STEVEN´S - 90´s Kid
Karlovarští STEVEN´S mají venku svou druhou řadovou desku „90´s Kid“ a pokračují v o něco ucelenější podobě ve svém rockovém stylu. Jedná se o kytarový pop/rock beroucí z oblastí blues, a boogie rock´n´rollu, oslavující starosvětskost, skrze muzikanstkou fundovanost, tah na melodii a bezproblémovou poslouchatelnost songů. Materiál byl nahrál ve studiu Sono a vlastní výborný zvuk a vkusně řešené aranže pomáhající s rozmyslem hlavním linkám skladeb.
Ovlivnění velkými stadiónovými štikami anglo-americké scény devadesátých let je u STEVEN´S na první poslech patrné, stejně jako přítomný odér kytarového blues. Na druhou stranu z jejich tvorby vlastně takřka vymizel funkový prvek, stejně jako dříve se u nich vyskytující momentky odkazující až kamsi ke jižanskému folklóru a country, protože tahle deska je především velmi kultivovaný rock a až potom to ostatní. Dost možná právě pro to působí o něco uceleněji než debut „Runnin´Man“. Ozdobou novinky je kromě skvělé zvukové stránky, na které s kapelou pracoval (produkce, mastering) také Miroslav Chyška, především fakt, že zde máme sadu deseti chytlavých písní, jaké mohou stát sami o sobě. Není v nich totiž žádná póza. I „hra na Ameriku“ již sebou nese spíše jistotu, že tahle stylová podstata STEVEN´S patří do hlubšího DNA těchto mladých hudebníků.
Zpívající kytarista a hlavní tahoun Štěpán Kordík znovu potvrzuje, jak obstojným muzikantským režisérem a skladatelem je, což zde dokáže profilovat s obvyklou lehkostí. Znovu je však jeho největší slabinou (neřekl bych ani tak zpěv jako spíše) hlas, který postrádá vyšší míru žádané barvy či charisma a reprezentuje spíše mladistvou, takřka chlapeckou polohu. Sehnat tahle kapela řevnivějšího borce za mikrofon, byla by to pro ni výhra. V jedné položce „Turnin´Me On“ (mimochodem jde podle mého o nejlepší song desky) mu ve slokách výrazně pomůže sestra Magdalena, která právě tuhle píseň svou hlasovou barvou (a celkovou atmosférou z toho všeho plynoucí) hodí až někam na území ostrovní kapely MORCHEEBA, aby se Štěpán, možná i díky její zdravé konkurenci, v refrénu vzepjat ke svému nejchlapáčtějšímu pěveckému momentu.
Ve skladbách prostých umělých vystýlek, zachovávajících si přírodní a přirozeně kytarový sound, se toho však děje víc, než by si mohl domýšlet zběžný posluchač. Aranže jsou kolikrát citlivě zdobeny dechovými nástroji a závoji kláves, především pak ve chvílích, které to stran gradace vyžadují. Tohle je případ především songu „Burn The Damn Bridge“, kde dechy udávají ráz boogie tempa a skvěle doplňují kytarovou vozbu umístěnou pod melodické zpěvové linky.
Úvod alba patří stadiónově koncipované dusárně „90´s Kid“, která zní semknutě s nápadným bluesovým cítěním kapely, aniž by to celé narušovalo její optimistický, skoro až pop/rockový ráz. Již od tohoto momentu je zjevné, že máme co dělat s aranžersky velmi dospělým materiálem. Jednou z nejvýraznějších a posluchačsky nejvděčnějších věcí je zde odlehčená píseň „Fat Cat“, které neschází devadesátková patina ani odér kytarového pop/rocku proudícího k nám nejen skrze sekaný riff, pozitivní náladu, ale především skrze stručný, avšak jímavý refrén. Jemnější poloakustický naturel má pak třeba song „Mayo Creek“, jehož protipólem je třeba rockec od podlahy v podobě „Manic Again“, ten pro změnu zní velmi kytarově, a díky probleskování zvuku OASIS vlastně i devadesátkově, což umocňuje jeho hitový potenciál, a to i přes výskyt znamenitého kytarového sóla v jeho závěru.
Celkově vzato se druhé album „90´s Kid“ povedlo a je možné jej pokládat za dospělejšího nástupce debutu. Deska je velmi zručně a citlivě poskládaná a dobře se poslouchá. Navzdory faktu, že jde o mladé hudebníky, kteří devadesátky ve smyslu aktivního hudebního života prakticky nezažili, vše působí úplně samozřejmě a velmi dospěle. Z toho plyne jedna věc, tohle je zkrátka vzácnost u podobné starosvětské a poctivě dělané rockové hudby anglo-amerického střihu, a tak je třeba si tyhle STEVEN´S zkrátka hlídat.
| 02.12.2025 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
