STEVEN´S - Devadesátky přenastavily vnímání společnosti (rozhovor)

Vnímám, že jsme poctivější. U debutové desky jsme spoustu věcí dělali poprvé a učili jsme se je za pochodu, teď už jsme byli o něco připravenější a díky tomu, že jsme začali spolupracovat s profesionálními producenty a studii, tak každý krok vedoucí k nové desce byl pečlivě naplánován a proveden. Věřím, že jako kapela si uvědomujeme, že to, co jsme vybudovali, má hodnotu. Odjeli jsme pěknou šňůru, máme dvě desky na vinylu, a ještě k tomu partu, která spolu funguje. Za to všechno jsem vděčný a snažím se si to připomínat.

Album vznikalo na více místech, mohl bys popsat zásadní okamžiky nahrávacího procesu? Co bylo vaší základní myšlenkou na výsledné dílo?

Zásadní okamžiky byly, že jsme si do toho „nechali kecat“. To, že má cílevědomá kapela materiál na nahrání desky, ještě neznamená vůbec nic. Spojili jsme se s lidmi, kteří jsou mistři ve svých oborech a ti svými znalostmi a zkušenostmi posunuli celou desku o kus výš. Jedním z takových okamžiků byla návštěva studia Svárov a nahrávání bicích pod zkušeným studiovým inženýrem Lukášem Martínkem.

Základní myšlenou bylo, že to chceme udělat pořádně a poučit se z procesu vzniku u desky první, kdy bylo spoustu věcí na poslední chvíli a ve stresu. Tentokrát jsme se tomu snažili vyhnout a myslím, že se nám to do jisté míry povedlo. Ačkoliv s nahráváním a následným vydáváním desky budou asi vždycky nějaké ty stresové situace spojeny.

V průběhu prací jste se spojili s Miroslavem Chyškou, kytaristou od Dana Bárty nebo J.A.R., který byl posléze zodpovědný za mastering i produkci. Jak k téhle spolupráci došlo a co pro tebe bylo největším přínosem tohoto spojení?

K Mírovi jsem jako ke kytaristovi vzhlížel už dlouho a měl jsem v plánu se mu ozvat, jestli by mě něco nenaučil na kytaru. Nakonec jsme s kolegou a kamarádem Ricardem Delfinem řešili, koho oslovit s produkcí druhé desky a organicky z toho vyšel Míra, na kterého měl Ricardo kontakt skrze PR v Illustratosphere. Míra je skvělý učitel a je tak skromný, že nevím, jestli to o sobě ví. Vše umí naprosto přirozeně vysvětlit a nejen, že mě posunul ve hře na kytaru, ale i v celkovém vnímání hudby. Od doby, co jsme spolupracovali, na sebe mám větší nároky a snažím se být při skládání, hraní i nahrávání poctivý a přísný.

Šel bys do podobné kolaborace znovu?

Rozhodně, jen je otázka s kým. Míra má spoustu aktivit a produkci se věnuje jen okrajově. Přemýšlím, že bych zkusil oslovit někoho ze zahraničí. Na festivalu Blues Alive potkávám spoustu muzikantů z celého světa, kteří se produkci věnují a podobné spolupráci by byli otevření.

Deska nese krátký a úderný název „90´s Kid“, naráží tak na téma hudebního dění v poslední desetiletce minulého století, čím je pro tebe tahle etapa tolik zajímavá a co tě na ní okouzluje? Přeci jen to není zrovna nejrock´n´rollovější část hudební historie…

Deska na devadesátky sice naráží, ale není jimi nijak pevně svázána. Částečně nese tento název proto, že samotná titulní skladba je žánrově takovou nejcharakterističtější střechou pro celou desku. Devadesátky mě v hudbě baví hlavně pro tu živelnost a chuť objevovat. Britpopoví muzikanti se odrazili od šedesátek a s novým větrem v plachtách vytvářeli naprosto parádní hudbu. Kapely jako SUEDE, OASIS, nebo PULP mě velmi oslovují, a i když jsou součástí jednoho žánru, tak je vlastně každá úplně jiná. A to mě na tom baví.

Vzhledem k tomu, že ses narodil až koncem onoho období, odhaduji, žes danou desetiletku prakticky nemohl vnímat a že dojmy zní jsi získával až s odstupem mnoha let. Takže, v čem vnímáš, že jsou devadesátky hudebně lepší oproti éře po roce 2000?

Já si osobně myslím, že devadesátky tak trochu přenastavili vnímání společnosti a to, že kalendářně skončily rokem 2000 ještě neznamená, že se okamžitě vypařily ze všech lidí na planetě. Ba naopak, myslím, že hudba po roce 2000 na devadesátky navazuje, vychází z nich a třeba taková muzika Robbieho Williamse z této doby je devadesátkami políbena až až.

K vašemu albu. Co bylo hlavním cílem stylizace oné nahrávky a jakých změn jste chtěly oproti debutové desce docílit? Na co jste si dávali pozor, abyste se tomu vyvarovali?

Cílem byl vycizelovaný zvuk, který bude čitelný, úderný a zároveň vzdušný. U rockových přímočarých písní jsme měli referenci v nahrávkách skupiny STRUTS, kteří mají nahrávky neuvěřitelně energické a zvukově dokonale vytesané. Jak už jsem předtím říkal, na první desce jsme na sebe nebyli tak přísní a spousta věcí byla vyřešena kompromisem. Na té nové jich je minimum a všechny byly ku prospěchu výsledku. Při nahrávání jsme se zamýšleli nad každým zvukem a jeho významem v písni. Zkrátka všechno prošlo kontrolou nejen ode mě a dalších členů kapely, ale i od Míry Chyšky a mixing inženýra Lubomíra Mazáka. S případnými nesrovnalostmi jsme se vypořádali tak, abychom se na způsobu řešení všichni shodli. Musím ovšem říct, že po pár dnech strávených s Mírou ve studiu jsem měl uši nastražené tak, že jsem většinu detailů vyřešil už při výběru a editaci nahraného materiálu. Občas jsem už slyšel trávu růst, ale v tu chvíli mi s rozhodováním pomohl buď někdo z kapely nebo má drahá polovička.

Deset skladeb má patrný rock´n´rollový základ s odérem blues, songy si drží přirozenost, ale působí na druhou stranu dost učesaným dojmem. Mohl bys zde zmínit několik tvých nejoblíbenějších a popsat přednosti vaší hudební stylizace?

To jsem rád, že to tak působí, to byl přesně náš záměr, zachovat přirozenost i na relativně vyprodukované desce. Mám hned několik favoritů, titulka 90’s Kid mě moc baví, myslím, že je to zároveň i ten správný otvírák desky. Pak třeba Mayo Creek, ta je správně prolezlá jižanským rockem a baví mě její hravost. V harmonikovém sólu jsem se parádně vyblbnul. Výzvou byla skladba Manic Again, která je rozhodně nejrockovější. Pamatuji si, že jsem při psaní této skladby hodně poslouchal Ozzyho desku No More Tears a ačkoliv je píseň úplně jiná, tak věřím, že se v její stylizaci vliv Zakka Wylda a Ozzyho promítl. Na vinylu je o dva songy méně, než na CD nebo streamech. Potřebovali jsme zachovat co možná nejlepší kvalitu zvuku, tak jsme holt museli zkrátit stopáž. Jedná se o skladby Crystal Ball a No Nickles, No Dimes. První jmenovaná je pomalá, vede k zamyšlení a mám ji moc rád. Druhá je zase rychlá, rock’n’rollová smršť, která funguje jak naživo, tak v akustické, pomalejší verzi. Na vinylu jsme zachovali koncept bluesrockové desky, tak bohužel musely ven tyhle dvě.

Mě osobně na první dobrou napadaji stěžejní tři věci – titulka „90´ s Kid“, „Fat Cat“ nebo „Turnin´ Me On“. Každá z nich reprezentuje trochu něco jiného, ale zároveň sebou nese chytlavější a výrazný charakter, můžeš něco říct právě o těchto písních?

Jak už jsem zmínil, 90’s Kid z mého pohledu nejlépe zastřešuje desku. V popředí jsou kytary, bicí a celou skladbu zdobí smyčce, ségry parádní vokály nebo krátké basové sólo. Fat Cat byl jasný kandidát na singl, je přímočará, ale zároveň dost prokomponovaná s relativně exhibičně pojatým kytarovým sólem. Hodně mě baví THE WHO a přijde mi, že do této skladby trošku krystalizují, například v bicích přechodech pod refrénem, nebo v samotném riffu, kde jsem si hrál s podobnými akordy, jaké proznívají skladbami na jejich koncepčním albu Quadrophenia. Všechny inspirace jsem samozřejmě pojal po svém a do skladeb je promítl organizovaně, což je u jinak explozivních THE WHO vlastně nutnost. Turnin‘ Me On vznikla, když jsme poprvé vyráželi na soutěž Czech Blues Challenge. Cítil jsem, že nám chybí typická bluesrocková pecka. Ta se trošku odváže v zatěžkaném riffu v mezihře, ale celkově myslím, že úlohu plní. Turnin‘ Me On podle mě naprosto pozvedl Majdy zpěv ve slokách.

Sestava se u vás příliš nemění, a to i přestože vás v ní není zrovna málo. Lidsky vám to zřejmě funguje a souznějí dosahujete i na tom stylovém hudebním poli. Co je typické a podstatné pro člena kapely STEVEN´S?

To je dobrá otázka! Po vydání desky jsme se ustálili v pětičlenné sestavě. Klasická sestava kytara, basa, bicí, klávesy bude tedy obohacena o jednu vokalistku a perkuse. Občas bereme i dechaře, ale tam je to náročnější, hlavně organizačně. Pro člena kapely STEVEN´S, pokud nepočítám sebe, je typický velký nadhled, vnitřní klid a jistá dávka flegmatismu, který v početnější skupině značně ubere na množství potenciálních konfliktů. Já jsem v kapele ten, co věci řeší, prožívá, iniciuje a čas od času potřebuju pomoct, nebo trošku vrátit nohama na zem. Uvědomuji si, jaké máme štěstí, že jsme to takhle poskládali, a ještě v rámci jednoho kraje. Každého člena si velmi vážím a společně strávený čas s touto partou je pro mě svátek.

Když poslouchám novou desku, vychází mě z toho, že jsi spíše příznivcem mainstreamového rocku a potrpíš si na čistotu produkce s nějakou tou decentní aranží. Je to tak? Bordeloidní nahrávku bych od vás asi nečekal…

Nemohu s jistotou říct, že bych byl příznivcem mainstreamového rocku, koneckonců jednou z mých nejoblíbenějších kapel jsou již zmínění THE WHO a ty nikterak vyčitěné nahrávky nemají. Navíc poslední dobou poslouchám country a tam mě baví spíš organičtější, živější zvuk s nějakou tou špínou. Co se desky týče, tak tam jsme na začátku řešili, jak by měla znít a shodli jsme se, že se špínou a přílišnou živostí budeme šetřit a zaměříme se na to, aby si nástroje rozuměly, vynikly aranže a abychom do bluesrockového rybníčku přispěli něčím, co obstojí vedle nahrávek muzikantů a kapel, kteří prostě hrají parádně a ze studiovek je to cítit. Třeba ta třetí deska už trošku bordeloidní bude, ale samozřejmě co nejvkusněji.

V jedné ze skladeb má výraznější vokální part také tvoje sestra Magda, nechystáte se jejího hlasu v budoucnu více využívat?

Rozhodně. Vlastně to byl nápad Míry Chyšky, ve studiu jsem nahrál testovací tejk písně Turnin‘ Me On a Míra poznamenal, že se ve slokách trochu hledám a je to poměrně vysoko, ať to zkusí ségra. Tak to zkusila a byla to paráda, jeden z mých nejoblíbenějších momentů desky. V refrénech jsem se chopil leadu já, jelikož ten tak vysoko nebyl a bylo tam potřeba zase něco jiného. Dovedu si představit, že toho bude na koncertech a třeba i studiovkách zpívat víc, já se alespoň budu moct sem tam soustředit jenom na kytaru.

Co ty a zpěv? Budeš v něm pokračovat jako frontman kapely nebo uvažujete o nějakém dalším obohacení v rámci zpěvů a vokálů?

Zpěv byl pro mě vždycky největší výzva. A myslím, že jsem začal víc objevovat polohy, co mi sedí a už to pro mě není tak abstraktní. Hodně tomu pomohla moje práce, jako učitel v podstatě celý den mluvím a hlas si chtě nechtě musel sednout do správné polohy, abych to vydržel. Tak stále hledám polohy, barvy a baví mě to. Pokud bych měl zpěv v kapele někomu předat, či se o něj významně dělit, tak bychom si museli hudebně, lidsky i filozoficky absolutně sednout. Což si myslím, že není pravděpodobné, ale ani nemožné. Navíc u spousty písní si nedovedu představit, že by je zpíval někdo jiný než já, i když nejsem kdovíjak školený zpěvák. Mám k těm textům vztah. Ale chystáme pár hostovaček na nadcházející album, tak bude zase o něco barevnější.

Kde vás budou mít posluchači šanci v příštím roce vidět? Předpokládám, že jste často koncertující kapelou…

Tenhle podzim jsme byli dost zaneprázdnění, k desce jsme odjeli naše první regulérní turné, asi 14 koncertů po celé republice. Na jaře nás čeká druhá část šňůry, podíváme se do Prahy, Ústí nad Labem, Plzně a dalších měst. Léto se zatím rýsuje, tak uvidíme, co přijde. Rozhodně po všech těchto koncertech nebudeme příliš tlačit na pilu.