SPARTA - Cut a Silhouette

90%

Na rozdíl od zbytku redakce mě nechává fotbal absolutně chladným, takže ani teď se mu nemíním věnovat. Nebudu se dokonce věnovat ani řeckému městskému státu z antických dob, i když to by už bylo rozhodně zajímavé téma. Mrkneme se do Texasu, konkrétně do El Pasa, protože místní SPARTA tam letos rozehrála nejvyšší alternativně rockovou ligu.

Pánové z jihu Spojených států museli připravit už šestou desku, než jsem si je konečně všiml. To rozhodně není výtka směrem ke kapele, to je naopak sypání si popela na mojí vlastní hlavu za trestuhodnou ignoranci. Jsem si téměř jistý, že jsem se se jménem SPARTA už někdy v minulosti potkal, ale z nějakých důvodů si je nikdy neposlechl. Přitom je to přesně moje krevní skupina, jak je evidentní při poslechu jejich diskografie, který aktuálně (konečně) provozuji. Tak jen pár faktů na začátek. Kapela vznikla už v roce 2001 na troskách post-hardcorových legend AT THE DRIVE-IN. V aktuální tříčlenné sestavě zůstal z této doby zakládající kytarista a zpěvák Jim Ward. Druhým služebně nejstarším je pak basák Matt Miller, který se ke kapele připojil pár měsíců po jejím vzniku a nahradil jejich původního basáka. Bicí pak poslední tři roky pokrývá Neil Hennessy.

Ačkoliv mám AT THE DRIVE-IN celkem rád, SPARTU budu mít radši. Je totiž normálnější. První zmíněný band je na můj vkus až moc divoký, chaotický a šílený. SPARTA se od začátků vydala konzervativnější cestou syrového alternativního rocku s písničkami v klasické písničkové formě. Úplně se ale od původního post-hardcorového dědictví nedistancovala a do své tvorby převzala i některé elementy typické pro tento styl. Rytmika místy vykazuje rysy neposedné nervozity, občasné výbuchy hlučných pasáží nás také neminou. Stejně tak určitá zasněnost, typická pro „post“ žánry, je ve skladbách často přítomná.

Aktuální deska ale možná zatím nejvíc v diskografii inklinuje ke klasickému alternativnímu rocku. Zvukově je album pevně usazené v aktuální době, ale přesto zní jinak, než běžná produkce. Chvílí mi trvalo, než jsem tomu přišel na kloub (snad). Zvuk je totiž výjimečně civilní a autentický. Neřekl bych, že je syrový, spíše v sobě nese určitou lo-fi estetiku. Zřejmě to má na svědomí velice citlivá produkce, která se spíše než na technickou dokonalost, soustředila na výborné vyvážení všech nástrojů a jejich propojení v absolutně konzistentní celek. Díky tomu pak kolekce zní skromně a přístupně, zároveň má ale skutečně velice strhující a živý zvuk.

To, v čem mě AT THE DRIVE-IN nikdy nedokázali plně uspokojit, je výraznější melodika. V jejich písničkách tento element probleskoval vždy jen v krátkých záblescích, které mizely ve víru epileptické rytmiky a animální divokosti tak rychle, jak se z ní jen pár chvil předtím vynořily. A právě v této disciplíně SPARTA, která jí nikdy nepodceňovala, v roce 2026 exceluje. Jako by si pánové řekli, že už přece nemusejí nikomu nic dokazovat anebo obhajovat své pozice na alternativní a nezávislé scéně. Můžou si dovolit být hodně přímočarý, jak dramaturgicky, tak melodicky. Rozhodně to ale neznamená, že by dědkovatěli! Právě naopak. Energie, která z desky vyzařuje, je přímo obdivuhodná.

SPARTA se nebojí zaklepat až téměř na dveře mainstreamovému alternativnímu rocku. Tak schválně, zaposlouchejme se do otvíráku „Split It Up“. Že by PEARL JAM? Třeba kolem desky „No Code“? Dokonce i ten riff je tak trochu ideologicky blízký jejich songu „Hail, Hail“, stejně jako hutnější zvuk s grungeovými odstíny. Texasani k tomu ale přidávají hardcorovou dravost a tahle kombinace je skutečně vynikající. Dalším dravým kouskem je hned následující „Crater“, která efektivně zvyšuje napětí svojí stop/start rytmikou. „Mounthbreader“ sice ubere z tempa, ale kompenzuje to mohutností a košatější strukturou s psychedelickou atmosférou. V podstatě jednoduchým indie rockem je „Daydream“, a to rozhodně není výtka. Song je to opět výborný.

V druhé polovině desky se nám trochu mění nálady. Jestli to doteď bylo příjemné a intenzivní, teď to bude hymnické a burcující. Jim se do refrénů pořádně opře a stává se z něj vůdce, který řve a huláká, jen aby nadchl své fanoušky ke společné cestě. „Everything You Say“ je přesně v tomto duchu. Upřímná, neklidná, strhující. „Without Your Hands“ jde ještě o kousek dál. Překvapivě popově laděná sloka vybouchne v sonický stadionový refrén, který by na rockovou víru obrátil i nejortodoxnějšího vyznavače hip-hopového kacířství.

V závěrečné části pak kapela trochu upustí tlak a začne více experimentovat. Není to vůbec špatné. Ať už klidnější „Midnights“, nebo hlučnější „Mystery Of Missing“ mají svoje kouzlo a kvality. Baladická „Glimmer“ pak stylově uzavírá tuto skvělou desku. Silné songy, poctivost a upřímnost, zajímavý zvuk, to všechno dohromady tvoří unikátní kombinaci. Kombinaci, která funguje, která je svěží a zajímavá. Povedlo se zde propojit rockovou přímočarost s nejasnými strukturami a bezhraničností post-rocku/punku/hardcoru, podobně jako hutný a sonický zvuk prvního s tajemným a zasněným projevem toho druhého.

„Cut A Silhouette“ je deska, která si mě získala svojí vyzrálostí. Od prvních tónů cítíme, že tohle jsou zkušení borci, kteří vědí úplně přesně, co dělají a proč to tak dělají. A zároveň mají energii a nápadů na rozdávání. Jak se říká, lépe pozdě, než nikdy. Díky Bohu, že jsem SPARTU konečně objevil.

25.08.2026	Diskuse (0)	Tomáš