SODOM - Get What You Deserve

60%

V těchto dnech vychází nově zremasterované, na bonusových discích pak navíc i remixované album od německých SODOM z roku 1994, kterému se dostalo i fungl nové obálky. Co tedy říci o albu, díky kterému jsem kdysi na dlouhou dobu nad kapelou zlomil hůl? Jak dnes vlastně s odstupem času vnímám dílo, které kdysi rozdělovalo tábor fanoušků německé thrashmetalové legendy? 

Album „Get What You Deserve“ z ledna roku 1994 je v diskografii SODOM vnímáno jako dílo kontroverzní. Do té doby kapela zakládající si na silové kytarové výstavbě, zde prakticky přišla s velmi surovým, takřka na kost ohlodaným, po hardcoru čpícím materiálem. Dalo by se říci, že až do této doby neudělali SODOM vyloženě průserový krok, je třeba upozornit, že si dost lidí mohlo s vydáním „Get What You Deserve“ začít myslet něco zcela jiného. Tehdy zkrátka thrash metal vycházel z módy, v souvislosti s tím se tak struktury nových skladeb zjednodušily, songy byly krátké, úderné a do popředí se dostala kromě agrese také přímočarost, což bylo znát nejen u rovné hardcoreové rytmiky, ale i z pojetí Bringsových kytar, které zde působily rozbordelařeně a scházely jim bohatší riffové mezifáze. Sóla byla rovněž omezena na minimum. 

Drsnohlas „strýčka Toma“ si zde však stále držel svůj typický charakter, za což Angelrippera chválím, ovšem skladbám oproti minulosti scházela zajímavější výstavba a celek tak působil hodně monotónně. Již od předchozího alba „Tapping the Vein“ u kytary úřadoval mladý Andy Brings  coby náhrada za Michaela Hoffmanna, jež se po dvou letech uvnitř SODOM neočekávaně trhl. Tohle však nebyla jediná změna. Tom Angelripper byl tehdy opravdu ve fázi, kdy musel personální stránku své kapely řešit více než kdy jindy. Za bicí totiž zasedl po vyhozeném Chrisi Witchunterovi světoběžník říkající si Atomic Steif, který krátce před tím poháněl rytmiku u stylově příbuzných HOLY MOSES.

Svého času mne tohle album až tak moc zklamalo, že jsem si ke kapele SODOM neměl dál potřebu nacházet cestu a to na dalších takřka osmnáct let. Vážně jsem nad nimi zlomil hůl a některé následující desky dodnes ani neslyšel. A to přestože šlo koncem osmdesátých a na počátku devadesátch let o mou velmi oblíbenou kapelu, kterou jsem sledoval celých předchozích pět let a z jejich starších alb byl nadšený. V roce 2026, tedy po dvaatřiceti letech od prvního vydání tohoto strohého a neurvalého masakru, přichází na svět reedice, součástí které je album jak nově zremasterované, tak na druhém disku znovu zremixované, či na třetím se objevuje dokonce i nově ošetřené EP „Aber Bitte Mit Sahne“. Aktuální vydání dostalo zcela nový kreslený obal, jež se mě jeví o něco lepší než původní „zakázaná“ verze coveru s fotografií nahého a na posteli podřezaného a hodně obtloustlého německého perverzáka.

Nemalé obnovy se v roce 2026 dočkala zvuková složka. Když jsem tak aktuální vydání poslouchal, dospěl jsem k názoru, že remaster zní pravděpodobně lépe než album v původním vydání, byť rozdíly nemohu až tak přesně a bezprostředně porovnávat, neboť původní verzi nevlastním. Každopádně si myslím, že zvuková stránka aktuální verze je povedená a netrpí až tolik upřednostněním baskytarových partů v mixu. Mám za to, že podobně monotónní rubačce může dýchatelnější a prostorovější produkce i nový mastering jedině prospět. Podobně jako jsem měl vždy u SLAYER vcelku problém s jejich hardcoreovějšími alby, ať už šlo o desku coverzí „Undisputed Attitude“ nebo jejich autorskou věc „God Hates Us All“, v případě SODOM jsem o „Get What You Deserve“ často smýšlel jako o rubanici bez nápadu, ke které tuto thrashovou stálici, v roce 1994 pomalu ale jistě vycházející z módy, dotlačila prostě „blbá doba“. Když dnes však tohle album poslouchám, vlastně se můj postoj k „tehdejší invenci“ SODOM neměnní, na druhou stranu nový kabátek díla vítám a vnímám jej jako zlepšení. „Get What You Deserve“ není pro mne stále příliš nápaditým dílem, spíše jede v jednolitě nasekané rovině a využívá velmi podobných mustrů. Ve své nové podobně však na mne dělá dojem díla bližšího svému předchůdci z diskografie, než tomu bylo kdysi.

Byť řada starších fanoušků (včetně mne) desku z roku 1994 nemusí, není od věci spekulovat, že řada mladších posluchačů, jež nebyla odkojena slovutnou thrashovou pumelicí „Agent Orange“, by mohla desce přijít na chuť a snáze ji docenit. Já opravdu nepochybuji o tom, že existuje spousta lidí, kteří „Get What You Deserve“ uznávají a mají jej za nekompromisní jízdu. Mne osobně však stále trochu brzdí jeho jednostranné tvrdé a strohé zacílení, což je patrné již od úvodního titulního songu, který jde v onom cynismu na dřeň. Přibližme si tedy letmo tohle dílo.

Na novém vydání rozhodně kvituji zlepšenou zvukovou stránku a prostorovější produkci, takže si zde dokážu najít vrcholky. Které to jsou? Tak třeba svižná a úderná palba „Jabba The Hut“ s práskavými olovnatými riffy a zdrcujícím rytmem v refrénu, jež zvedá tep snad více než odporná sci-fi postava u milovníků Star Wars, která dala celé této skladbě jméno. Rozhodně jeden z vrcholů. Vlastně se vyjímá i německy odzpívaný špekáčkový punk „Die Stumme Ursel“, který navzdory zábavovějšímu charakteru pracuje s morbidním humorem vycházejícím z německého folklóru. Stejně deviantně, byť v opačném gardu, zní temnota „Freaks Of Nature“, která je v textové složce plná veřejných společenských monster. Atmosféru téhle skladby podtrhuje skoro až chorobně znějící Angelripperův vokál, který spílá politickým kreaturám. Tady se SODOM dost přiblížili deathovému feelu a působí cool. Přímočarost alba posléze podtrhuje skladba „Eat Me“, která patří mezi ty položky, jež jsou spjaté se sílícím hardcoreovým proudem, na jehož vlnu se tehdejším SODOM podařilo naskočit. 

V druhé polovině nahrávky jakoby kapela ještě více sešlápla pedál a dílo tak vyznívá ještě rychleji, tvrději a násilněji, dostáváme zde pak vrcholné hymny - předně „Unbury The Hatchet“, což je velmi svižná jízda upozorňující na výrazný vliv MOTÖRHEAD. Dále pak velmi temná deathovka „Into Perdition“ a snad největší pecku tohoto alba nazvanou „Sodomized“. Kritikou pasivity společnosti se zabývá další z náklepů „Silence Is Consent“, naopak druhá německy nazpívaná punkovka „Erwachet!“ proklamuje výzvy k revoltě. Desku zakončuje předělávka klasické skladby z repertoáru raných VENOM „Angel Dust“, která zde dostala o něco dynamičtější a agresivnější ráz. Tohle album mne kdysi zklamalo a považoval jsem jej v době vydání za dosud nejhorší od SODOM, z dnešního pohledu to není úplně špatná věc, byť kapela před ní nastavila laťku o dost výše. Díky aktivitě Andyho Bringse nově ošetřené verze vítám, celkovému bodovému hodnocení tak odpovídá spíše můj názor na původní vydání.

11.03.2026	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz