SUDS - Tell Me About Your Day Again

80%

SUDS jsou modelovým příkladem, jak stimuluji svojí neutuchající chuť po nové muzice. A jak mě to z času na čas dokáže překvapit. Někde na mě koncem loňského rocku vyskočilo jejich jméno s tím, že žánrově by to měl být indie rock. Ok, většinou pokračuji na YT, kde nahlédnu do pár klipů a když mi na první dobrou padnou do ucha (nebo spíš mě neodradí, za ty roky se už trochu znám a vím co mám rád), tak přidávám album do svého archivu. Přesně takhle to šlo i teď. Vyděržaj pioněr, už se blížíme i k tomu překvapení. Pouštím si desku, je to slušný, líbí se mi to. Fajnový moderní americký indie rock, dobrý zvuk, melodický, zajímavý. Tak se konečně mrknu na to, co jsou ti SUDS zač a helemese – oni jsou z Anglie! Podle zvuku a stylu bych odpřisáhnul, že jsou Amíci. Samozřejmě trochu přeháním, i v minulosti už byly kapely, které zněly jakoby by pocházeli přesně z opačné strany oceánu, ale takhle výrazné klamání tělem (zvukem) jsem už dlouho nezažil. Ne že by mi to nějak vadilo, protože deska je fakt dobrá a to, že kam jim chodí pošta, je fakt podružné.

SUDS pochází z Norchwiche, což je nejvýchodnější cíp Anglie. Kvarteto si hezky rodově rozdělilo úkoly – děvčata Dana Godfrey a Maisie Cater se starají o kytary, kluci si vzali na starost rytmiku, Harry Mitchell basu a Jack Ames bicí. Aktuální deska je jejich druhým počinem. Protože mě evidentně zaujal, vrátil jsem se i k debutu „The Great Overgrowth“ z roku 2023 a musím potvrdit, že i ten se jim povedl velice slušně. Každopádně po dvou letech naplněných koncertováním a životem na cestách se kapela vrací vyzrálejší, sevřenější a po všech stránkách zkušenější. Dalo by se říct, že debut je relativně bezstarostnou deskou mladé alternativní partičky, kdežto druhý zářez je výpověď party dospělých kamarádů, kteří už spoustu věcí pochopili, spoustu věcí si sami pro sebe ujasnili a mají velmi jasnou představu, kam směřují. Každopádně už na debutu se zvukově vybrali cestou sbližování s americkou indie rockovou scénou. Ale zatímco tam bych byl ještě na vážkách, do které hudební školy je zařadit, „Tell Me About Your Day Again“ už je v tomto velice přesvědčivě klamavé. A není to jen zvukem samotným, ale i větším příklonem k elementům emo rocku, konkrétně jeho „midwest“ odnože. Kdo by si snad myslel, že „emo rock“ je jedna ustálená škatulka, do které na základě několika málo předdefinovaných atributů můžeme nasypat kvanta kapel, tak vás musím vyvézt z omylu. Nebo jinak, jestli je vám „emo rock“ ukradený, tak můžeme v podstatě u tohoto pohledu zůstat. 

My fandové si ale věci samozřejmě rádi komplikujeme a rochníme se v detailech, jejichž dopad na ceny másla je limitně blízký nule, ale pro nás jsou otázkou života a smrti. Když to zjednoduším a dám do kontextu, vzpomeňte si třeba na „grunge“. Jak pestrou směsici kapel dokázala tato škatulka absorbovat – ALICE IN CHAINS, NIRVANA, MUDHONEY, SOUNDGARDEN, PEARL JAM a další a další. Tak podobně si můžete představit i „emo rock“ a ten zmiňovaný „midwest“ je jen jedna z jeho odnoží. Jak už název napovídá, odkazuje na geografickou oblast, konkrétně americký středozápad, kde jeho první vlna (aktuálně už jede ani nevím kolikátá, nebo už snad i revival…) vznikla v hloubi devadesátek. V této fázi nepřekypoval melodičností, ale zato představil typickou kytarovou hru plnou ozdobných vyhrávek a ornamentace. Něco jako baroko, které vzniklo na základě docela strohého a přímočarého alternativního rocku, a někdy se rozvinulo až do rokokové nabubřelosti.

Naštěstí se SUDS drží u země a z „midwest emo“ si vzali jen ty elementy, které i já osobně preferuji a které mě baví. A zároveň je to jen jedna z ingrediencí, kterou rozvíjejí svůj klasický základ v podobě indie rocku. Správně mazlavý a zároveň cinkavý kytarový zvuk, doplněný o zmiňovanou „emo“ ornamentaci, je kombinovaný s více než slušnou rytmikou, kde zejména bicí mají krásně dunivé přechody. A do hudební konstrukce je pak citlivě zasazený až překvapivě jemný vokál, který má lehce folkový nádech. Kapela věnuje velkou pozornost vokálním harmoniím, které aktivně využívá ve všech písních a zapojuje se do nich celá sestava. Díky tomu jsou pestré a proměnlivé, někdy téměř nenápadné, jindy maximálně posilující vokální melodickou linku. Ono je to téměř i nutnost, protože songy sice umně maskují svojí mohutnost, ale nemají nejmenší zábrany zabíhat až do moderních grungeových odstínů, jako například v „Until I´m Fine“. V tom je právě hlavní síla alba. Umné a přirozené propojování indie, grunge, emo a v podstatě i popových prvků, s jemným nádechem folkového písničkářství. A finální produkt navíc působí velice vřele a pozitivně, takže ze zmiňovaného grunge a emo si vybírají evidentně spíše technické atributy, než nálady a atmosféru.

Celkově vzato je to velice pohodová deska, která umí lehce přitlačit a znít i zemitěji, ale její nejsilnější momenty přichází v těch odlehčených polohách. Baladická „Holding On And Giving Up“ má okouzlující atmosféru a i díky preferenci mužského vokálu vystupuje mezi ostatními kousky svojí jinakostí. Jestli čekáte pro dnešní dobu tak typickou devadesátkovou atmosféru, tak ta se zde úplně nekoná. Kdybych neznal souvislosti, tak na blind bych desku spíš lokalizoval někde do minulého desetiletí, kdy právě zmiňovaný „midwest emo“ zažíval svůj restart ve vysoce melodické formě s vyčištěným indie rockovým zvukem. Ještě musím zmínit předposlední kousek „Hook Me Out“, kde kapela víc experimentuje. Rozsypaná rytmika slok je kombinovaná s pohodovým atmosférickým refrénem, což automaticky vytváří zajímavý kontrast. Ten je pak ještě doplněný o závěrečnou mezihru, kde si kytary pořádně zaburácejí a lehce se dotknou velkoleposti.

SUDS bylo koncem roku 2025 velice příjemným překvapením po všech stránkách. Skromná deska nenápadné kapely, která přichází s velice vyzrálým songwrittingem, výborným zvukem a materiálem, který je zajímavý a krásný zároveň.

10.02.2026	Diskuse (0)	Tomáš