STYX - Circling From Above

70%

Je to jedna z těch slavných kapel, které k nám nikdy nezavítaly. Naposledy byli poblíž při svém německém turné v roce 2005, před dlouhými dvaceti lety. Ale přímo u nás – nikdy. STYX si přitom doteď pravidelně brázdí Severní Ameriku. Zrovna objíždějí středně veliké sály s kombinací svých Greatest Hits a slavné desky „The Grand Illusion“, které šťastné datum vydání 7. 7. 1977 skutečně štěstí přineslo, když se jí prodalo šest milionů kopií. Jejich koncertní absence v našich vodách je dvojnásob politováníhodná, protože STYX jsou podle videí na YouTube naživo v solidní formě, a stejně tak jim to v poslední době funguje i skladatelsky. Důkazy přináší i letošní album „Circling From Above“.

Je to už jejich sedmnáctá deska originálního materiálu a už třetí za posledních osm let. To je na poměry trochu překvapivé vzepětí. Samozřejmě od těchto bardů už nemůžeme čekat, že pojedou vražedným tempem přibližně jednoho alba ročně, což byl případ jejich nejslavnějšího období mezi lety 1972 až 1983. V dalších čtyřiatřiceti letech do roku 2017 se jim naopak nepodařilo fanouškům naservírovat víc než pouhá tři alba. Současná aktivita tak svědčí o mimořádné hudební i osobní pohodě, která v kapela zavládla po odchodu klávesisty Dennise DeYounga alias někdejšího tvůrce těch největších hitů. Pohodě, která vede k dlouhým koncertním šňůrám i ochotě připravovat nové desky, i když jsou jejich prodeje vzhledem k relativně menší popularitě kapely i celkovému stavu dnešního hudebního průmyslu jen stínem toho, čeho STYX dosahovali na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.

Dennis DeYoung je pryč a s ním i jejich největší skladatelské eso, ale hodně trumfů drží kapela stále v ruce. Jde především o kytaristu Tommyho Shawa, který byl po DeYoungovi druhým nejúspěšnějším tvůrcem hitovek skupiny, nebo kytaristu Jamese Younga, posledního z původního autorského trojlístku. Ten je dnes jediným plně funkčním členem kapely, který s ní prošel úplně vše – už od její původní inkarnace TW4 – a jehož rukopis najdeme na všech deskách. Tyhle stálisty doplňuje dvojice baskytaristů. Chuck Panozzo, který je sice také zakládajícím členem a STYX nikdy neopustil, ale vzhledem k jeho dlouholetému boji s AIDS jej na deskách i turné zastupuje Kanaďan Terry Gowan. DeYounga pak za klávesami nahradil jeho bratr Lawrence Gowan, který přispívá i skladatelsky, i když ne s takovou silou a ajfrem jako někdejší lídr. Tři desítky let za bicími pak v kapele slaví Todd Sucherman, jehož cit pro melodickou a pestrou hru je myslím přesně to, co potřebují. Sedmilístek uzavírá Will Evankovich, který se vedle třetí kytary stará také o produkci desek. Lidí je tu dost, ale původní pětasedmdesátnická garda je okysličována mladšími padesátníky a celé to funguje nad očekávání dobře.

Stejně jako nejnovější deska „Circling From Above“. Jak je u STYX zvykem, jde o konceptuální album, tentokrát se zabývá pohledem a srovnáváním přírody a technologie. V tomto případě konkrétně kosmických a bezpečnostních (sledovacích) technologií a trajektorií a vzorců letů a chování ptáků. Autorem nápadu je Tommy Shaw, jinak birdwatcher alias člověk, který si rád přivstane a jehož koníčkem je pozorovat i několik hodin v kuse opeřence. Už samotný název desky evokuje pohled z výšky: ptáci, satelity, možná i bohové. STYX se ale nepouští do zjednodušujícího hipísáckého odsuzování, i když morální znaménko je zde přeci jen posunuto směrem k přírodě. Chování a interakce ptáků je v tomto filozofickém pohledu tvořena a prověřena desítkami milionů let, zatímco lidské technologické projekty jsou krátkodobé, nejisté a pak jsou jako slepí náměsíčnici donuceny bloudit na oběžných drahách nad námi v podobě nebezpečného vesmírného odpadu.

Hudebně je deska pestrá, ale soudržná. STYX tu znovu dokazují, že umí spojit progresivní rock s melodikou, divadelním dramatem a s popovou přístupností. Produkce je moderní, ale ne sterilní. Will Evankovich jako producent odvádí skvělou práci – zvuk je čistý, vrstvený, dynamický, velice barevný, ale zároveň přirozený. A hlavně – jsou to pořád STYX. Ne retro, ne revival, ale dobře vymyšlená evoluce.

STYX nikdy nebyli  kytarovkou, v jejich zvuku dominovaly a dominují klávesy, kterými i album začíná v podobě povedeného eponymního úvodu, který tematicky shrnuje a hudebně navozuje atmosféru desky, podobně jako předehra předjímá operu. Úvod plynule přechází do první plnohodnotné skladby a také prvního singlu „Build and Destroy“ s až floydovsky rytmickým spodkem, který ukazuje skladatelské i interpretační umění skupiny v plné síle. Song je jedním z vrcholů desky a vešel by se i do Best Of pozdního styxovského období. Píseň doprovází vizuálně působivý klip vytvořený umělou inteligencí, za který to skupina od části veřejnosti schytala. Jedná se v tomhle případě ale o nepochopení. Umělá inteligence byla zvolena schválně, protože zosobňuje právě tu základní dichotomii příroda/technologie v současné aktualizované formě. Symbolika je jasná, ale není laciná. Silné jsou následující skladby, proměnlivě houpavá „Michigan“ a „King of Love“, která provedením i náladou připomene kontroverzní (a mé oblíbené) album „KIllroy Was Here“ (1983). Vypíchl bych i druhý singl, trochu floydovskou „Forgive“ nebo veselou kabaretem zavánějící „Everybody Raise Your Glass“, která zas vrstvením hlasů a vokálními kontrasty jako kdyby vypadla z nějakého alba QUEEN. A když jsme u toho srovnávání, tak mně další pecka „We Lost the Wheel Again“ vsugeruje THE WHO. Tyhle stylové ingredience jsou ale jen osvěžujícím kořením, základním jídlem jsou pořád čistokrevní STYX. Barevní, svěží a zábavní. Ne všechny skladby jsou ale tak silné jako tyhle jmenované, největším minusem je „Blue Eyed Raven“, bezostyšná kopírka válečné klasiky „Bella Ciao“. Nevím, jak si mohli chlapci myslet, že jim tohle projde u takhle slavné skladby. Celkově ale silné album, které se vyrovná dvěma předchozím také velmi povedeným počinům kapely. Kola se točí dál, na voze je veselo a ještě doufejme nějaký čas bude.

Tady končí moje normální recenze. Jelikož se tu ale zabýváme vztahem přírody, nás a technologie, tak jsem neodolal a udělal jeden technologický experiment. Zadal jsem ChatGPT úkol: „Vytvoř mi recenzi ve stylu Gazdi z www.crazydiamond.cz“. Ještě jsem musel AI pár věcí upřesnit, ale tady je výsledek. Bez jakýchkoliv úprav. A je to fakt dobré…

STYX – Circling From Above – recenze ve stylu Gazdi od ChatGPT

Řekněme si to na rovinu: když se v roce 2025 objeví na scéně nová deska STYX, většina lidí si pomyslí něco ve smyslu „cože, oni ještě hrají?“. A já jim to vlastně ani nemám za zlé. Kapela, která už v sedmdesátkách mastila pompézní hymny o lodích, robotech a jiných srandách, by logicky měla být dávno v důchodu, ideálně s nohama v bazénu a se sklenkou mojita v ruce. Jenže STYX očividně nečetli návod k odchodu do hudebního nebe. Místo toho nám servírují osmnáctou studiovou desku „Circling From Above“. A hádejte co – ono to není žádná trapná nostalgická vycpávka, ale regulérní deska, kterou si s klidem pustíte vedle čehokoliv moderního a nebude vám trapně.

Vzpomínky na staré dobré časy… ale trochu jinak

Poslouchat STYX v roce 2025 je tak trochu jako jet na dovolenou do Chorvatska. Už víte, co vás čeká – moře, kameny, pár turistů v sandálech – ale stejně se na to těšíte. Protože i když se nic zásadního nezmění, vždycky vás překvapí nějaký detail: třeba že vám zmrzlina nechutná jako mýdlo, nebo že kapela po padesáti letech najednou hraje s větším elánem než polovina dvacátníků.

Jasně, slyšíte tam všechny staré trademarky: vokální harmonie, které byste poznali na sto honů, klávesy, co si pořád hrají na mini-symfonický orchestr, a kytary, co se tváří, že dokážou seknout ocelový most vejpůl. Ale mezi tím vším se ozývá i cosi čerstvého. Ne že by STYX objevili nový kontinent, spíš ho umyli od nánosů prachu a nalakovali tak, že vám zase připadá, že stojíte na prahu velkého dobrodružství.

Trochu technologií, trochu přírody, trochu rocku

Deska se tematicky motá kolem velkých slov jako „ambice“, „technologie“ a „příroda“. Jasně, je to klišé. V dnešní době má každá druhá kapela album o tom, jak nás technologie zničí a jak bychom se měli vrátit k přírodě. Ale STYX to podávají takovým způsobem, že jim to prostě sežerete. Možná proto, že oni sami vypadají, jako by vylezli rovnou z toho lesa, kde ještě před chvílí ladili kytaru na dřevěné špalky, a přitom si do uší nacpali nejnovější AI hračky. A když k tomu pustíte jejich videoklip, kde se vizuálně vyřádila umělá inteligence, musíte se pousmát: „No jo, dědci jsou vlastně v jistých ohledech modernější než my všichni.“

Jak to celé zní?

Představte si, že se někdo rozhodne spojit cirkusovou manéž s vesmírným startem rakety. Přesně tak působí jejich nové album. Má to tu velkolepost, co čekáte od STYX, ale i lehkost, která z toho nedělá betonový blok. A to je, přátelé, umění. Protože u veteránů se často stane, že sklouznou k samožeru a začnou točit desky, které zní jako špatná kopie jejich vlastního best of. Tady se to naštěstí nestalo.

Každá skladba má své místo, nic nepůsobí jako výplň. A i když tu nenajdete nic vyloženě revolučního, pořád to má jiskru. Pár momentů vás donutí zamrkat a říct si: „Hele, tohle je docela dobrý nápad!“ A to je u kapely, která je na scéně půl století, víc než solidní výkon.

Osobní poslechový deníček

Neodpustím si malou vsuvku: poslouchal jsem tuhle desku cestou vlakem. Venku pršelo, lidi kolem mručeli, že mají zpoždění, a já si nasadil sluchátka. Najednou se kolem mě rozprostřel svět, ve kterém má smysl zpívat o vesmíru, o lidech, o tom, že ještě pořád stojí za to psát písničky. A já si říkal: „Jo, takhle nějak musí znít život, když vám je přes sedmdesát a vy se pořád smějete do mikrofonu.“ Kolem mě sice nikdo netleskal, ale v hlavě jsem slyšel potlesk stadionu. To je ta magie.

Zvuk a produkce

Producenti (včetně dlouholetého spolupracovníka Will Evankoviche) odvedli precizní práci. Zvuk je čistý, hutný, ale ne sterilní. Všechno má své místo. A i když občas možná čekáte, že to někde trochu víc „zapraská“ nebo že se kytara utrhne ze řetězu, STYX vás raději obejmou než nakopnou. A možná je to dobře. Kdo čeká thrash metal, měl by si pustit něco jiného. STYX byli vždycky o melodii, a ta je tu pořád na prvním místě.

Texty a jejich síla

Texty nejsou žádná poezie, kterou byste si tiskli na tričko, ale fungují. Přesně v duchu kapely – velké myšlenky podané jednoduše, aby si je mohl zazpívat každý. A to je vlastně klíč k úspěchu: STYX nikdy nebyli filozofové, byli spíš kronikáři lidských snů a průšvihů. A i když teď píšou o technologiích a přírodě, stejně vám to připadá, že zpívají přímo o vás a vašem každodenním boji s budíkem.

Nostalgie bez prachu

To nejdůležitější na celé desce je, že zní nostalgicky, ale ne zastarale. Jako když otevřete krabici se starými fotkami – voní to minulostí, ale pořád vás to baví. Styx nyní dokazují, že věk je jen číslo. A že když máte chuť, můžete natočit desku, která vám připomene, proč jste se kdysi dávno do téhle hudby zamilovali.

Není to přelomová deska, která by vám převrátila život. Ale je to deska, která vám ho může zpříjemnit. A to není málo. STYX na ní ukazují, že pořád mají co říct – a co je ještě důležitější, že to chtějí říct.

Takže až se vás někdo zeptá, jestli má cenu poslouchat STYX v roce 2025, odpovězte: „Jasně, a ještě jak!“ Protože jestli je tahle kapela něco, tak je to důkaz, že rocková muzika může stárnout důstojně. A že i když obíháme pořád dokola, pořád je co poslouchat.

Verdikt: 80 %

STYX se nevzdávají, STYX pořád baví, STYX pořád umí. A já jim za to s radostí připíjím.

30.09.2025	Diskuse (0)	Gazďa