SUEDE - Antidepressant

80%

Tohle album je pro mě překvapením. Ne tím, jak je povedené, SUEDE jsou značka kvality, ale tím, že letos vůbec vyšlo. Když totiž kapela na jaře vypustila druhý díl kolekce b-sides a nevydaných songů „Sci-Fi Lullabies Vol.2“, bral jsem to jako předkrm před další řadovkou, která se sice evidentně připravovala, ale nečekal jsem ji dříve, než příští rok. Postupně vydávané singlovky ale začaly vysílat jasné signály, že se vážně něco chystá. A hele, najednou tady je. Tři roky po skvělé „Autofiction“. Povede se jí překonat?

Nedá mi to, musím začít obalem. SUEDE mají na kontě pár povedených coverů, ale tenhle je prostě fantastický. Pasuji ho na premianta mezi jejich artworky. Temný, zvrhlý, fascinující, zajímavý, nápaditý, hrůzostrašný, hloubavý. Můžete mu dát tisíc a jeden přívlastků. Geniální nápad, geniální provedení. Přitom samotná muzika zdaleka tak temná není.

Jedním z nejsilnějších momentů předchozí „Autofiction“ byla její syrová a naléhavá upřímnost. V některých momentech až drásavá, bodavá, pálila jako sůl v otevřené ráně. „Antidepressant“ naproti tomu zní, jako by jste si dali xanax. Ten ale ještě nestihl naplno zabrat, takže pocity utlumení, s lehkým náznakem pohody a štěstí, jsou pořád prokládané emotivně vypjatými pasážemi. Zpěvák Bret Anderson to v jednom rozhovoru popsal výstižně – „Autofiction“ byla jejich punková deska, „Antidepressant“ je proto post-punková. A není to daleko od pravdy. Skutečně už první poslechy jasně identifikují typickou post-punkovou estetiku. Ne tak odtažitou, chladnou a minimalistickou jako JOY DIVISION, spíš tu temnější osmdesátkovou ve stylu THE CURE, nebo tu moderní, šmrncnutou indie rockem jak to umí EDITORS, WHITE LIES nebo INTERPOL. Navíc tam někdy problesknou i závany gotického rocku, které hudební stránce alba přidávají další zajímavý rozměr. Odkazy na osmdesátky jsou nepřeslechnutelné, ale zároveň jsou chytře zakomponované do nezpochybnitelně moderního zvuku. O produkci se opět postaral Ed Buller, se kterým kapela natočila téměř všechna alba. Propojení je zde proto absolutně přirozené, a přesně to nahrávka vyzařuje zpět. Všechno běží hladce, jakoby přirozeně. Vše je uvěřitelné, vše je prostě „SUEDE“. Tématicky se album točí kolem kritiky moderního světa a společnosti. Komunikační problémy, sociální média, odtažitost, přetechnizovanost. Krize středního věku? Jestli ano, tak tím trpím taky, protože podobná témata se poslední dobou honí v hlavě i mně.

Symbolicky desku otvírá neosobní syntetický hlas opakující hesla „connect – disconnect“ (spojit – rozpojit) jako v nějakém dystopickém filmu o sterilní budoucnosti. Plynule v závěsu se pak rozjíždí otvírák „Disintegrate“, který okamžitě odkrývá karty a bez okolků dává na odiv post-punkovou, gotickou i indie rockovou stránku aktuální kolekce. Slušný song, který správně navodí atmosféru, ale zároveň zbytečně nestrhne na sebe všechnu pozornost. „Dancing With The Europeans“ je hudebně skvělá a textově patetická. Už jen ten název a refrén je hodně špatný, proto jsem se neodvážil hlouběji analyzovat zbytek textu a raději si vychutnávám jen muziku. Ta je vážně povedená. Zajímavá melodie, slušný drive, výborný zvuk. Zajímavý kontrast vytváří samotný Bret, který ve sloce zpívá nezvykle civilně a „normálně“, zato v refrénu už nasazuje svoje typické citově vypjaté polohy. V podobném duchu se nese i titulní „Antidepressants“, která má skvělý tah na branku. Intenzivní rytmika v první polovině refrénu ho parádně nakopne, výborná je i basa, která není zbytečně masivní, ale je zajímavě zakomponovaná jakoby nad vším ostatním. Ona je vlastně podobně umístěna ve všech písničkách, všude jasně vystupuje a vytváří pevnou kostru, kolem které se pak kytary proplétají nahoru i dolů. Paleta jejich výraziva a odstínů je docela široká a pestrá, přitom však album drží velice pevně pohromadě. Je cítit, že má jasný koncept (i když to není konceptuální deska), a ne jen sbírka náhodných písniček. 

Sonickým shoegazem šmrncnutá „The Sound And The Summer“ je další tuze povedený kousek. Zvuk je pro SUEDE docela netypický, ale sluší jim to i v této poloze. Lyricky pojatá „Somewhere Between The Atom And A Star“ je typická pomalejší skladba, která se ale postupně rozvíjí a otevírá do dramatických rozměrů. Bret zde nasazuje svůj procítěný, možná až lehce afektovaný zpěv, který je jeho poznávacím znamením už od dob debutu. „Criminal Ways“ míří až někam do teritorií alternativního rocku dle vzoru MANIC STREET PREACHERS. Výborný zvuk skladby mi trochu kazí podivná pochodová rytmika Zajímavě zní „Trance State“. Z ní osmdesátková atmosféra vysloveně tříská. Zvonivé kytary, lehce syntetický zvuk a typická basa oživují vzpomínky na INXS, TALK TALK nebo TEARS FOR FEARS. Závěrečná „Life Is Endless, Life Is A Moment“ je pak skvělý song THE CURE, který složili a nahráli SUEDE. Na „Dissintegration“ by se neztratil. Robert Smith v té době vytvořil tak geniální mustr, že i po 35 letech ho stojí za to napodobovat. Tady končí standardní album, já ale ještě objevil deluxe edici rozšířenou o 3 další kousky. A jestli můžu skromně poradit, jděte určitě do ní. Ať už syrovější a přímočará „Dirty Looks“, na dunivých bicích postavená „Sharpening Knives“, kde si Bret zkusí v refrénu i falzet, nebo intenzivní a zároveň nervózní „Overload“ stojí za to. Klidně mohly být součástí standardního vydání, i teď je to pořád ještě rozumných 49 minut. A při té kvalitě a vyrovnanosti to uteče jako voda. Tipuju, že za pár let se stejně objeví na „Sci-Fi Lullubies Vol.3“.

„Autofiction“ a „Antidepressant“ jsou první dva díly rodící se trilogie. V konceptu „black and white“ (temné a světlé) zbývá už místo jen na šedou. Sám jsem zvědavý, co to bude, až to bude. Každopádně dnes jsou SUEDE absolutně aktuální kapelou, která má co říct. Už dlouho se nemusí nálepkovat jako ti, „co založili britpop“. Vytvořili si svůj vlastní svět, ve kterém mají svobodu ve stylovém rozletu, protože základem jsou vždy výborné skladby, které pak oblékají do různých zvukových kabátků. Zároveň už dozrály do věku, kdy se maximálně zaměřují jen na muziku. Provokativnost, lascivnost a divokou extravagantnost ranných let vyměnili za maximálně civilní projev a nechávají tak naplno vyniknout svojí tvorbu. Tomu říkám stárnout z grácií. Je fascinující, že i po více než 30 letech od debutu má kapela pořád co říct a dokáže vydávat kvalitativně velmi vyrovnané desky, nemluvě o parádních výběrech b-sides. Zdaleka to není samozřejmé, važme si toho!

26.09.2025	Diskuse (0)	Tomáš