SODOM - The Arsonist

70%

Když Angelripper v roce 2016 vyhodil ze SODOM kytaristu Bernemanna a bubeníka Makku, moc sympatií si tím u mě nezískal. Chápu, že se mu (jeho) kapela mohla zdát lehce zacyklená. V čem? V jakési metalové perfekci, plynoucí z technické vyspělosti spoluhráčů, jejichž hra se svým pojetím i určitou barevností stále více vzdalovala zčernalým proto-thrasovým kořenům. Zůstává však otázkou, zda se něco nedalo řešit citlivěji. Každopádně teď, po devíti letech, se dá říci, že mu záměr v podobě sázky na dřevní pojetí nejspíš vyšel. Po komerční stránce rozhodně. Novinka „The Arsonist“ totiž dosáhla na čtvrtou pozici německého albového žebříčku, přičemž podobné úspěchy slavila i jinde. O bleskovém vyprodání tří tisíc kusů limitovaného boxu nemluvě.

Říká se, hlas lidu, hlas boží! Natočili však SODOM desku, která si takové přijetí zaslouží? Nebo jde jen o kombinaci dobrého marketingu, nostalgie nemalého množství starších posluchačů a jejich zvýšeného očekávání v důsledku delšího odstupu od solidního předchůdce „Genesis XIX“. Svou roli mohla sehrát též slabá či slábnoucí konkurence. Jednoznačnou odpověď asi neposkytnu. Přes řadu poslechů jsem totiž stále v procesu hledání záchytných bodů. Pozitiva už se jasně rýsují, na druhé straně se nelze zbavit určitých pochybností, které se bohužel týkají i kvality samotného materiálu. Návštěva aktuální koncertní šňůry by mohla napovědět více. Zejména tehdy, pokud by se během ní hrálo nejméně šest nových věcí, což ovšem není příliš pravděpodobné. Zkusím tedy nejprve uvést pár chaotičtějších postřehů, nebo radši otázek a poté z nich něco vydojit.

Okatá inspirace SLAYER mi v některých momentech vadí, protože SODOM by neměli znít jako SLAYER. Němce mám nota bene výše. Jenže, když Tomovi to tak krásně arayovsky řve. S tou přepálenou nasraností, rámující poslední alba americké thrash legendy, naštěstí neotravují celou hrací dobu. Ostatně, Bernemann do své sofistikované a melodičtější kytarové hry ony zámořské prvky vkládal také. Stačí si poslechnout titulní skladbu z poslední „benermannovské“ desky „Decision Day“. A do toho ty analogové bicí. Proč? Aby zvuk virblu odpovídal dynamice každého úderu, kopák svým duněním přebíjel kytary a hajtka plynule syčela jak Lombardovi, promiňte Witchhunterovi? Mimochodem o jeho nápodobu se nynější bubeník Tony Merkel celkem sympaticky, avšak zatím spíš neúspěšně snaží. Skutečně na něco takového potřebujete analogové pásy? A proč se stejným způsobem nenahrávaly i zbylé nástroje. Přežila vůbec všechna ta analogová nádhera konvenční mix a mastering? Nejsem si jistý.

Není navíc trochu problém v tom, když má každý ze skládajících o dost jiný přístup k tvorbě? Ve výsledku tu tedy máme jakousi nesourodou směsici, „SeasonpostSeason" SLAYER, obyčejného thrashe, starého heavy/speedu a punku. Nejde však o nesoulad jen zdánlivý? Uvedená směska přece nese scelující punc či nákazu SODOM. Nejsme nakonec někde u syrovějšího „Better of Dead"? To přeci není špatné album, že?:-) Dvě samostatné, neustále jedoucí doprovodné kytary mají každopádně velké(!) kouzlo, sóla také nejsou k zahození. Jen kdyby ty kytárky hrály o chlup silněji. Tom se tentokrát svou čtyřstrunkou prezentuje skromněji, takže by ho ani moc nezastiňovaly. Je celek zvukově špinavější, nebo prostě jen nedotažený? A dokázal bych něco napsat ke každé skladbě? Asi ano, což je dobrý signál.

Tak co si z výše uvedeného odnést. „The Arsonist" je velmi dobrou deskou, která za stávající situace asi nemohla znít lépe. Kapela ze sebe odevzdala maximum. Vyniká zejména Tomův zpěv. Vokální rozpětí mezi šílenou jízdou „Trigger Discipline“ a rokenrolově laděnou speedovkou „A.W.T.F.“ mi imponuje. Žádná pěvecká retro hvězdička se dotyčnému ani neblíží. Tohle je prostě německý chlapák:-), vymírající druh. Nelze vlastně závěr o absenci relevantní konkurence na postu zpěváka vztáhnout i na celek? Jak jsem už naznačil výše, onen prodejní úspěch s tím možná souvisí. Co v dnešní době postavíte proti takové desce? Škoda těch kytar, místo vražedných poryvů občas slyším jen silnější vítr, tedy alespoň z Bandcamp streamu. Nicméně nemůžu vyloučit, že zde chybí jen to, co sám tolik zatracuji, tedy moderní čistoskvoucí tlak.

Na nové desce mě zatím hodně baví zhruba polovina songů. Zbytek však rozhodně nezatracuju. Nejradši mám valivou polohu a pestrost „Twilight Void" a temnotu ze „Scavenger“. Na slayerovské pasáže, ale i na celé skladby nesoucí se v uvedeném stylu, jako třeba  „Return to God in Paris“ či již zmíněná  „Trigger Discipline“, jsem si rychle zvykl. S opakovanými poslechy zas nečekaně vyrostl speedmetalový tribut „Witchhunter“, který jsem původně považoval spíš za blbost. V té načernalé jednoduchosti, přímočarosti a syrovosti se skrývá více, než by člověk čekal. Uvedený závěr nakonec, a celkem nepřekvapivě, platí pro vyznění celé desky. K textům a intenzitě hudby, která je provází, se pak dá vypíchnout následující: Pusťte si pár rychlejších věcí jako soundtrack k jakémukoli válečnému videu, zachycená agrese rázem řádově posílí. SODOM přesně v duchu výborného obalu znovu nabízejí hlavně vraždění, utrpení, šílenství, devastaci a zoufalství, prostě válečnou apokalypsu v plné parádě, a znovu jsou přesvědčiví. Doufám, že do budoucna zůstane jen u toho mrazení během soustředěného poslechu.

Ale co už, nic se nemá přehánět. Ani temné myšlenky. Carpe diem! Partě zažraných thrashmaniaků proto „The Arsonist" doporučuji i jako skvělé album na pořádnou pařbu. SODOM po více jak čtyřiceti letech zkrátka opět vládnou. Síla desky, nebo slabost doby? Definitivní verdikt ponechávám na čtenáři. Výsledné hodnocení proto pojímám spíš alibisticky a v kontextu tvorby. Fanoušci ať si klidně desítku, případně rovnou dvě přihodí. Snad něco časem přihodí i Angelripper a spol. Některá Tomova vyjádření totiž naznačují, že by se „The Arsonist“ mohlo stát labutí písní. Tak uvidíme.

28.07.2025	Diskuse (3)	Pekárek hackl@volny.cz