do extraligy emotivnosti. Instrumentace je zde skutečně jen v roli komparzu.

Jakým pojmem SOAD v roce 2005 byli, demonstruje nejlíp asi komerční úspěch desky. Po vydání v květnu 2005 okamžitě zamířila na první místo prodejnosti a jen za první týden se prodalo 450 tisíc kopií. Zamyslete se prosím. Tohle není mainstreamový rock. Tohle je šílení crossover. Doteď nechápu, jak se se svojí ulítlou muzikou mohli stát tak populárními. Každopádně deska je dnes už multiplatinová, se svými více než 4 miliony prodaných nosičů se řadí hned na druhé místo za „Toxicity“ v rámci diskografie SOAD.

20.06.2026	Diskuse (0)	Tomáš