SYSTEM OF A DOWN - Hypnotize

80%

Když SOAD v květnu 2005 vypustili desku „Mezmerize“, málokdo tušil, že nám dávají jen půl roku. Ano, jen šest měsíců na to, abychom do ní pronikli, naposlouchali si jí, nabažili se jí. Je to dost? Je to málo? Filozofování o ničem bylo utnuto v listopadu stejného roku, kdy nás oblažili další deskou, jež byla v podstatě jednovaječným dvojčetem zmiňovaného alba. Nesla název „Hypnotize“ a byla opět více než povedená.

Začnu možná neobvykle, art workem. Obě desky mají velice povedené covery. Temnější barvy deklarují příslušnost k heavy muzice, zároveň ale nepracují s typickými metalovými motivy, jakými jsou příšery, hororové výjevy nebo sci-fi scenérie. Jsou laděné spíše do psychedelické a avantgardní nálady. Autorem je Daronův táta, Vartan Malakian. Nejde ale jen o samotné covery CD (LP v této době dosáhli svého prodejního dna, ani nevím, jestli alba na tomto typu nosiče byla vůbec vydána). Digipak verze obou CD mají v sobě zakomponovaný přepojovací modul, díky kterému jedním pohybem vznikne dvojitý digipack s propojeným artworkem. Byla to i pro mě novinka, hned jsem si to zkusil a hele, po dvaceti letech od vzniku desek jsem se něco nového naučil.

Okolnosti vydání „Hypnotize“ v podstatě kopírovaly o půl roku staršího bratříčka. Takže rovnou na první místo, 320 tisíc kopií hned první týden, a už na konci roku 2005 deska dosáhla na platinu. Celkově sice čísla nepřekonaly předcházející desku, ale přes 3 miliony prodaných nosičů není vůbec špatný výsledek. Zopakuji svůj údiv z recenze předchozího alba – tohle není žádný mainstream rock. Tohle je šílená muzika! Prostě občas i v matrixu nastane chyba. Buďme za ni rádi.

Ještě jsme se nepodívali, jaká témata tentokrát SOAD na obou albech řeší. Asi nebude překvapením, že se opět často zabývají kritikou společenských jevů, od válek, kriminality, drog až po politický systém a zneužívání moci. Nezapomněli znova připomenout i historickou traumu arménské genocídy. Tomuhle tématu se členové kapely mimochodem aktivisticky věnují i mimo muziku, takže je rozhodně nelze podezřívat z „levného marketingu“. Střílí i do vlastních řad – pop kultura, celebrity, pozlátko Hollywoodu, falešná sláva. K tomu navíc přidávají kritiku médií, které cíleně devalvují inteligenční úroveň populace ve jménu zisku. Novinkou je pak větší důraz i na osobnější témata, vzpomínky na dětství, pocity osamělosti a izolace, ale i destrukci přátel způsobenou drogami.

Rezký úvodní song „Attack“ je poctivou tradiční skladbou SOAD. A ono to úplně stačí. Druhá „Dreaming“ je pro změnu dovedená do extrémů z obou stran. Z metalového pohledu je to totální mlátička, agresivní, šílená, z popové stránky až přeslazená a lepkavě kýčová a afektovaná. Tím neříkám, že je to špatně, spíš že kapela zde zkouší, kam až může zajít. Naopak skvělou jednohubkou je „Kill Rock´N´Roll“. Ta se s tím vůbec nemaže, jde rovnou k věci, ale stejně nezapomene i na menší hravou mezihru. Těžké váhy pak začínají s titulní „Hypnotize“. Hutný valivý riff, krásně klenutá melodie, akustické vsuvky, velká paráda. Tohle klidně mohli nahrát SOUNDGARDEN nebo ALICE IN CHAINS. Ale to by se museli přihlásit do kurzu arménské folkové muziky. Protože by to nebyli SOAD, aby tam něco z jejich tradic nepropašovali. Když bicí s basou přejdou do hypnotické hopsavé rytmiky, otevírají prostor pro Daronovy kytarové vyhrávky a cingrlátka.

Zvuk „Hypnotize“ je stejný jako u „Mezmerize“. Nebo minimálně já tam větší rozdíly neslyším. Logicky by tam ani být neměly. „Hypnotize“ je možná trochu temnější a agresivnější, s čím jde ruku v ruce menší počet „velkých“ hitů. Obě nahrávky jsou velice vyrovnané i když je srovnáme vzájemně. Opět to jen dokazuje, jak silným skladatelským obdobím tyto roky pro SOAD byly. Nebudu raději ani spekulovat, čeho jsme se mohli dočkat, kdyby kapela neskončila tak, jak skončila.

Dalším povedeným kouskem je i „Tentative“. Dramaturgicky možná není nijak objevná a drží se klasických postupů kapely, ale zajímavý je hlavní riff s krásně protaženým dojezdem. Daron svůj rukopis rozšiřuje o další finesy a dokáže přicházet pořád s novými nápady. Na SOAD extrémně dlouhou skladbou je „Holy Mountains“. Uznejte, pět a půl minuty? Má v sobě určitou vznešenost, odpovídající názvu („svaté hory“). I bláznivé crossover prvky jsou zde pod přísnou kontrolou a dávkované s rozvahou. Absťáku pak dají volný průchod ve „Vicinity Of Obscenity“, ve které se vracejí k oblíbenému tématu kolem potravin a jejich různých kombinací. Skladba je to tak šílená, že ani nenacházím správná slova, jak jí popsat. Stylově je tam snad všechno, na co si člověk vzpomene. Je to dobré? Není. Je to návykové? Je.

„She´s Like Heroin“ není zbytečně tvrdá, a to se mi líbí. Kytary zní téměř indie nebo garage rockově a skladba hezky odsýpá. Poctivou rockovou baladou klasického střihu je nádherná „Lonely Day“. Obvyklá klišé, která při podobných skladbách připravují na autory nespočet pastí, zde kapela přeskakuje s lehkostí sobě vlastní a umně balancuje mezi gradujícími emocemi a přeslazeným projevem klasického půlnočního rockového „oplodňováku“. Deska končí v posmutnělém duchu s další pomalejší skladbou „Soldier Side“. Symbolika je zde dovedena do absolutna. V první skladbě „Attack“ se války startovaly, zde se ukončují. Vojáci se vracejí zlomení, opuštění, odvržení a celá euforie, s kterou do války nastupovaly, je najednou jen mlhavou vzpomínkou.

V roce 2006 přichází menší šok. Nebo větší? Není asi úplně běžné, aby kapela, která v jednom roku dosáhne dvakrát na první místo v žebříčku prodejnosti, další rok oznámila pauzu. Když je prakticky na vrcholu. Ovládla mainstream a zachovala si veškerou vážnost a uznání i z metalové a alternativní komunity. To se nestává často. Ještě snad dodám, že Serj přiznal, že to byl právě on, kdo primárně inicioval tuto pauzu na dobu neurčitou, protože byl jednak vyčerpán intenzivním koncertováním a nahráváním, a taky se zintenzivnily rozbroje mezi ním a Daronem ohledně dalšího směřování kapely. Dlouho mu ten klid ale nevydržel, už následující rok přichází se svojí první sólovkou „Elect The Dead“. Daron si pro změnu založil projekt SCARS ON BROADWAY, který lze s mírnou nadsázkou považovat za ideové pokračování SOAD. Přidal se k němu i bubeník John Dolmayan a mě teda jejich tvorba baví výrazně víc než komplikovanější, artově avantgardní eskapády Serje.

Jinak paradoxně SOAD právě tento rok opět vyrazili na turné, a hrají dokonce v Německu i Polsku, bohužel nás opět vynechali. Jestli ale dokážou kreativní neshody hodit za hlavu, to fakt netuším. Jak jsem psal na začátku seriálu, moc tomu nevěřím, ale rád bych se mýlil.

27.06.2026	Diskuse (0)	Tomáš