SUPERHEAVEN - Superheaven
Albový návrat po 10ti letech s eponymní deskou „Superheaven“ se stejnojmenné kapele celkem povedl. Víceméně navázali tam, kde před lety skončili. Opět zde dostáváme mix burácivého post-grunge s alternativním rockem, který zní lehce retro, ale pořád se to dobře poslouchá. Jestli máte rádi jihoafrické SEETHER, britské BUSH nebo americké STAIND a CHEVELLE, tak jste zde na správném místě.
Kapela vznikla ještě kolem roku 2008 v Pensylvánii pod tehdejším názvem DAYLIGHT. Kvarteto pod ním vydalo několik nezávislých EP-ček a dokonce i první plnohodnotnou desku „Jar“ v roce 2013. Ta byla velice povedená, záhy se ale objevila jedna španělská kapela stejného jména se svými právníky a kapela se chtě nechtě musela přejmenovat. Dneska si teda první desku můžete pořídit z bazaru s coverem v červeném barevném nádechu s původním jménem, nebo v modrém už s novým. Druhá deska „Ours Is Chrome“ následuje v roce 2015. Po navazujícím turné ale kapela ukončila pravidelné koncertování, někteří její členové se realizovali v jiných hudebních projektech, jeden si třeba vybudoval pokrývačskou firmu. Občas se sice potkávali na reunion koncertech, ale až v roce 2022 se postupně přece jen rozhoupali k návratu na scénu.
Novou kolekci si realizovali ve vlastní produkci a nic moc nového nevymýšleli. Složili a nahráli písničky, které navazují na první dvě desky, a které umí dělat pořádně. Nic revolučního to není, je to jen poctivé řemeslo. A to ve finále vůbec není málo. Dramaturgicky se mi zdá, že vykročili vstříc ještě tvrdšímu a agresivnějšímu zvuku. Jak se od opravdové grungeové nebo post-grungeové desky očekává, lítají z ní na nás riffy prakticky non-stop. Pokyvování hlavou se dostavuje bezprostředně od prvních tónu, valivá rytmika nás vtáhne do děje a už to pak jede vše samo. A to je možná zároveň jedna ze slabin alba. Tím, jak se důraz klade více na tvrdost, vytratila se z materiálu atmosférická lehkost. Tu na starších albech dosahovali větším zapojením alternativního rocku, který dělal jejich hutný zvuk pestřejším a přístupnějším. Ne že by na tento postup na novince rezignovali absolutně, ale prostě ubrali. Když se k němu ale přece jen nebojí vrátit, vznikají z toho pak ty nejlepší songy, jak uvidíme níže. Dalším dochucovadlem, ať už před deseti lety nebo dnes, je i špetka shoegazu/ nu-gazu. Rozvláčnější melodika nebo atmosférické pojetí pomáhá posouvat skladby z kategorie dřevního a přízemního post-grunge k více alternativním polohám, i když teda v minulosti toho bylo více.
To je krásně slyšet hned u otvíráku „Humans For Toys“. Líně se táhnoucí melodie na pozadí těžkých, valivých riffů, kde je zpěv lehce zamlžený a zapuštěný v mixu. Pro tento styl muziky je možná trochu netypická délka skladeb. Jen pár se jich přiblíží ke čtyřem minutám. Ostatní jsou kratší! Žádné uměle natahované orgie se zde nekonají. I proto má album celkovou délku jen 31 minut a celkem slušně odsýpá. Na druhou stranu je řekněme lehce uniformní. Nálož riffů, atmosféricky odlehčené krátké sólo nebo vyhrávka, dunící zemitá basa, agresivně znějící bicí. Na experimenty zde není prostor. Ony vlastně i ty kytary znějí v podstatě pořád stejně. Jako by si našly jeden set up ladění vs. pedály vs. bedny, který se jim líbí, a jede se. Rozlišovací body nám teda nabídne spíše melodická konstrukce jednotlivých songů. Třeba „Sounds Of Goodbye“ je typická hitovka. Vlnící se linka v sloce je doplněná jasným stadiónovým refrénem, k tomu výrazné a útočné bicí. Lehce z konceptu vybočuje i „Long Gone“ se svým masivním, téměř metalovým riffem, parádní basovou linkou a post-metalovými kytarovými vsuvkami v klidnějších pasážích.
Textově je album temnější a možná až lehce depresivní, což je vidět jednak na názvech písniček, jednak to sálá z muziky samotné. No ale slyšeli jste někdy veselý a bezstarostný grunge? Nejsilnější songy kapela přináší překvapivě v momentě, když přestane tlačit na pilu. Téměř post-rocková „Conflicted Moon“ je nádherná, pomalejší a silně atmosférická skladba. Její dvě a půl minuty jsou trestuhodně ošizené a škoda nevyužitého potenciálu. Skončí, než se vůbec stihne rozvinout. Tady byl prostor si s ní pohrát, rozvíjet jí, přidat pár odboček, možná vyhrotit k nějakému dramatu. Lépe se to povedlo u následující „Stare At The Void“. Riff není zdaleka tak agresivní a to je dobře, zejména když pak dál v songu dominantní úlohu převezmou více atmosférické kytarové vyhrávky nebo až polo-sóla. Song je krásně hluboký, rozlehlý a zároveň prostorově neohraničený. Celá poslední třetina alba je vlastně velice silná. „Next Time“ dává do kontrastu agresivně laděné kytary s jemným zpěvem a silným nostalgickým nádechem. Grungová balada? Proč ne. Nu-gaze je pak zřejmě nejvíc slyšet v závěrečné „The Curtain“, pomalu se vlekoucí náladovce, plné krásných kytarových zvuků.
SUPERHEAVEN udržují post-grunge naživu a jsem rád, že se vrátili. Je to příjemná stylová chuťovka. Určitě tam je ještě do budoucna potenciál pro rozvinutí jejich typického stylu, ať už směrem k více nadýchaným kompozicím, nebo větší zvukové pestrosti.
| 22.08.2025 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
